Izrael, Tel Aviv: Město, které nespí
„Když za mnou do Tel Avivu přijely návštěvy z domova, pochopila jsem, že našinec si tuhle zemi buď rychle zamiluje, nebo se mu naopak zprotiví,“ vzpomíná Sabina Falteisková (25). „Já patřila k těm prvním.“
K židovské kultuře mám vztah už od dětství. V Izraeli jsem už byla třikrát jako turistka a loni, na konci studia práv, jsem zažádala o stáž na univerzitě v Tel Avivu.
Protože jsem zatím uměla hebrejsky jen trochu číst a psát z krátkého kursu v Čechách, před vlastní stáží jsem do Tel Avivu odjela ještě na dvouměsíční intenzívní jazykovou přípravu. Moje domovská fakulta byla velmi vstřícná a přiznala mi na ni stipendium. Ostatní náklady, včetně bydlení na koleji, jsem si však musela hradit sama. Během stáže jsem pak dostávala stipendium, které stačilo na ubytování, běžné jídlo a telefon. Všechno ostatní jsem opět platila ze svého.
Můj první dojem byl, že v Izraeli je výrazně dráž. Když má ale člověk za sebou vstupní náklady a naučí se hospodařit s tím, že něco holt stojí víc než doma (například jogurty, alkohol nebo vstupné do klubů), dá se tam žít skoro za stejné peníze jako u nás. Tel Aviv je ovšem drahé město i podle izraelských měřítek. Pro představu – za garsonku v podnájmu jsem platila v přepočtu třináct tisíc korun měsíčně. A kolej, kde jsem předtím během jazykového kursu bydlela spolu s dalšími třemi spolubydlícími, vycházela jen o tisícovku levněji.
Sedlo s sebou
Tel Aviv je pro našince plný exotiky. Ulice jsou většinou označeny hebrejsky, arabsky a anglicky, někde však angličtina chybí. Pastvou pro oko turisty jsou ortodoxní Židé i moderně oblečení muži s kipou na hlavě a vůbec celá ta směs všeho židovského, arabského, náboženského i světského.
Město není nijak zvlášť hezké, ale je pyšné na své mrakodrapy a velkou přidanou hodnotou je moře. Říká se, že Tel Aviv nikdy nespí, a skutečně – pravý čas na večírek je prostě kdykoli. Všude jsou lidi a podniky jedou do noci, i když nejde zrovna o noční bary. Mě zajímalo spíš pouliční umění, sochy, obrazy na zdech i živí hudebníci. Originální mi přišly lavičky rozmístěné proti sobě, jako by si je tak postavili přátelé, co si chtějí společně vypít kávu nebo sníst falafel.
Tel Aviv znamená v překladu jarní pahorek, ale je vesměs rovinatý, takže se po něm jezdí dobře na kole. V neustálých dopravních zácpách je kolo či elektrobicykl ideálním řešením. Pokud vám ho někdo neukradne. Podobně jako mistr Bean s volantem od auta někteří izraelští spolužáci raději chodili do školy s baterií nebo se sedlem svého kola v ruce. Já to ale nedělala, mé kolo z bazaru za to nestálo.
Zdvořilosti stranou
V Izraeli je spousta ruských přistěhovalců, ale jinak obyvatelé pocházejí ze všech možných koutů světa. Ještě lépe než rusky se domluvíte angličtinou, a to i se staršími lidmi. Někteří „noví“ Izraelci ještě neumějí dobře hebrejsky a mluví anglicky i mezi sebou.
Hebrejština je řeč velmi přímá a Izraelci také. Izraelec neřekne „prosím, podal bys mi sůl“, nepoužívá žádné prosím, chtěl bych, mohl bys. Podej mi sůl, nalej mi vodu. Také hned víte, na čem jste. Když vás někdo někam pozve, opravdu chce, abyste přišli. Není to jen tak ze slušnosti, že jste třeba zrovna ve skupince s ostatními pozvanými. Pokud vás hostitel na svém večírku nechce, nedělá si hlavu, jak to vypadá. Prostě vás nepozve. Je to nezvyk, ale časem oceníte, že spolu ti lidé mluví snadněji a přímo. A na jejich slovo se můžete spolehnout. Výjimkou jsou jen naháněči cizinek na pláži. Ti řeknou a slíbí cokoli, jen aby turistka hezkým řečem podlehla.
Trochu extrém je, že se vám nikdo za nic neomluví. Nanejvýš utrousí „slicha“, což je takové povrchní slovo, něco jako pardon. Známý přijde pozdě na schůzku nebo neudělá něco, na čem jste se dohodli? Slicha, utrousí, ale je z toho znát, že to je jen fráze. Omlouvám se, to se řekne jinak, ale ten výraz sotva uslyšíte. Jednou mě na ulici porazil jiný cyklista. Měla jsem přednost, ale on si ťukal něco do mobilu a přehlédl mě. Že by mi třeba pomohl sebrat věci, nebo se alespoň omluvil? Kdepak.
Na zkoušku domů
Kde je kočka, tam je kultura, praví jedno izraelské pořekadlo. Univerzitní kampus jako by to potvrzoval. Spousta koček je i ve městě. Jsou to pouliční tvorové, ale vypadají jako domácí mazlíčci na procházce. Lidé jim nosí i granule a kočičí konzervy.
Pokud jde o školu, překvapením pro mě byly zkoušky. Ze studia doma jsem zvyklá téměř výhradně na ústní, zatímco studenti v Tel Avivu znají jen písemné. A ty navíc píší často doma. Ve škole si vyzvednou zadání a za dvacet čtyři hodiny (někdy i za čtyřicet osm) přinesou zpět vypracovanou úlohu. Opisování v tomhle systému moc nehrozí, protože jde o eseje, jež se týkají nějaké aplikace práva, o dovednost téma uchopit a zpracovat. Nicméně – když si někdo vyzvedne zadání už ráno a řekne ho někomu, kdo si pro ně půjde až odpoledne, dá mu tak slušnou výhodu několika hodin navíc na zpracování. Podepisujete sice prohlášení, že téma nikomu neprozradíte, ale běžně se to děje, někdy hned na chodbě za dveřmi, kde ho studenti dostali.
Smíření v nedohlednu
Izrael byl skvělou zkušeností, především zážitky s lidmi, kteří mě nebrali jako turistku, nýbrž jako jednu z nich. Kromě studia jsem hrála i ve školním orchestru (vedle práv doma studuji na konzervatoři příčnou flétnu), učila se izraelské lidové tance, dostala možnost podívat se na praxi u soudu.
V době hrozícího konfliktu se Sýrií jsem byla poučena, kde je nejbližší kryt, a zaškolena, jak se chovat v případě poplachu. Ve skutečnosti se mě ovšem válečná hrozba dotýkala méně, než když doma sleduji televizi a čtu české noviny.
Šanci na usmíření Židů a Arabů neumím odhadnout. Na některých přednáškách sedí šátkem zahalená muslimská dívka klidně vedle Židovky, Izraelci se učí arabštinu, Arabové zlepšují svou hebrejštinu. Islámské právo na Středním východě a v Asii si ale zapisovali ke studiu jen spolužáci ze zahraničí. Ti izraelští jsou dost radikální. Na kursu o arabsko-izraelských konfliktech se nebáli velmi ostře a otevřeně diskutovat s přednášejícím a zažila jsem i situaci, kdy student s odlišným názorem vstal a demonstrativně odešel.
Na druhé straně také odešel student z kursu, kde nám vyučující pouštěla video, jež naturalisticky dokumentovalo jeden konflikt na západním břehu Jordánu. Když byl před vstupem na univerzitu na povinné vojenské službě, zažil něco podobného a při záběrech na zastřelené lidi se mu vybavil jeho mrtvý kamarád.
