Co se stane, když se přestěhujete na Nový Zéland. Budete se pořád divit
Jak se žije na Novém Zelandu? Je to pro Čecha až tak neobvyklé? A čím budete nejvíce překvapeni?
Žít nějakou dobu na Novém Zélandu byl sen mého přítele Petra. Pohlcena jeho nadšením jsem se rozhodla na rok „vypnout“ a přestěhovat se do největšího města Severního ostrova Nového Zélandu – Aucklandu. Společně jsme si vyřídili víza Working Holidays, jde to on-line a není to moc náročné. Jediné riziko je, že kvóta přidělených víz se často rychle vyčerpá.
Protože jsem měla ještě studijní a pracovní povinnosti, Petr odjel čtyři měsíce přede mnou. Práci si sehnal jako počítačový odborník rychle, poptávka v tomto oboru je opravdu veliká. Já musela hledat práci v pohostinství. V restauracích a hospůdkách jsem nejdřív moc nepochodila, ale pomohlo mi setkání s italským majitelem jedné kavárny. Jednak mi vysvětlil, že vaření kávy není tak jednoduché, jak na první pohled vypadá (kávu, kterou běžně pijeme v Evropě, by místní se smíchem odmítli), jednak mi poradil, abych při hledání místa vždy mluvila osobně přímo s majitelem.
Poslechla jsem a brzy získala práci jako „caffé assistant“ – na oficiální názvy si tu lidé dost potrpí. Díky odbornému školení a trpělivosti zákazníků, kteří jsou tu velice milí a přátelští, jsem se brzy zaučila. Po několika měsících jsem pak povýšila na baristku ve francouzské kavárně vyhlášené bagetkami a zákusky.
Ovce ve měste
Nový Zéland je země s nádhernou přírodou, rájem surfařů. Z velkoměsta jste během dvaceti minut v místech téměř nedotčených lidskou civilizací, plných exotické flóry. Auckland s více než miliónem obyvatel není výjimkou. Výhledy na okolní kopečky (na Zélandu má zelená milióny odstínů) oslnily i mě, člověka zamilovaného do industriální Ostravy.
Střed Aucklandu je velkoměstský a velmi kosmopolitní, ale příměstské části připomínají spíš malá městečka spojená v jeden celek. Pár minut od centra najdete parky, kde se volně pohybují ovce a poletují ptáci.
Dominantou města je Sky Tower. Věž vysoká přes tři sta metrů je přístupná každý den a výhled je ohromující. Za dobrých podmínek až osmdesát kilometrů do všech stran. Každou noc je věž osvětlená a barvy se střídají. V době Vánoc zelená a červená, růžová na Den matek, žlutá a bílá na čínský Nový rok, červeně na Anzac Day, kdy uctívají památku padlých vojáků, a modře v září, které je měsícem boje proti rakovině.
Trochu nám tu chybí kulturní život. Hlavní společenské akce představují víkendové trhy s ovocem, zeleninou, keramikou, oblečením a někdy i domácím harampádím. Velmi oblíbený je francouzský trh La Cigale. Probíhá každý víkend ve čtvrti Parnell, asi nejhonosnější v Aucklandu. Dá se tu koupit spousta evropských lahůdek, a hlavně výborné víno, a tak se sem spousta již usedlých Evropanů chodí tak trošku vrátit domů. V jiných částech města si pro změnu připadáte jako v Číně, většinu tam mají Novozélanďané s asijským původem.
Auto bez smlouvy
Životní úroveň v Aucklandu téměř odpovídá té české, i když platy a ceny jsou nastavené jinak. Nejnižší hodinová mzda je patnáct novozélandských dolarů, běžná kolem dvaceti. Potraviny jsou drahé, hlavně některá zelenina (za jednu papriku dáte čtyři dolary) a mléčné výrobky (malý jogurt stojí pět dolarů a deset deka mozzarelly dvakrát tolik). Pokud si ale člověk vydělává, může si všeho rozumně dopřát, ochutnat i pro nás velmi exotické ovoce a na běžný jídelníček zařadit zlaté kiwi, ananas, fejchou, která nám připomíná lesní maliny, papáju, mango a mnoho dalšího.
Velmi levné jsou automobily. Neplatí tu tak přísná pravidla, a na silnicích se proto často objevují i „skvosty“ u nás těžko představitelné. I vztah k autům je tady jiný. Lidé se jimi nechlubí; hlavní je pro ně bezpečnost a funkce, nevidí tedy důvod utrácet za ně nějaké závratné sumy. Vcelku spolehlivé vozítko si pořídíte za jeden měsíční plat a pohonné hmoty jsou levné, takže jezdí, kdo může. Vlastní auto má téměř každý dospělý člen domácnosti. Je to pochopitelné, protože metro tu není a městská hromadná doprava funguje mizerně. Řidiči autobusů mívají zpoždění a poměrně často přizpůsobují trasu aktuálním podmínkám, některé zastávky vynechávají a námitky berou s úsměvem, případně s naprostým nezájmem.
Po těchto zkušenostech jsem se vydala na místní nedělní trh s auty i já. Vyhlédla jsem si zelené autíčko z devadesátých let a nadšeně se chystala ke koupi.
S prodejcem jsem vyjednala opravdu nízkou cenu, ale obchod téměř ztroskotal na mé opatrnosti, na místní poměry zbytečně přehnané. Prodejce tvrdil, že žádná kupní smlouva není potřeba, po předání peněz mi přece odevzdá klíčky, já si následně na poště přepíšu auto na sebe a celý obchod je uzavřen. Nevěřila jsem a myslela, že mě má za naivní cizinku. Naštěstí mi kamarádi potvrdili, že je to běžná praxe.
Domy bez izolace
Co napsat o Novozélanďanech? Milují chleba z předchozího dne za poloviční cenu a sbírání razítek, díky nimž u nás mají každou sedmou kávu zdarma. Nejraději chodí naboso, kdykoli a kamkoli. Pokud jde o zdejší stravovací návyky, kravské mléko je tu tak zdravé a plné laktózy, že si na ně mnoho lidí (včetně mě) vypěstovalo alergii a pijí raději sójové.
Chybějí mi tu česká meníčka. Místní se odbývají něčím rychlým, nejčastěji jsou to fish and chips nebo pirožky s mletým masem a sýrem. Velmi oblíbené je barbecue, griluje se na plážích i terasách. Chození do hospod tu v porovnání s námi moc nepěstují. Výjimkou jsou jen quiz nights, kdy se v týmech soutěží ve znalostech z různých oborů, a přímé přenosy ragby.
Na rozdíl od nás se tu mladí stěhují od rodičů už během studia na střední škole. Místo bytů si s přáteli pronajímají ke společnému bydlení domky. V apartmánech se bydlí jen v centru. Domky jsou si většinou velmi podobné a téměř všem chybí izolace. V praxi to znamená, že v zimním období může teplota uvnitř klesnout i na osm stupňů, což potvrzuje i naše nedávná zkušenost. Nájemníci sice mají k dispozici krby, ale často jsou jen plynové a jejich funkce je spíš dekorativní. Populární jsou malé přímotopy, jenže ty větší prostor vytopí jen stěží. Letošní zimu (české léto) jsme tak s Petrem přežili v pletených ponožkách od babičky z domova, s dvěma přikrývkami a několika svetry.
Text původně vyšel v tištěné verzi Reflexu č.43/2014.
