Exkluzivní reportáž: Na samém konci světa v Zemi královny Maud na Antarktidě

Bez přestání žene vichr suchý sníh východní An­t­arktidy po přistávací ploše z čirého ledu. Opodál stojí na lyžích dvoumotorový Twin Otter, zajištěn proti poryvům ocelovými lany. Dáme si poslední kávu v kuchyňském kontejneru letecké základny Novo Airbase a už pospícháme k turbovrtulovému letadlu. Oleg, ruský velitel stanice, povolil start a zároveň nás varoval: „Máte k dispozici jen chvíli.“

Dobře si to uvědomujeme. Už celé dny sedíme odříznuti počasím na ruské základně a čekáme na příležitost, kdy budeme moci letět dál do vnitrozemí Antarktidy. Rychlost větru 100 kilometrů za hodinu nám to dosud nedovolila. Nyní vichr konečně polevil.

Před pěti dny jsme přiletěli do východní Antarktidy nákladním iljušinem ze 4100 kilometrů vzdáleného Kapského Města. Spolu s námi dorazilo i 50 vědců z celého světa, kteří ze základny Novo Airbase hodlají pokračovat na své výzkumné stanice. Náš tým tvoří rakouský geograf a polární expert Christoph Höbenreich, italský horolezec Mario Trimeri, německý kameraman Ralf Leistl a já. Cílem expedice je Drygalského ­ostrov, ležící 160 kilometrů na západ, ve věčném ledu Země královny Maud. Většinu oblasti pokrývá mohutný ledový krunýř – jen pár vrcholů z něj trčí kolmo vzhůru, do výšky téměř jednoho kilometru. My však nehodláme zdolávat jejich stěny. Chceme fotograficky a filmařsky zdokumentovat toto odlehlé území – a prověřit, zda se globální klimatické změny projevily již i v této části Antarktidy.

PRVNÍ DEN - Sami uprostřed nekonečna

Kanadský pilot Dave se krátce rozhlédne a pak rozjede Twin Otter po shrnuté startovací ploše z modrého ledu. Do míst, jež jsou cílem naší výpravy, letí poprvé. Seškrabu led ze zamrzlého okna a dívám se dolů. Nekonečné pláně Sahary, které tak důvěrně znám, mi v danou chvíli připadají méně nehostinné než mrazivá antarktická poušť. Za námi v kabině jsou naskládány čtvery saně zvané „pulka“, naložené polární výstrojí, benzínem a potravinami. Jsou nezbytným předpokladem našeho přežití tam dole. K dalším patří zkušenosti Christopha Höbenreicha, nasbírané na 18 polárních expedicích.

Právě po 60 minutách se začínají vy­nořovat první štíty horského pásma ­Orvinfjella, k němuž patří i Drygalského ostrov. Přistaneme v sousedních horách nesoucích jméno dalšího německého polárníka – Wilhelma Filchnera.

Dave pro jistotu několikrát přeletí přes úsek šelfového ledovce, který se mu zdá vhodný pro přistání. O několik minut později už lyže na podvozku letounu měkce dosednou do neporušeného sněhu. „Skvělé místo,“ prohodí pilot poté, co vyskočí z Twin Otteru a vyzkouší pevnost ledu. Pak vykládáme saně. Neuběhne ani deset minut a stroj je opět ve vzduchu. Ztrácí se nám za obzorem.

Stojíme sami uprostřed bílého ticha. Slunce se snaží prodrat mezi mraky, i ­vítr trochu polevil. Panuje přímo sváteční atmosféra. Christoph je tak dojatý, že mu z očí vytrysknou slzy. Připravoval expedici dva roky. I nám ostatním se sevře hrdlo.

V záři zapadajícího slunce se snažíme rychle postavit tábor. Už po pár minutách stojí dva expediční stany. Dvouvrstvé karimatky a extrémně tlusté péřové spacáky nás mají chránit před smrtelným chladem. Nikomu se však nechce jít spát. Venku panuje přímo magické osvětlení: slunce zůstává po dlouhou dobu velmi nízko nad obzorem. O půlnoci se nakrátko dotkne jižního horizontu a opět mírně vystoupá nahoru. Skutečná tma totiž uprostřed antarktického léta nebývá nikdy.

Oblast našeho bádání leží v přechodné zóně mezi pásem pobřeží východní An­tarktidy a polární plošinou, v jejímž centru se nachází jižní pól. Ustavičně zde vanou sestupné, takzvané katabatické větry (populárně řečeno brízy), proudící z 3000 metrů vysoké polární plošiny, jež se těsně nad zemí stáčejí směrem k pobřeží – v extrémních případech rychlostí až 300 kilo­metrů za hodinu. Ačkoliv momentálně nedosahují síly vichru, unášejí po ledové pláni sníh, což v protisvětle půlnočního slunce vypadá opravdu působivě.

Až kolem třetí nad ránem balíme kamery a zalézáme do spacáků. Teploměr ukazuje 32 stupňů pod nulou. Poslední hlt z termosky a zabalím se do spacáku. Nezapomenu si k tělu přitisknout zubní pastu – vše, co obsahuje vodu, tady v noci zmrzne na kost. Kamery jsme museli nechat venku – v ledovém stanu by vydýchaná vlhkost zkondenzovala a zmrzla. Než mě přemůže spánek, znovu myslím na to, jak daleko jsme odletěli od všech opěrných bodů. Nejsou zde žádné silnice, značky ani úkryt – na ploše tisíce kilo­metrů čtverečních ani človíčka.

Zima a led tudíž ještě v 21. století stále zůstávají velmi nebezpečné. Kdyby se nám snad cestou něco stalo, neměl by nám kdo přijít na pomoc. V Zemi královny Maud neexistují pohotoví záchranáři vybavení vrtulníky a mezi horami je jen málo míst, kde by mohlo bezpečně přistát letadlo typu Twin Otteru.

DRUHÝ DEN - Putování suchým sněhem

Po několika hodinách spánku jsme opět na nohou. Teploměr ve stanu ukazuje minus 26 stupňů. Venku je nepříjemně. Zamračilo se a duje mrazivý vítr. Rychle nabírám před stanem lopatkou sníh do plastového pytle a táhnu ho dovnitř. Začíná namáhavá procedura: vzduch v této části Antarktidy bývá natolik suchý, že kdybychom sníh postavili jen tak v hrnci na vařič, okamžitě by se vypařil. Aby mohl roztát, musíme ho smíchat s vodou. Ralf si naštěstí vzal v noci do spacáku i plnou láhev. Ze dvou hrnců sněhu však získáme pouze dva šálky pitné vody. Na snídani a do termosek ho proto potřebujeme alespoň půl pytle.

Vařič necháváme zapnutý po celé ráno, takže se teplotu v předsíni stanu podaří zvýšit alespoň těsně k nule. Snídáme müsli, k tomu velké množství kávy. Takto posíleni začínáme svůj první den na lyžích v Zemi královny Maud.

Nejprve ukládáme na saně výstroj – díky kamerám a příslušenství váží každé dobrých 100 kilogramů. Pak si založíme postroj a sami se připřáhneme do saní. Tahání saní vlastními silami se v Antarktidě stále považuje za klasický způsob pohybu ve sněhu. Podobně jako v Arktidě i zde platí od roku 1991 zákaz psích spřežení, ve snaze chránit kontinent před zavlečením zvířecích choroboplodných zárodků. Více než deset kilometrů denně však takovýmto způsobem nezvládneme. Při dlouhých pochodech Antarktidou se dosti často používají i vlečné draky, s nimiž se dá denně překonat i přes 100 kilo­metrů. My však nic takového nemáme.

Vyrážíme. Suchý lepivý sníh brzdí saně a my se snažíme táhnout, jak se jen dá, po chvíli si najdeme optimální rytmus. Christoph kráčí vpředu – jako jediný z nás má dostatek zkušeností na to, aby rozeznal záludné trhliny v ledu. Abychom se navzájem jistili, přivazujeme se k lanu, vždy když terén začne být nepřehledný.

Po třech hodinách si dopřejeme krátký odpočinek. Dáváme si sušené ovoce, oříšky a čokoládu. Počasí nám trochu dělá starosti. Nad horami se totiž sbírají mraky, k večeru se v nich skalní stěny už zcela ztrácejí. Christophovi to značně komplikuje navigování terénem.

V rozptýleném světle se navíc obtížněji rozeznávají i pukliny v ledovci. Rozhodli jsme se proto, že co nejdříve postavíme tábor. Christoph zkoumá dlouhou lavinovou sondou terén, zda v něm nejsou skryté pukliny. Dává signál, že se vše zdá v pořádku, a o několik minut nato už máme postavené stany. Těším se na syčení benzínového vařiče a na první šálek horkého čaje. Navzdory špatnému počasí v týmu panuje dobrá nálada.

Pomocí GPS určujeme polohu a konstatujeme, že k hoře Holtanna, našemu nejbližšímu cíli v Drygalského vrších, to už nemůže být daleko. Viditelnost však dosahuje pouhých 100 metrů, a tak kolmou jihozápadní stěnu dnes už neuvidíme. Když o desáté večer znovu otevřu zip stanu, venku právě začíná sněžit.

TŘETÍ DEN - Hory pod ledem

Následující den není o nic lépe. Spíše naopak. Jihovýchodní vítr ještě více zesílil. Přesto balíme tábor, abychom se přesunuli alespoň o krok blíže k Holtanně, která nám snad poskytne lepší útočiště. Po chvíli jsme hotovi a opět kráčíme seřazeni v jedné linii, sáně táhnouce za sebou.

Viditelnost je mizerná, ale nebezpečnou zónu s puklinami máme již naštěstí za sebou. Chůze na lyžích po nekonečných pláních Antarktidy se časem stává přímo meditací. Z myšlenek mě vytrhne obrovský stín, jenž přede mnou vystoupí z whiteoutu – tak se odborně nazývá difúzní světlo, vznikající rovnoměrným rozptylem paprsků ve vířícím sněhu. Jeho obrysy jsou stále jasnější – a najednou ji máme rovnou před sebou: Holtanna – pro mě nejimpozantnější z Drygalských vrchů. Dosahuje celkové výšky 2600 metrů, z několik kilometrů (!) silné vrstvy ledu však trčí jen posledních 800 metrů. Na pozadí mohutné šedohnědé skalní stěny působí z dálky Christoph s ostatními jako malinké postavičky.

V prudkém větru stavíme stany a rozehříváme sníh. Připravuji se na několik dnů špatného počasí.

ČTVRTÝ DEN - Uvězněni ve stanu

Následujícího rána lomcuje stany vichr. Trochu se obávám, jestli to tkanina vydrží – nepostavili jsme si žádný ochranný sněhový val. Brzy však vítr navršil vysoké závěje, které nám poskytnou dostatečnou ochranu. Na pokračování v cestě nemůžeme ani pomýšlet. Drahocenné hodiny promarněné ve stanu byly dosud mou největší obavou. Vydlabali jsme si však ve sněhu prohlubeň na sezení a benzínový vařič, jenž nám dodává trochu tepla, vytváří příjemnou atmosféru.

Pohled na mapu ukazuje, že máme před sebou nejdobrodružnější část trasy: naším cílem je vrchol Drygalského vrchů ve tvaru V, který se jako příď lodi vypíná nad nekonečným oceánem z ledu a sněhu. Kdyby ho tak bylo vidět…

PÁTÝ DEN - Na ledovci

Musel jsem asi usnout, protože když se o čtvrté probudím a otevřu stan, nemohu uvěřit vlastním očím. Nebe je čisté, svítí slunce a teploměr ukazuje 32 stupňů pod nulou. Budím Christopha a Maria. Vstávejte, dnes bychom mohli prozkoumat odvrácenou stranu Holtanny!

S mačkami na botách a s lanem i krumpáčem v ruce vyrážíme: nejprve musíme překonat modré ledové pole, které ještě leží v dlouhém stínu Holtanny. Dále naše cesta vede sutí k úpatí strmé stěny. Ledovým žlabem východně od Holtanny energicky vystupujeme na dosud nepojmenovaný ledovec.

Překonáváme křišťálově čistý a extrémně tvrdý led, až nakonec dosáhneme zasněženého hřebene. Pokračujeme dál vzhůru až ke skalnímu útesu, přičemž se kocháme působivým výhledem na širou ledovou pláň pod námi. Uprostřed bílého „ničeho“ spatříme velmi drobné předměty: jsou to naše stany. Fotím jeden záběr za druhým. Byl to skvělý den.

ŠESTÝ DEN - Ve vlčí tlamě

Drygalského vrchy: jejich špičky se tyčí k nebi jako vlčí tesáky. Norové, kteří oblast v padesátých letech prozkoumali, pojmenovali tuto část hor Fenriskjeften, což v překladu znamená „Fenrisova tlama“ – podle vlka Fenrise ze severské mytologie. Máme v plánu překonat ledovec Fenristunga neboli „Fenrisův jazyk“ a dostat se až na vrchol Tungespissen (Špičku jazyka). Budeme při tom procházet podél Ulvetanne, jež je se svými 2931 metry nejvyšším vrcholem Drygalského vrchů.

Jakmile se vyčasilo, začínáme s výstupem. Pochod na lyžích se nám zdá výrazně namáhavější než v předchozích dnech. Ledovec sice stoupá nejprve jen mírně, pak je však čím dál strmější.

Nyní už na saních cítíme každý kilogram. Ze zásob jídla a benzínu na vaření sice výrazně ubylo, výstroj však není o nic lehčí. Kráčíme za sebou ve velkých odstupech: čtyři malé tečky na pozadí obrovské ledové kulisy.

Odpoledne rozbíjíme tábor přímo na úpatí mohutného masívu Ulvetanny. Dohlédneme odsud až na polární plošinu, z níž ustavičně vane vítr směrem k pobřeží. Nemohu se nasytit pohledu na oranžové obláčky vířícího prašného sněhu, zářící v dálce ve svitu půlnočního slunce. Když se otočím, spatřím jižní stěnu Ulventanny. Na východě se zas nad ledovcem Fenristunga tyčí k večerní obloze mohutné ledové věže, známé pod francouzským označením sérac.

SEDMÝ DEN - Chladná díra nad jižním pólem

Dnes máme den volna. Prohlížíme si v notebooku nashromážděné fotografie i filmové sekvence a jsme šťastní, že kamery ještě fungují. Slunce mezitím dobíjí všechny baterie – přes solární panel.

Zbývá nám tak trochu času, abychom na základě dosavadních pozorování prozkoumali, jestli se už i v této části zeměkoule viditelně projevují následky klimatických změn. V oblasti Antarktického poloostrova, na západě Antarktidy, již dávno a na obrovských plochách dochází k lámání šelfového ledu.

Zdá se však, že zde, v Drygalského vrších, je situace zcela jiná. Christophu Höbenreichovi se v roce 2009 podařilo vyfotografovat ze vzduchu oblasti v Zemi královny Maud, jež poprvé vizuálně zdokumentovala „Německá antarktická expedice“ během období polárního dne v letech 1938/39, a to z průzkumných hydroplánů značky Dornier. Společně s polárním badatelem Karstenem Brunkem tak Höbenreich na základě historických záběrů dokázal, že se sledované ledovce za sedm desítek let nezmenšily. Pozítří opět proletíme nad inkriminovanou oblastí a pořídíme nové letecké snímky. Jak se později ukáže, zmíněné ledovce zůstaly dodnes nezměněny.

Podmínky v oblasti působení naší expedice jsou velmi podobné těm, jaké panují na polární plošině: i ledová poušť kolem jižního pólu zůstala zatím nedotčená klimatickými změnami – byť moře omývající Antarktidu se výrazně oteplilo. Způsobují to především dva fenomény: katabatické větry, bránící pronikání tepla z oceánu na pevninu, a mohutná ozónová díra, která se již několik desetiletí tvoří nad kontinentem v období relativně teplého antarktického jara.

Ozón ve stratosféře totiž nejenže pohlcuje ultrafialové záření, ale zároveň je i skleníkovým plynem. Neporušená ozónová vrstva by proto zesílila skleníkový efekt i nad polární plošinou. Ale právě v této oblasti je roční úbytek ozónu největší – což má přesně opačný účinek: ochlazování nejspodnější vrstvy atmosféry. Dochází tu tedy k paradoxnímu jevu, kdy poškození životního prostředí vyvolané lidskou činností zároveň působí proti jinému negativnímu jevu.

OSMÝ DEN - Výstup na Vlčí jazyk

Dnes se chystáme vystoupit na Tungespis­sen, „Špičku vlčího jazyka“. Zpočátku kráčíme po strmém ledovci. Neustále nás trápí neschopnost správně odhadovat vzdálenosti. Příčinou je křišťálově čistý vzduch a nedostatek jakýchkoliv orientačních bodů v terénu. Teprve když některý z nás postoupí daleko dopředu, nebo naopak zaostává, si uvědomíme, jak obrovské rozměry má Antarktida. V poledne dosáhneme sedla, z něhož poprvé spatříme severní stěnu Ulventanny a daleko na obzoru pohoří Conradfjella. Tento nádherný pohled se dosud naskytl jen několika desítkám lidí. Terén zde začíná být pro lyže příliš strmý, a tak si musíme nasadit mačky – škoda že jsme po nich nesáhli dříve. Náhle totiž v sedle zavane prudký vítr. Sundat si nyní rukavice a manipulovat s mačkami by bylo příliš nebezpečné. Nechráněná pokožka může během několika minut omrznout. Po chvíli snažení se nám však podaří obout mačky i v rukavicích a začneme stoupat strmým svahem. Objevuje se Trollslottet, „Zámek trollů“, a další vrcholy Filchnerových ­vrchů. A poprvé na expedici spatříme i zvířata: podél útesů plachtí buřňáci sněžní. Jde o nejjižněji hnízdící ptáky na planetě Zemi.

Během antarktické zimy se většinou zdržují na polích ledových ker, v létě se však stahují do hnízdních kolonií v horách. To jim ovšem výrazně ztěžuje výchovu potomstva. Jelikož se živí krilem, rybami a měkkýši, musí tito mistři přežití často létat za potravou stovky kilometrů k pobřeží. Zbývá nám posledních 200 metrů na vrchol trůnící 800 metrů nad ledovcem. Nejprve vystupují Christoph a Mario, my s Ralfem zatím můžeme z předvrcholu zdokumentovat jejich úspěch. Pak jsme na řadě my. Na vrcholu si vydechneme – tohle je tedy onen bod, kterého jsme chtěli dosáhnout.

DEVÁTÝ DEN - Rozloučení s ledem

Už časně ráno balíme tábor pod Ulvetannou a ukládáme výstroj na saně. Dolů to trvá na lyžích jen pár hodin, načež se od Ulvetanny dostaneme na dohodnuté místo na úpatí Holtanny, kde si nás má vyzvednout objednané letadlo.

V 17.30 hodin uslyšíme bzučení Twin Otteru, krátce poté už Dave přistává na ledovci. Během pár minut jsme připraveni na odlet. Počasí je skvělé, večerní slunce vrhá dlouhé stíny.

Abychom mohli udělat záběry ledovce ze vzduchu, poprosíme Davea, aby 30 minut kroužil nad Filchnerovými a Drygalského vrchy. Ještě naposled: a loučíme se s divočinou Antarktidy, již jsme si za posledních devět dní užili na vlastní kůži.

O čtyři dny později už sedíme v nákladovém prostoru ruského iljušinu, který se vrací do Kapského Města skoro prázdný. Půlhodinu před přistáním nás ruský pilot vyzve, abychom si svlékli polární oblečení. V Kapském Městě nás prý čeká 25 °C. Tentokrát pro změnu nad nulou.

Časopis Geo 1/2015|ArchívPro Michaela Martina byla tato antarktická expedice součástí jeho nového atraktivního fotoprojektu z vyprahlých pouští a polárních oblastí celého světa. Ostřílený cestovatel podnikl v jeho rámci 50 dalších výprav na extrémní místa naší planety. Text vychází v novém vydání časopisu GEO č.1/2015.