Reportáž z Indonésie: Fyzické tresty jsou ve školách zcela obvyklé

Poznávání cizích kultur mě vždy lákalo. Proto jsem se na vysoké škole aktivně zapojil do činnosti mezinárodní studentské organizace AIESEC. Plánovali jsme různé aktivity pro cizince u nás a naši členové se zase mohli účastnit projektů v zahraničí.

Aktivit organizovaných pobočkami AIESEC je po světě spousta. Ty, při nichž se hodně cestuje, jsou finančně náročnější, na jiných (při práci v některé z firem, jež s organizací spolupracují) si ještě trochu vyděláte. Já zvolil střední cestu a vyjel do Indonésie jako dobrovolník učit angličtinu v Semarangu. Cestu, očkování i vízum jsem si platil a odměnu žádnou nedostával. Měl jsem ale zajištěné ubytování v rodině a stravu.

Benzín pro každého

Semarang je hlavní město Jávy, ostrova v centrální části Indonésie. Učil jsem tam na druhém stupni katolické základní školy pojmenované po sv. Františkovi. Můj hostitel Mr. Sigit na ní učil náboženství. Jeho žena Erna učila pro změnu historii a společenské vědy na střední škole, která byla hned vedle. Měli tři děti, ale žil s nimi už jen jejich nejmladší syn Bhíma, jemuž bylo devatenáct a studoval v Semarangu právo.

Rodina bydlela v horách za městem, půl hodiny jízdy na jih, ve vesnici Pondok Babadan Baru, v oblasti zvané Ungaran Barat. Do města jezdili všichni na motorkách, které pro ně představovaly jedinou možnost spojení s okolním světem. Vzhledem k tomu, že vláda benzín dotuje, takže si ho mohou dovolit i chudší vrstvy (proti cenám u nás stojí litr zhruba třetinu), má motorku kdekdo. Což ovšem zdaleka neplatí o řidičském průkazu. Ráno jsme na křižovatkách běžně potkávali i své žáky, kteří jezdili naskládaní po třech i čtyřech na jedné mašině.

Voda ze sudu

Lidé v Pondoku včetně hostitelské rodiny byli velice hodní. V domku jsem měl i vlastní pokoj, což byl na jejich poměry luxus, ale přesto mi chvíli trvalo, než jsem si zvykl. Čistota nic moc, všude vlhkost, plíseň, pavouci, krysy. Ani koupelna nebyla zrovna hotelového typu, voda tekla jen studená, v sudu, do něhož přitékala z roury ve zdi. Kromě mytí sloužila i ke splachování záchodu.

Později jsem zjistil, že jde o slušný standard. Někde ani neměli odvod, kam splachovat. Jen díru v zemi s vykachlíkovaným pásem po obvodu. Samozřejmě – bohatí lidé doma teplou vodu i splachovací záchod mají. Takovou rodinu jsem však poznal jen jednu. A to jsem byl na návštěvě asi v padesáti, protože se mí hostitelé rádi chlubili mou přítomností a chodili mě ukazovat známým po celé vsi.

Velmi pozorně se ke mně chovali i kolegové v Semarangu. A vůbec všichni. Ve městě, jež nemá žádné světoznámé kulturní památky, bělocha prakticky nepotkáte. Stačí tedy, když jedete v angkotu (dodávce sloužící jako prostředek hromadné dopravy), a už se najdou lidé, kteří za vámi běží, bez okolků naskočí dovnitř a začnou hrát na kytaru, nabízejí jídlo nebo jakoukoli věc, již nepotřebujete, jen aby z vás dostali nějaké peníze. Ve škole si mě ale považovali. Byl jsem první běloch, který tam učil, nosili mi pořád jídlo a nějaké dárky, fotili si mě a jezdili se mnou na výlety po celém ostrově. Měl jsem se tam skutečně královsky.

Autorita bez peněz

V Indonésii je učitel pro žáky autorita. Každé ráno přišli (asi sto padesát dětí od 12–15 let) přitisknout si mou ruku na čelo jakožto pozdrav a projev úcty. Stát si ovšem učitelů neváží. Začínající kantor bere v korunách necelé tři tisíce měsíčně, což je podprůměr i na tamější podmínky. S platy u nás se mohou srovnávat až padesátníci. Většina učitelů proto dává ještě soukromé hodiny, aby si trochu přivydělali.

Pokud jde o výuku angličtiny, úroveň dětí byla dost bídná. Snaživí jedinci tvořili výjimku. Proto jsem se snažil hlavně žáky motivovat, vysvětlit, že je to cesta k lepšímu životu. Děvčata byla většinou lepší než kluci. Ti se zajímali víc o motorky a fotbal. Slavné evropské kluby všichni obdivují a pyšně nosí jejich dresy, povětšině padělky.

Jako na vojně

V centrální Indonésii je skoro pořád slunečno, vítr nefouká a teploty dosahují i čtyřiceti stupňů. Běžně se stává, že děti omdlívají. Podle mě proto, že málo pijí a často mají poměrně nevýživné jídlo. Paradoxně právě jídlo je nejčastější dárek, jejž rodiče posílají učitelům, když má jejich školák narozeniny.

Každopádně, když se nějaké dítě složí na zem, nikdo z toho nedělá vědu. Při delších ceremoniích, kdy všichni stojí nehnutě venku na slunci, jich omdlí třeba i deset. Ve školách pro ně mají zvláštní místnost, kde je chládek. Tam je položí, dokud se nevzpamatují. Doktor se nevolá.

Proti českému školství je rozdíl také v důrazu na vlastenectví a vojenský režim. Kluci i holky nosí uniformy, ale těmi to nekončí. Učí se pochodovat, salutovat, vztyčovat vlajku… Ředitel naší školy hrál roli generála docela věrně. Občas třeba vzal odpadkový koš, šel po třídách a kontroloval dětem ponožky. Komu nesahaly deset centimetrů nad kotník, musel je vyhodit do koše a jít si koupit nové. Součástí byla i kontrola opasku, nášivky s logem školy a čistý obličej. A tresty byly cítit. Kdo vybočoval z řady, dostal pohlavek nebo vytaháno za uši. V horším případě dostal nakopáno – do holení, což docela bolí. Na své vlastní nevěřící oči jsem to viděl, když přišli dva kluci později na tělocvik. Za trest pak ještě celou hodinu pochodovali.

Za drogy smrt

Pro poznání Indonésie je nejlepší najít si nějakého Indonésana, který bude pořád s vámi. Když se u něho ubytujete, rozdíl mezi hotelem pozná nejen vaše peněženka, ale i vaše duše. Kontakt pomůže také na cestách, protože anglicky toho moc nevyřešíte. Nikdo nic neví a všechno trvá hrozně dlouho.

K nejčastějším otázkám, s nimiž se setkáte, patří věk, rodinný stav a náboženství. Když lidem řeknete, že jste bez vyznání, nebudou to chápat. Strach ovšem není na místě, za celý pobyt jsem nepozoroval ani náznak nějakých náboženských třenic.

Rodina, u níž jsem bydlel, byla katolická, ale kolem bydleli převážně muslimové. Jako jeden z největších přínosů mého pobytu hodnotím právě možnost poznat jejich život a pohled na svět. Zvlášť dnes, kdy mnoho lidí u nás islám kritizuje a spojuje ho hlavně s Islámským státem, který odsuzuje i většina muslimů.

Musím říci, že hodnoty těch lidí mi připadaly správné a že se chovají lépe než mnoho lidí u nás. Je tam menší kriminalita, samozřejmostí je úcta ke starým lidem i pomoc bližnímu. Děti neutíkají z domova, alkohol se pije spíš potají a za drogy je smrt.

Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č.8/2015.