V Malawi jsou příjemnější lidé a čistý vzduch. Život se vám zpomalí
Před několika měsíci se v Reflexu Kristian Čejka (38) podělil o své zkušenosti z Anglie, kde se z postu pomocného učitele vypracoval na zástupce ředitele školy. Teď dělá totéž v bývalém hlavním městě afrického státu Malawi.
Do Malawi mě nejprve pozvali známí. Moje skotská kolegyně a její muž, Malawijec, se před několika lety odstěhovali z Londýna do Zomby a začala tam učit na soukromé základní škole. Během dovolené jsem se s ní zúčastnil i nějaké školní oslavy, slovo dalo slovo a vedení mě začalo přemlouvat, abych k nim nastoupil.
Nechtělo se mi, ale nakonec jsem kývl na dvouletý kontrakt. Líbila se mi tamější příroda, neuspěchaný život a příjemné chování lidí, dospělých i žáků. V Anglii si vzdělání nikdo moc neváží. Ve třídách je interaktivní tabule a pro každé dítě iPad, ale žáci se nudí a učitel pro ně není žádná autorita. Ani pro rodiče. Je na denním pořádku, že učitele klidně seřvou. Kvůli pitomosti. Že třeba jejich synek ztratil cvičku. Zažil jsem to kolikrát osobně, a dokonce jsem i viděl, jak dal rodič jednomu kolegovi facku.
V Malawi slovo učitele pořád ještě něco znamená a děti školu milují. Kdybychom ji otevřeli o prázdninách, chodily by tam taky.
Na opice s kamenem
Malawi je přátelská země. Někdejší britská kolonie od získání své nezávislosti v rámci britského Společenství 6. července 1964 nikdy s nikým neválčila. Formálně jde o demokracii s prezidentem a parlamentem, ale těžko soudit. Poslední volby měla podle průzkumů jasně vyhrát opozice, sčítání hlasů prý to ale nepotvrdilo a místo zemřelého prezidenta vládne jeho bratr. Kdo ví, jak všechno proběhlo.
Zomba byla do roku 1975 hlavním městem republiky, pak ji vystřídalo Lilongwe, ze kterého se stala miliónová metropole. Zomba, zašlá sláva, je mnohem menší, má jen něco přes sto tisíc obyvatel. Mezinárodní škola sira Harryho Johnstona, kam jsem nastoupil jako zástupce ředitele, je v centru, já bydlím na okraji, a přitom jsem v práci autem za pět minut. Bydlení ve městě na první pohled připomíná Jihoafrickou republiku. Dům, jejž mi škola platí, není výjimkou. Pozemek ohraničuje třímetrová zeď s ostny nahoře a na bezpečnost dbají dva psi (těch se černoši hodně bojí) a dva hlídači. Ten noční jen hlídá a denní ještě funguje jako zahradník.
Navzdory prvnímu dojmu je přitom v Zombě, alespoň přes den, docela bezpečno. Na rozdíl od jihoafrických měst můžete na ulici bez rizika i pěšky. Při vyjížďkách na kolech se doporučuje mít společnost, ale já jezdím i sám. Také chodím sám běhat. Naučil jsem se pár slovíček, aby bylo vidět, že se vyznám, navíc jsem vysoký a silný, takže ze zlodějů nemám strach. To spíš z paviánů při výletech do džungle. Ti na vás mohou zaútočit, i když nemáte nic k jídlu, prostě po vás půjdou jen tak a mohou ošklivě kousnout. Chce to mít kámen v ruce, ten je zažene.
Učitelé v chýši
Malawi je jedna z nejchudších zemí kontinentu. Koncem prosince začíná období dešťů, jemuž se říká období hladu. Do března, kdy je sklizeň, mají lidé na venkově často k jídlu jen manga, ta naštěstí rostou skoro všude. V ten čas se víc krade, a dokonce výrazně klesá hodnota měny. Tou je malawiská kwacha a na jeden dolar jich po většinu roku potřebujete přes čtyři stovky. V období hladu to ale bývá skoro šest set.
Do naší školy chodí osmdesát procent Malawijců a jen pětinu tvoří běloši, což byl jeden z důvodů, proč jsem to vzal. Proti ostatním mezinárodním školám, které jsou prakticky jen pro bílé, máme třetinové školné, ale i tak je to jen pro vyšší vrstvy. Ceny se počítají v dolarech a platí se v místní měně podle aktuálního kursu. Cizince stojí jeden semestr tři a půl tisíce dolarů, malawiské rodiče patnáct set. To je víc než trojnásobek běžného úřednického platu.
Pokud jde o učitele, na naší škole mají platy slušné (kolem tisíce dolarů), ale na státních školách nedostávají ani desetinu. Třicet šest tisíc kwach měsíčně není k životu, to bydlíte v chýši. Ke slušnému životu člověk potřebuje, když je sám, asi třikrát tolik. To dostanete, když jste třeba univerzitní profesor. Jenže v Malawi je ještě háček –
obvykle nemáte plat jen pro sebe. Je tu vaše manželka (ženy shánějí práci podstatně hůř než muži), jsou tu vaši rodiče, vaše děti, pak děti vašeho bratra, jenž pravděpodobně také nebude mít práci. Takže ve výsledku s takovým platem máte bydlení a nemáte hlad, ale už nemáte na elektřinu nebo počítač, o autě ani nemluvě.
Práce počká
Kromě angličtiny je v Malawi úřední řečí jeden z původních jazyků, čičeva (čiňandža). Naučit se ho je hodně těžké, ne pro výslovnost, ale kvůli zvláštní gramatice. Jedno slovo může znamenat celou větu, na kterou my potřebujeme podstatné jméno, sloveso, přídavné jméno, případně i nějakou tu předložku. S angličtinou se naštěstí vždycky nějak domluvíte. V zemi žije přes třicet různých kmenů a jazyk někdejších kolonistů je k dorozumění slušně fungujícím prostředkem.
Jako i jinde v Africe také obyvatelé Malawi jsou poněkud letargičtí. Když to řeknu s nadsázkou, v hektickém Londýně si musíte domlouvat pracovní schůzky s měsíčním předstihem, v Zombě čekáte měsíc po dohodnutém termínu, jestli se ten člověk vůbec objeví. Občas mě to pořád ještě překvapí. Jako třeba nedávno. Čtyři pětiny obyvatel Zomby si vaří večeři na dřevěném uhlí ze stromů nedaleké stolové hory. Dal jsem dohromady několik neziskových organizací, abychom vykácenou oblast zalesnili, dostali jsme grant, na pozemku školy vysadili stromky a chtěli dohodnout jejich přesazení. Když uplynula půlhodina po domluveném začátku porady a stále chyběl klíčový člověk, jenž s tím měl pomoci, zavolal jsem mu. „No jo,“ pravil. „Když já jsem teď v Mosambiku.“
Příjemnou stránkou neuspěchaného života je důraz Malawijců na mezilidské vztahy. Nelze jen tak po anglicku prohodit za chůze: „Jak se máte?“ Musíte zastavit, otočit se ke zdravenému čelem a věnovat mu pozornost. Jde o třicet vteřin, ale oni se rozjasní, vidí, že je respektujete. Sami vás pak přijmou, jak v Evropě nezažijete. Nedávno jsem strávil týden na venkově s malawiským kamarádem u jeho rodičů. Žili v chýši, vodu brali z díry v zemi a živilo je políčko s rýží a fazolkami. Přesto se o nás celý týden starali. Když jsem se zeptal, proč nechodí okopávat, řekli, že jsme důležitější než práce. Vzpomněl jsem si na své chování k návštěvám, které za mnou jezdily do Londýna, a byla mi až hanba.
