Radost ve dne, strach v noci

Do Jihoafrické republiky mě přivedlo nutkání vyrazit na pár měsíců někam pryč, vyměnit denní život architekta ve městě, které znám už dlouho, za něco nepoznaného. Výzva francouzského kamaráda, jestli nechci pomoci jako architektka s projektem školky v jedné z chudinských čtvrtí Port Elizabethu, byla přesně to pravé. Ke skupině jsem se přidala s malým zpožděním, ale včas na to, abych se podílela na návrhu budovy i na její realizaci. Nejdřív jsme rýsovali a pak šup – začala dřina na staveništi.

MĚSTO KONTRASTŮ

Port Elizabeth je asi miliónové přístavní město na jihu země, v regionu Eastern Cape, v zálivu pojmenovaném po Nelsonu Mandelovi. Jméno dodnes uctívaného politika nese i tamější univerzita a v centrálním parku visí na sloupcích citáty z jeho projevů. Bohužel, Mandelova vize sblížení černého a bílého etnika se ještě tak docela nenaplnila.

Centrum města je moderní, s vysokými administrativními budovami, ale najdete v něm i klidné čtvrti starých viktoriánských domků se stylovými restauracemi a sídly různých designérských firem. Dál od něj jsou vilové čtvrti bohatých bělochů a také chudinské čtvrtě, o slumech na periférii ani nemluvě.

Zatímco střed města je přes den plný černochů, kteří se tam sjedou za prací, bílé Afrikánce na ulici prakticky nepotkáte. Jezdí všude autem. Ve vilových čtvrtích pak nepotkáte skoro nikoho. Běloši jsou buď v práci, nebo zavření doma, a černochů, jež by tam přivedla nějaká povinnost, třeba péče o zeleň, je minimum. Čtvrť Walmer, kde jsme bydleli, nebyla výjimkou. V okolí naší vily bylo prakticky liduprázdno, život se skrýval ve vilách a zahradách obehnaných vysokými zdmi, které nahoře končily půl metru vysokým plotem z ostnatého drátu nabitého elektřinou. Než se dostanete dovnitř, musíte si otevřít jednu mříž, jež chrání pozemek, pak druhou před vstupem do domu… Tak trochu vězeňský režim, řekla bych.

VÝPADKY PODLE PLÁNU

Co mi zpočátku přišlo hodně zvláštní, to bylo takzvané load shedding – vypínání elektrického proudu. Město nemá dost energie pro všechny, a tak jsme skoro každý den drželi černou hodinku, respektive dvě, jen při svíčkách. Byl v tom ale systém. Někde se proud nevypínal, jinde ano. Jednou až třikrát za den, vždy na dvě hodiny. Rozvrh pro jednotlivé lokality se přitom střídal. Každé ráno si tedy člověk přes aplikaci v mobilu musel zjistit, v jaké zóně se právě nachází. Jestli může čekat výpadek, případně kdy. A podle toho si mohl plánovat práci.

Většina bohatých má pro případ výpadku ve vilách generátor, ale naše vila ho neměla. Výpadek proudu proto vypnul i alarm, a opětovné zapojení ho spustilo. Já to poprvé zažila, když jsem zrovna byla ve vile sama, a docela mě to vyděsilo.

CHATRČE A SATELITY

Většina černochů žijících v Port Elizabethu jsou lidé národa Xhosa. Mluví jazykem typickým svými „clicks“ – jde o mlasknutí zároveň s vyslovením hlásky. S výjimkou malých dětí ale všichni mluví také anglicky, i když starším lidem je pro špatnou výslovnost hůř rozumět.

Jejich příbytky ve slumu, kde jsme stavěli, byly víc než skromné; stlučené z dřevěných desek a plechů. Uvnitř chatrčí však bylo běžné vybavení, od lednice až po televizi se satelitem. Nedostatkem byl přístup k vodě (zdrojem jsou tam jen nepočetné hydranty v ulicích) a hygiena vůbec. Vyzkoušet dostupné WC byl zážitek jen pro otrlé. Než jsme postavili nové záchody, raději jsme přes den nepili a čekali do tmy, kdy se to dalo řešit diskrétně venku. Obyvatelé s tím ale problém neměli. Jednou jsme přijali pozvání domů od jedné učitelky, kterou jsme poznali při prezentaci našeho projektu. Po dotazu kamarádky, kde má záchod, nás zavedla do obýváku a položila před nás kýbl.

Problém lidé nevidí ani v odpadcích, jež jsou skoro všude a slouží jako jediná obživa smečkám vychrtlých psů. Na stavbu nám například chodil každý den pomáhat jeden postarší pán. Na rozdíl od jiných, kteří chodili hlavně kvůli tomu, že v poledne dostali oběd, pracoval svědomitě. Když jsme jednou uklízeli odpadky do pytlů určených k odvozu na skládku, také se zapojil a něco do pytle nasbíral. Pak ho odnesl asi o deset metrů dál a tam ho hodil do trávy. Nemyslel to špatně, chtěl jenom pomoci.

LEVNÁ KRÁSA

Stavbu školky částečně financovala Francouzská aliance, jež má pobočky všude po světě (její hlavní náplní je propagace francouzské kultury a výuka francouzštiny), přispěl i jeden křesťanský spolek a v závěru se něco vybralo přes sbírku na internetu. Přesto, že cestu si všichni platili sami a pracovali zadarmo, nebylo peněz nazbyt.

Budovu jsme navrhli tak, aby se při stavbě daly použít recyklovatelné materiály. Hlavně dřevěné palety, kterými nás sponzorovala Coca-Cola. Dominantou se stala štítová stěna z překližek, do nichž jsme vkládali láhve od vína, jež jsme nasbírali po barech a restauracích. Na stavbu jsme jich použili víc než šestnáct set a jejich hrdla v interiéru slouží jako věšáky nebo opory pro poličky. Jeden z hlavních důvodů byl, že jsme neměli peníze na dostatečný počet oken a potřebovali dostat dovnitř víc světla.

JEDNOU BUDE LÍP

Když jsem do Port Elizabethu přijela, říkala jsem si, že bych tam dlouho nevydržela. Po dvou měsících jsem však odjížděla s lítostí, klidně bych ještě zůstala. Sám projekt byl cennou zkušeností, zažila jsem, jak se vyvíjí od prvních skic přes technickou dokumentaci až po samotnou výrobu i práci na stavbě. Bonusem navíc byly zážitky s běžnými obyvateli města.

Lidé, které jsem potkala, byli upřímní, srdeční a vstřícní. Příklad za všechny – auto mi vypovědělo službu přímo uprostřed křižovatky. U nás by na mě ostatní řidiči začali troubit, tam nezatroubil nikdo. Naopak z auta za mnou vystoupil Afrikánec a zeptal se, jestli mi může nějak pomoci.

Klid a vstřícnost jsou pro obyvatele Port Elizabethu typické bez ohledu na rasu. Nezažila jsem ani náznak nějakého etnicky zabarveného konfliktu. Naopak, když jsme jednou přijali pozvání na oslavu v jednom ze slumů, stali jsme se vítanou atrakcí. Děti na nás mávaly, dospělí nevěřícně zírali. Po mnoha objetích, zpěvu a tanci pak měl projev otec rodiny, starý pán, jehož narozeniny se slavily. Když řekl, že je to velká chvíle, poprvé v životě, kdy bílí lidé vstoupili do jeho domu, a znamená to určitě nějakou změnu k lepšímu, až mě zamrazilo.