Skopje, Makedonie: Uprchlíci? Uzavření hranic? Místní nevzruší ani vyhlášení vyjímečného stavu
„Před odjezdem jsem se v našich novinách dočetl, že Makedonie kolabuje pod přílivem uprchlíků,“ vzpomíná Petr Dungl (23). „Kolaps země si ale představuji jinak. Skopje i většina celé Makedonie žily ve flegmatickém poklidu.“
Pobyt v Makedonii mi umožnil výměnný program pořádaný Mezinárodním sdružením lékařských fakult (IFMSA). Když jsem se přihlásil ke stáži na plicním oddělení Fakultní nemocnice Matky Terezy ve Skopji, věděl jsem o Makedonii snad jen to, kde se zhruba nachází. Lákala mě ovšem příležitost spojit povinnou letní praxi s možností poznat život na Balkáně. O ten jsem do té doby jen zavadil při kratších cestách do Bosny a Chorvatska.
ALEXANDR INKOGNITO
Dojmy, které jsem nasbíral už během prvních hodin v této opomenuté části Evropy, byly veskrze pozitivní. Lidé jsou tam přátelští a na jižanské poměry je hlavní město země i přijatelně čisté. Rozhodně čistší v porovnání třeba se Splitem nebo s Bělehradem. Pro všechna jmenovaná města platí, že dnes už v nich není nouze o kontejnery a odpadkové koše, ale ve Skopji v nich také většina odpadků končí. Nebo alespoň v jejich blízkosti.
Podstatnou část rozlohy Skopje (celková plocha činí 571,46 km2) tvoří rozsáhlá a po estetické stránce často ne právě vábná paneláková sídliště. Jejich přítomnost však městu nehodlám farizejsky vyčítat – u nás je jich také hodně. Za zmínku spíš stojí velkorysá přestavba centra, odsouhlasená vládou zhruba před pěti lety. Mnoho obyvatel výstavbu nových, reprezentativních budov kritizuje – stavby jsou prý předražené a peníze se měly využít rozumněji, třeba na opravu špatných silnic, modernizaci železnice nebo bytovou výstavbu. Kritizuje se i kýčovitost provedení, zbytečná monumentálnost a historizující pseudoantický styl. Podle mě se přestavba centra podepisuje na vzhledu města velmi pozitivně, ale trochu divné to je. Budovy září novotou a zároveň se tváří, že tam stojí už stovky let…
Součástí modernizace centra je také instalace různých soch. Největší kuriozitou mezi nimi je jedenáctimetrový pomník jezdce, o němž všichni vědí, že to má být Alexandr Veliký (rozuměj Makedonský), ale nesmí se to říkat. Oficiální název je socha Jezdce. Řecko to i tak bere jako provokaci a pokus přivlastnit si jeho dějiny (protože Alexandr byl z jejich pohledu Řek). Ostatně – ze stejného důvodu Řecko mnoho let odmítalo také uznat i sám název státu Makedonie a na jeho nátlak jej v dubnu 1993 přijali do OSN pod názvem Bývalá jugoslávská republika Makedonie (FYRM). Označuje totiž stejnojmenné historické území, které téměř celé leží na severu současného Řecka.
STEAK ZA HUBIČKU
K příjemným zkušenostem ve Skopji i jinde v Makedonii patří také nízké ceny. Jídlo stojí třetinu toho co u nás a za hubičku se najíte i v restauracích. Za steak a hranolky zaplatíte ve většině podniků kolem stovky denárů, což je v přepočtu čtyřicet korun. Výjimkou jsou ceny alkoholických nápojů, podobné těm našim.
Překvapivě levné jsou i taxíky. Autobusy jsou samozřejmě ještě levnější (libovolně dlouhá jízda stojí pětatřicet denárů), jenže s tou zvláštností, že po každém přestupu potřebujete nový lístek. Linky jsou přitom chaoticky organizované a doprava je hodně pomalá. Autobusem proto moc lidí nejezdí. Když jsem si chtěl naivně pořídit měsíční permanentku, slečna fungující jako moje kontaktní osoba byla upřímně zmatená. Ptala se, na co ji potřebuji, a mým námitkám, že se v půlmiliónovém městě musím nějak pohybovat, vůbec nerozuměla.
Stačilo jen několik dnů a dal jsem jí za pravdu. Dopravní podnik ve Skopji provozuje hodně dvoupatrových autobusů v „londýnském“ stylu, ale já jízdu v nich vyzkoušel jen jako zajímavou kuriozitu. Ze studentských kolejí ve čtvrti Kisela Voda na okraji Skopje jsem do nemocnice v centru jezdil taxíkem, za pouhých čtyřicet korun včetně nástupní sazby.
EMOCE BEZ AGRESE
Makedonskou mentalitu samozřejmě ovlivňuje pověstný balkánský temperament. V porovnání s okolními národy ale téměř postrádá agresívní polohu a zbývá to pozitivní. Šéfová vám po vykradení pokoje na kolejích nabídne soužití ve vlastním bytě (zažila moje kolegyně), výpravčí na perónu neváhá zajít za vámi až do kupé, aby upozornil, že se přece jen objevila lepší možnost spojení (moje zkušenost). Cizí lidé s vámi jednají jako se starým známým. Aby se ke mně při procházce ve městě energicky hlásil pacient, s nímž jsem se v nemocnici sotva potkal, to se mi asi doma nestane.
Výrazným rysem Makedonců je nepružnost při řešení praktických záležitostí. Přinesete na kliniku formulář, sekretářka vám řekne, ať si ho za deset minut vyzvednete, že bude orazítkovaný, a to se opakuje znovu a znovu. S vysvětlením, že se k tomu nedostala, že musela někam telefonovat… Bezmála hodinové čekání na prostý úřední podpis s razítkem jsem zažil vícekrát, ale tváří v tvář přátelským pohledům všech zúčastněných jsem se nedokázal zlobit. Ti lidé jsou prostě srdeční, bezprostřední a velice komunikativní. Než by něco soustředěně dělali, raději si povídají. Něco potřebujete? Usmějí se na vás, ale spěchat rozhodně nebudou.
HRA NA SCHOVÁVANOU
Fakultní nemocnice Matky Terezy je největší v Makedonii a přes poněkud zanedbaný vzhled je úroveň medicíny v tomto zařízení zcela srovnatelná s evropským standardem. Největší zásluhu na tom mají schopní lékaři, pracující s relativně skromným technickým zázemím i finančním rozpočtem. K nám praktikantům se chovali výborně. U lékařů, ke kterým chodíme na praxi v Česku, tak trochu cítíme, že je zdržujeme. Makedonští se nám věnovali víc. I když nás bylo méně a práce bylo také méně, nelze to asi úplně srovnávat.
Makedonie může hodně nabídnout i běžným turistům. Ve Skopji třeba vrchol Vodno, jemuž vévodí šedesát šest metrů vysoký kříž Milénia, pevnost nad řekou Vardar, starý turecký bazar či dochovaný antický akvadukt na předměstí Visbergovo. Nezapomenutelným zážitkem je i předměstí Šutka (Šuto Orizari), jež je podle některých pramenů největším cikánským městem na světě.
Podmínky pro poznávání makedonského přírodního a kulturního bohatství ovšem nejsou zdaleka ideální. Sebeatraktivnější památka nebo lokalita, kterou by v jiných zemích propagovali široko daleko, většinou nemá ani ukazatele, jež by vás k ní dovedly. Příkladem za všechny budiž vápencový kaňon Matka nedaleko Skopje. Jezdí tam příměstská linka, takže jde o příklad té lepší varianty, nemusíte ho hledat. Na místě jsem ale tuhle krásu, kterou sami Makedonci vydávají za jednu z nejatraktivnějších, obcházel naslepo. Žádná značená okružní cesta pro turisty a s výjimkou jediné předražené restaurace ani žádné občerstvení široko daleko.
