Akkra, Ghana: Smog, smrad a veselice na počest nebožtíka
„V Ghaně potkáte minimum bezdomovců,“ říká Petra Nedbálková (29) po dvouleté práci v hlavním městě Akkře. „Skoro o každého se totiž postarají jeho příbuzní, i když sami toho moc nemají.“
Do Ghany jsem původně přijela na půlroční stáž, povinnou součást pařížského magisterského studia se zaměřením na humanitární akce a neziskové organizace. Šlo o práci pro sdružení Alliance Française (AF), které je se svými osmi sty padesáti pobočkami ve sto třiceti sedmi zemích největší kulturní sítí na světě. Jeho cílem je šířit francouzský jazyk a kulturu v zahraničí, ale také podporuje i místní umělce.
Když mi po třech týdnech nabídli místo vedoucí pedagogického oddělení, neodmítla jsem. Šlo o velkou výzvu – společně s ghanským kolegou jsem měla mít na starost přes čtyřicet učitelů a deset administrativních pracovníků a stážistů. Kromě běžného chodu oddělení to zahrnovalo i komunikaci se studenty, marketing jazykových kursů, partnerské vztahy se školami a univerzitami v Akkře, koordinaci pedagogických a dalších projektů.
Začátky byly krušné, dělala jsem po večerech a o práci se mi i zdálo. Jako zkušenost to ovšem bylo k nezaplacení. Lidsky a také profesně. I díky této zkušenosti dnes pracuji v Diakonii ČCE – Středisku humanitární a rozvojové spolupráce, kde mimo jiné koordinuji pomoc uprchlíkům a vnitřně přesídleným lidem v Jordánsku, Myanmaru a Iráku.
JAKO V PAŘÍŽI
Akkra (v angličtině, což je v Ghaně úřední jazyk, Accra) s téměř dvěma milióny obyvatel je pulsující, rychle se vyvíjející město s čím dál kosmopolitnějším obyvatelstvem. Domorodci se mísí s frankofonními přistěhovalci z okolních zemí, ale také s Evropany, Američany a dalšími cizinci, kteří tam jezdí jako experti za prací anebo jako dobrovolníci do neziskovek či na stáže do různých organizací a institucí.
S kosmopolitním charakterem města a neustálým přílivem cizinců souvisí i jeho ekonomická situace. Cizincům jejich slušné platy na pokrytí nákladů bohatě stačí (já díky skromnému způsobu života dokázala i hodně ušetřit), ale pro Ghaňany bez vyššího vzdělání není lehké vydělat si na živobytí. Co se týče nájmů, Akkra se směle může rovnat Paříži či New Yorku. Ve středu města není problém najít slušný dvoupokojový byt za měsíční nájem jeden až dva tisíce dolarů nebo i víc.
Já našla ubytování v jedné z méně honosných částí města za dvě stě deset eur měsíčně. V domě o deseti pokojích bydleli samí cizinci. Každý z nás měl svou minikoupelnu s minisprchovým koutem (se studenou vodou) a záchodem, sdíleli jsme dvě kuchyně, obývák a předzahrádku. Užívat jsme mohli i střechu, kde byl výhled na město a krásně foukal vítr.
POZOR NA JÍDLO
Život v Akkře je zajímavý, ale pro cizince skrývá nejednu nástrahu. Za samostatnou kapitolku stojí hlavně jídlo. V Ghaně se jí většinou rukama. K masu a rybám se podávají ostře pálivé omáčky, obvykle z rajčat a oleje. Přílohou je nejčastěji rýže nebo fu-fu, kaše, jež konzistencí připomíná plastelínu. Dělá se ze zelených banánů a tam, kde nejsou, z kasavy, tamějšího druhu brambor.
Ghaňané vstávají brzy, většinou kolem páté, a leckdy snídají až o čtyři hodiny později. Není divu, že toho pak hodně spořádají, třeba i celou grilovanou rybu. Jídlo v Akkře seženete skoro na každém rohu a možností je nepřeberně, od pouličních stánků až po luxusní restaurace pro cizince. Já většinou volila střední cestu a nejraději jsem měla podniky, kam chodili cizinci i domácí. Doporučuji to všem cestovatelům s méně silným žaludkem. Já sama během pobytu zažila otravu jídlem celkem sedmkrát. Pokaždé s antibiotiky, protože jiné léky nezabraly.
Voda z kohoutku pro nás Evropany samozřejmě není. Doporučuji láhve s balenou, pro otrlejší pouze filtrovanou „pure water“ prodávanou v půllitrových plastových sáčcích.
SPRCHA Z KELÍMKU
S vodou je v Akkře vůbec problém. Občas neteče ani z kohoutků napojených na vodovod. Vláda prostě přísun vody zastaví. Nebo se pouští jen některé dny v týdnu (podobně jako elektřina). Kdo na to má peníze, může si koupit velkou nádrž a doplňovat si do ní vodu podle potřeby. Jinak nezbývá než najít v okolí nejbližší studnu a k té chodit kupovat vodu s kanystrem. Na jedné adrese jsem vyzkoušela, jak se bez tekoucí vody žije. Chodit ob dva dny ke studni, záchod zalévat ručně a nádobí i sebe mýt s pomocí velkého kelímku od jogurtu není žádný med.
Na druhé straně, spousta lidí v Akkře nemá ani ten záchod, takže si prostě chodí ulevovat někam za dům, případně do stoky vedle ulice. Město kvůli tomu dost smrdí. K obtížně dýchatelnému ovzduší přispívají i hnijící odpadky a smog z výfuků obstarožních aut.
ÚSMĚV MÍSTO VRÁSEK
Ghaňané jsou vesměs milí, usměvaví, otevření a komunikativní. Mladí muži se rádi baví s cizinkami a snaží se z nich vydyndat telefonní číslo. Někteří přitom trvají na tom, že chtějí být jenom kamarádi. Pokud o to však stojíte, připravte se, že takový kamarád vám potom může často volat, klidně třeba v neděli v šest ráno, jen aby se zeptal, jak se máte. Někteří vám ale rovnou na ulici řeknou, že vás milují nebo že si vás chtějí vzít. Že si život v Evropě idealizují? Sebedelší vysvětlování nepomáhá. Nevěří. „Všechno je přece lepší,“ říkají, „než tohle…“
Navzdory tomu si často dokážou užívat víc než my. Nestresují se, neženou se tolik za kariérou. Ať se děje, co chce, na rodinu a přátele si najdou chvilku vždycky. Vychutnají si beze spěchu jídlo. A milují vtipy. Za ty vás kromě hlasitého smíchu někteří Ghaňané odmění i plácáním do stehen a hýkáním.
VESELICE NA POHŘBU
Nejen život v Evropě, také náboženství může být tématem na dlouhou debatu. Ta tradiční jsou v Ghaně zastoupena asi pěti procenty, islám třiceti a víc než polovina obyvatel jsou křesťané. Svědkem jejich improvizovaného kázání se můžete stát na nejrůznějších místech, na chodníku, a dokonce i v minibusech, které zajišťují veřejnou dopravu. Za jízdy se prostě jeden z pasažérů otočí k ostatním a začne odříkávat nějakou část bible.
Neodmyslitelnou součástí života Ghaňanů je také hudba – pokud možno velmi hlasitá – a tanec. Tančí muži, ženy i děti. V klubech, v zahrádkách barů a restaurací, v centru dokonce uprostřed jedné velké křižovatky. Divoce se tančí i na pohřbech. Zpočátku mě taková veselice šokovala, ale pak jsem pochopila, že jde prostě o oslavu na počest nebožtíka. Pohřební barvou také není jen černá, sluší se přidat i červenou.
