Hpa - An, Myanmar (Barma): Mír s nejistou budoucností

Změnit místo, ještě cestovat a vyzkoušet si život mimo náš kulturní okruh. To byly zhruba důvody, které mě přiměly absolvovat několikaměsíční stáž v rámci programu GLEN (Globální edukační síť mladých Evropanů), jejž v České republice koordinuje nezisková orga­nizace INEX-SDA. Barma (současný název je Svazová republika Myanmar) mě z nabídky zaujala zaměřením na komunitní práci a vzdělávání. Místem působení byl Hpa-an, zhruba čtyřsettisícové město na jihovýchodě země.

K výhodám programu GLEN patří, že vybraný jedinec dostane grant, který mu pokryje náklady na letenku i běžné živobytí v místě pobytu. Tak to alespoň platilo v případě Hpa-anu. V porovnání s městy v méně odlehlých částech Barmy je tam život poměrně levný. Slušný pokoj pro jednoho v hotelu nebo na ubytovně seženete za deset až patnáct tisíc kyatů, což je v přepočtu dvě stě až tři sta korun, a za velké jídlo v restauraci zaplatíte kolem třiceti korun. Na severu, kam jezdí turisté, dáte za totéž i trojnásobek.

NEJDELŠÍ VÁLKA SVĚTA

Barma je etnicky pestrá svazová republika (žije zde 135 národností!), složená ze sedmi států a dalších sedmi autonomních oblastí. Karenský stát, kde je i město ­Hpa-an, leží podél hranice s Thajskem. Za druhé světové války, kdy byla Barma pod britskou správou, bojovali Karenové po boku Britů proti japonským okupantům. Slib, že pak budou samostatní, však Britové nedodrželi. Když 4. ledna 1948 získala Barma nezávislost jako celek pod názvem Barmský svaz, Karenové byli jedním z etnik, jež nepodepsala ústavu (nezaručovala samostatnost celého jejich území, na jehož osvobození měli nemalé zásluhy), a začala snad nejdelší občanská válka na světě, která trvala přes šedesát let. Poslední boje probíhaly ještě letos.

Po nedávných volbách, v nichž zvítězila Národní liga pro demokracii v čele s Aun Schan Su Ťij, dlouholetou odpůrkyní předchozího, vojenského režimu, má země nakročeno k demokracii. Bohužel – armáda je s mocí srostlá (ústava například jejím představitelům zaručuje čtvrtinu míst v parlamentu) a ještě zdaleka nevyklidila pozice. Rizikem je také napětí mezi muslimskou menšinou a buddhisty. Provází ho násilí extremistů na obou stranách, ale nutno říci, že terčem jsou většinou muslimové, kteří ve velkém prchají ze země.

UDRŽET MLADÉ DOMA

Hpa-an leží u řeky Thanlwin, v relativně hornaté krajině. V okolí se střídají zalesněné kopce s rýžovými poli a dominantou je hora Zwegabin. Ve městě je na ni pěkný výhled od jezera Kan Thar Yar, kam je to z centra čtvrthodinka jízdy na kole.

U jezera je i škola Tounge La’Yat, kde jsem působila. Nešlo o instituci zapojenou do státního školství, založila ji nezisková organizace a poskytovala spíš doplňkové vzdělání studentům po maturitě. Státní školství v Barmě za moc nestojí. Učitelů je málo, jsou špatně placení a nemají moc příležitostí, jak se sami vzdělávat. Kvalita výuky trpí i tím, že se v některých třídách tísní šedesát i více dětí.

Tounge La’Yat založilo několik karenských aktivistů, kteří vystudovali v zahraničí a po návratu se věnují rozvoji svého rodného kraje. Vzdělání mladých je klíčové, aby neodcházeli za podřadnou a špatně placenou prací do sousedního Thajska. Což je jeden z hlavních problémů tohoto regionu.

ŽÁCI K POHLEDÁNÍ

Velkou výhodou školy byla výuka angličtiny. Na ní jsem se podílela i já. Kromě toho jsem také učila jakousi občanskou výchovu kombinovanou s rozvojem osobnosti a dovednostmi pracovat v komunitách ve městech a obcích, odkud studenti pocházeli. Většina z nich se tam chtěla vrátit, zapojit se do veřejného dění, přispět k pozitivním změnám a inspirovat pro ně ostatní.

Pokud jde o angličtinu, úroveň studentů se pohybovala mezi začátečníky a středně pokročilými. Začínající učitel jako já si ale nemohl přát lepší žáky! Upřímně jsem obdivovala jejich motivaci, zvědavost a po nějaké době, kdy jsme se poznávali, i schopnost kriticky přemýšlet o světě kolem sebe. Na lidské úrovni si mě získali svou opravdovou skromností, empatií a schopností přijmout druhého člověka.

EMPATIE I EMANCIPACE

Většina mé stáže se odehrávala v době dešťů. Povodně, jež v tu dobu Barmu zasahují a bývají skutečně likvidační, se naštěstí většině města vyhnuly. Jediné, co postihlo přímo nás, byly občasné výpadky elektřiny. Při cestách po okolí jsem ale viděla nejednu zaplavenou vesnici a pole. V těchto situacích představují záchytnou sociální síť především buddhistické kláštery, které nabízejí postiženým lidem nocleh i stravu.

Přerod Barmy z tvrdé vojenské diktatury v demokraticky fungující stát není jednoduchý, ale v budování občanské společnosti bychom se od obyčejných Barmánců mohli učit. Jejich empatie a schopnost nezištně pomoci druhému, starat se o nemocné nebo prostě o ty, co se mají hůř, mi přišla skutečně inspirující. Postavení žen tam také není takové, jak bychom od země třetího světa čekali. Po sňatku si například nemusí měnit jméno. Osobně jsem také poznala barmskou kolegyni, která zvládala roli matky s profesí učitelky tak, že se jejímu batoleti věnoval otec. Jen tomu neříkali rodičovská dovolená.