Gruzie: Na cestě rodištěm Stalina aneb Národ, který na vlastní kůži poznal rusifikaci
Na světě nejspíše není země, která by vnímala Evropskou unii tak pozitivně jako Gruzie. V této zemi má člověk dojem, že je přímo v centru EU, protože EU je zde oslavována a zdůrazňována záplavou eurounijních vlajek, které jsou umísťované stejně uctivě jako vlajka samotné Gruzie. Osobně jsem se o tom přesvědčil před několika týdny, když jsem Gruzii navštívil. Zároveň jsem během své cesty měl možnost pozorovat národ, který trpěl pod ruskou a následně sovětskou okupací několik staletí a poznal metody rusifikace, která je historickou motivací Gruzínců najít spojence a ochránce proti ruské snaze tento evropský národ ovládnout.
K historii Gruzie by se slušelo dodat, že počátky gruzínského národa a státu byly položeny již staletí před naším letopočtem a země byla postupně pod nadvládou Římanů a Byzantinců, o její území bojovali muslimští Osmané s muslimskými Peršany a později i s pravoslavnými Rusy, kdy se objevovala období relativní samostatnosti gruzínských knížat a králů. Od 18. století se území Gruzínců postupně dostávalo pod kontrolu ruského cara a ten se s Gruzínci nemazlil a tvrdě prosazoval jejich poruštění a likvidaci jejich kultury. Gruzínci se ovšem nenechali a stejně jako například Poláci vedli proti ruské nadvládě aktivní odboj. S nástupem bolševiků k moci na území bývalého ruského carství se i v Gruzii odehrály tvrdé násilné střety a komunisté se neštítili použít brutální teror ke zlomení odporu Gruzínců proti jejich nadvládě. Teprve s pádem Sovětského svazu se Gruzíncům podařilo získat svobodu, kdy ovšem značná část veřejnosti údajně stále vnímá Ruskou federaci jako hrozbu nezávislosti Gruzie.
Gruzínci mají díky této historické zkušenosti s ruskou snahou o nadvládu velmi silné politické vztahy s Polskem, jež jsou podpořeny i rozvojem turistického ruchu a ekonomické spolupráce. Jednou z výhod toho všeho je kvalitní nízkonákladová letecká doprava, která umožňuje turistům již za pár set korun koupit zpáteční letenku z Polska do gruzínského města Kutaisi, což je velice chytře zvolená strategie, protože turisté tak mohou pokračovat po trase středem Gruzie z Kutaisi až do hlavního města Tbilisi. A právě tuto variantu jsem s přáteli využil i já.
Po příletu do Kutaisi jsme se ubytovali a vyrazili do nočního města na posezení se známým ostravským cestovatelem Ladislavem Větvičkou, který nás k cestě inspiroval. Ládík byl s dalšími Čechy v restauraci El Depo, která je otevřena 24 hodin denně a je proslavena svou kuchyní (doporučuje se hlavně ochutnat gruzínské národní jídlo chinkali) a také domácí atmosférou.
Z Kutaisi jsme vyrazili do rodiště sovětského diktátora Stalina, kde jsme si prohlédli jeho muzeum otevřené v roce 1957, před kterým stojí speciálním přístřeškem zakrytý údajně rodný dům Stalina a luxusní železniční vagón, kterým Stalin cestoval. Je smutné, že v Gori je Stalin prakticky vzato stále uctíván a o jeho zločinech se v muzeu nic moc nedovíte. Sám jsem v Gori také navštívil muzeum války, kde jsou fotografie rodáků z Gori, kteří bojovali v druhé světové válce, ale naleznete v něm i vzpomínkové artefakty na rodáky z Gori, kteří bojovali proti Rusku v poslední válce v roce 2008. Město Gori a jeho okolí bylo tehdy svědky vojenských operací a bojů gruzínské armády s útočícími ruskými vojsky, což stálo životy i mnoho gruzínských civilistů. Nad městem Gori se vypíná hřeben s kostelíkem starým několik staletí a uprostřed města je kopec s troskami středověké pevnosti.
Z Gori jsme se poté vydal s přáteli do Tbilisi, kde jsme strávili několik dní prohlídkou města. Cestou do Tbilisi jsem si všiml množství stavební techniky budující nejspíše dálniční síť. Co bylo na této technice zajímavé, byly čínské vlajky, které odkazují nejspíše k tomu, že toto rozsáhlé dílo zde budují čínské firmy. Měl jsem možnost během této návštěvy neplánovaně 23. listopadu zažít oslavu svátku svatého Jiří, který Gruzínci světí velice masově a je součástí jejich národní identity jako křesťanského národa. V Tbilisi mne fascinovalo množství moderních domů obklopených místy zchátralou zástavbou domů, jež vypadají, jak by už už chtěly spadnout. Samotné město je posazeno kolem řeky a obklopeno kopci.
Během prohlídky města jsem se dostal i kousek od gruzínského parlamentu, kde je centrum pro členství Gruzie v EU a NATO. Vstup do budovy je vyzdoben obřími vlajkami EU, NATO a Gruzie. Před samotným gruzínským parlamentem probíhá nějaký protest a protestující mají u svých stanů vlajky EU, ale i USA. K zajímavým místům v Tbilisi patří i budova historické mešity nedaleko komplexu lázní, kdy jedna z budov lázní má průčelí pojaté v muslimském stylu. A budova synagogy ukryté ve stísněném prostoru mezi domy.
V Tbilisi jezdí i relativně levné metro, které usnadňuje a zrychluje dopravu, a osobně doporučuji cestovatelům je využívat raději než cestu automobilem, protože doprava v Tbilisi je opravdu šílená a často vznikají velké dopravní zácpy. Cestování autem jsem s přáteli využil mezi jednotlivými městy, kdy jsme jezdili tzv. maršutkami, což jsou mikrobusy, a cestovné je opravdu levné. Cesta z Tbilisi do Kutaisi (což je nějakých 230 kilometrů) nás na osobu vyšla zhruba na 96 korun českých.
Po dvou dnech v Tbilisi jsme vyrazili zpět do Kutaisi, kde jsme po příjezdu do využili několik hodin volna před odletem k prohlídce města a návštěvě místních restaurací. Za místo vhodné k návštěvě bych osobně doporučil katedrálu Bagrati z 11. století, kterou koncem 17. století těžce poškodila muslimská osmanská armáda a která je od poloviny 20. století rekonstruována. V městě jsme se seznámili s místním taxikářem, který se nám pochlubil, že několik měsíců pracoval v jedné továrně v Polsku, a dával najevo, že by si přál, aby to v Gruzii s úřady a politiky fungovalo stejně dobře jako u nás v Evropě.
No, radši jsme se mu s přáteli nesnažili jeho optimistický pohled na nás v Evropě rozmluvit, ale řekli jsme mu, že tak jako on i u nás lidé nadávají na politiky a úřady a touží po tom, aby to u nás fungovalo líp. Večer jsme pak již zamířili na letiště k předodletovému odbavení. Byla to má první návštěva v Gruzii a rozhodně mohu všem zájemcům o poznávání a cestování návštěvu této evropské země doporučit, protože Gruzie je doposud nepříliš objevený poklad krásné přírody, dobrého jídla a pití a také dobrosrdečných lidí, kteří jsou přátelští a rádi by plnohodnotně patřili do rodiny evropských národů sdružených v Evropské unii.
