Když ruce tančí aneb Jak zažít hudbu na Colours úplně jinak, než jste zvyklí
Chtěl bych na některé festivaly přijet úplně poprvé v životě, abych byl přemožen silou toho zážitku, jako se mi to před lety stalo tady v Dolních Vítkovicích, kde probíhá další ročník festivalu Colours. Když jsem stál poprvé skoro (skoro!) na jevišti hlavního pódia, plocha byla narvaná až k prasknutí a někde v dálce zapadalo slunce před siluetou toho, co zbylo z komplexu hutí. To bylo opravdu silné. Ale poprvé je to prostě nejlepší a už se to nebude nikdy opakovat. A tak musíte hledat něco, co je znovu tak silné a co je poprvé. Letos ten zážitek přišel z úplně nečekaného směru, ale užívám si ho v duchu znovu, vyprávím ho na potkání, takže už jste to třeba taky slyšeli, ale kdyby náhodou ne, tak to bylo takhle.
Vypravil jsem se na koncert Kapitána Dema, udělal pár fotek a houpal se do rytmu, jenom tak malinko. A když jsem opouštěl stanoviště, všiml jsem si, že na boku pódia je dívka, která písničku tlumočí do znakového jazyka. Ale neznakovala tak, jak jsme zvyklí tuto činnost vídat, když je v televizi předpověď počasí, tedy s dovolením poněkud staticky a nudně (a to i v případě, že se na nás valí kruté bouře!). Ona to dělala krásně, ladně a s důrazem na každou těžkou dobu. Mohl jsem na ní oči nechat. A na další song nastoupila další a znovu stejný zážitek a pak další a tak pořád dokola.
Demo a celá ta jeho parta jsou fajn, ale tohle byl najednou úplně jiný zážitek.
Takže jsem celé odpoledne a večer sháněl nějaký kontakt, ale povedlo se mi to až druhý den dopoledne, kdy na jevišti Reflexu debatovala s Jiřím Burianem (aka Kapitánem Demem) kolegyně Katka Kadlecová (besedu najdete tady). Myslel jsem si totiž původně, že tohle tlumočení do znakového jazyka byl nápad umělců samotných, ale tentokrát jsem se přepočítal.
Spolupráce Colours s partou Hands Dance trvá už od roku 2018 a na festivalu jsou tedy potřetí. Já jsem je doteď míjel, a tak jsem šel na rozhovor s děvčaty s jedinou otázkou: kde se sakra tenhle obor tlumočení vzal?!
Všechno se mi snažila vysvětlit šéfka tančících rukou Radka Kulichová s pomocí svých kolegyň, takže se nejen mluvilo, ale i znakovalo. Samotné tlumočení do znakového jazyka nemělo na růžích ustláno. Za socialismu přece žádní handicapovaní nebyli, někteří si to pamatujeme, že. Takže ani jeho rozvoj a něco, čemu bychom mohli říkat modernizace, se prostě nekonaly.
V posledních třiceti letech je naše společnost přeci jen k těmto tématům otevřenější, takže se některé ledy pohnuly.
Už v roce 1992 vznikl na brněnské JAMU ateliér Divadlo a výchova pro neslyšící, kde se učí to, jak zprostředkovat neslyšícím ucelený umělecký zážitek z divadelního představení, a nikoli jenom "titulky". Dohromady se tomu říká umělecké tlumočení.
(Mimochodem, tohle byl první obor, který mohli na vysoké škole studovat neslyšíci.)
Představuji si to tak, že zájemce o tohle studium se musí naučit nejenom "překládat", ale být také tak trochu (hodně) komediant. Děvčata s Hands Dance mi dávají za pravdu.
S hudebními vystoupeními je to podobné, ale trochu jiné. Na začátku je playlist poskytnutý hudebníky a ten si jednotliví překladatelé rozeberou. Někdo rád znakuje rychle a někdo zase lyricky...
A potom se to prostě nadrtí. Někteří totiž také neslyší, takže se mají opravdu co učit. Při vystoupení potom mají jako support slyšícího nahazovače, který kontroluje, jestli zpěvák náhodou nezpívá nebo neříká něco jiného.
Vtipné je, že samotný překlad jednotlivých tlumočníků se může poněkud lišit. K tomu poznamenává Radka Kulichová, že každý mluví trochu jinak a i tady může pozměněný slovosled dát sdělení přesnější zabarvení.
Spolupráce s jednotlivými umělci je kapitola sama pro sebe, protože se může stát, že kumštýři mají někdy obavu, že jim tlumočnice "ukradnou" show, což vlastně tak trochu je a tak trochu není pravda.
Jak jsem psal na začátku, já si z toho letošního vystoupení pamatuju spíš ty holky než Kapitána Dema. Na druhou stranu, kdyby nebyl Kapitán Demo, nebylo by co tlumočit. Myslím, že právě v tomto konkrétním vystoupení byla symbióza skoro dokonalá.
Tohle bylo setkání, které letošním Colours dalo další barvu.
Nakonec mi jedna z tlumočnic Veronika Slámová řekla, že vždycky chtěla být zpěvačkou, ale dlouho se zdálo, že to prostě technicky nebude možné, protože nemluví a je neslyšící. Apak se to najednou stalo a je jasné, že některé sny se prostě plní.
A to je prostě boží.
