Josef Pleskot patří mezi nejúspěšnější české architekty, v roce 2009 byl v odborné anketě Reflexu zvolen nejvýznamnější osobností české architektury dvacetiletí. Je autorem unikátní revitalizace postindustriální čtvrti v Dolní oblasti Vítkovic v Ostravě, za což získal cenu „Architekt roku“. Od loňského jara spolupracuje s prezidentem Petrem Pavlem na dalším rozvoji Pražského hradu. I letos byl osobností fóra Meltingpot během festivalu Colours of Ostrava, kde také poskytl Reflexu tento rozhovor.
Loni na jaře se konala v Gongu výstava věnovaná vaší práci, před budovou vzniklo dočasné náměstí Josefa Pleskota. Jste autorem několika projektů jako Bolt Tower, Trojhalí, Heligonka.. Zdá se, že vás mají v Ostravě rádi, máte i vy rád Ostravu?
Ano, dokonce včera, když jsem se procházel po areálu a potkával jsem lidi, kteří mě poznávali, oslovovali a mluvili ostravským přízvukem, tak jsem říkal mé ženě: to jsou ti mí milí Ostraváci. Cítím se tady velmi dobře, takže jednoduchá odpověď na vaši otázku je, že mám rád Ostravu a mám rád Ostraváky.
Před lety jste řekl, že se do Dolních Vítkovic musí vrátit život. To se povedlo, přesto když se dnes procházíte areálem, udělal byste něco jinak?
Asi ne, asi bych už nic jinak nedělal. Samozřejmě, že člověk se dívá kritickým okem a říká si, tady už má přijít někdo jiný a ne jen nějaký architekt nebo designér, ale uživatel, který využije příležitosti. To se mi právě líbí, když se vrátím třeba po roce a vidím, že ten prostor se používá trochu jinak, než jsem zamýšlel. Někdo jiný se zamyslel a vykoumal, jak by se ten prostor dal použít jinak. Neříkám, že jsem vždy úplně spokojený, ale patří to k architektuře a k tomu živému městu, o kterém já toužím a sním.
Přijde mi, že se Ostrava rychle mění, je tady spousta rozjetých i naplánovaných projektů, je to jen můj pocit?
V době, kdy jsem projektoval ve Vítkovicích, tak šlo všechno neuvěřitelně rychle. Ale myslím si, že i Ostrava jako taková je oproti Praze živější, temperamentnější. Já to klidně řeknu, Ostrava je prostě vitálnější než Praha, to rozhodně.
Když zůstanu ještě chvíli u Ostravy.. V Praze se řeší motýli Davida Černého, tady v Ostravě mrakodrap. Viděl jste vítězný návrh?
Konkrétní vítězný návrh jsem neviděl, ale pokud můžu obecně, já bych si hrozně přál, aby v Ostravě vznikaly vyšší i vysoké budovy. Dokonce před lety, když přišel ten první nápad na mrakodrap u Karoliny, objevili se památkáři s argumentem, že mrakodrap vstupuje pohledově mezi Bolt Tower a radniční věž. Tak, když jsem si vzpomněl, jaké jsme měli peripetie s tím prosadit nadstavbu vysoké pece, aby vznikla Bolt Tower.. To asi znamená, že Bolt Tower je po čase uznána jako dominanta Ostravy. Já bych si přál, aby do toho vstupovaly další stavby a taky si myslím, že by ten dialog o nich mohl být daleko živější.
Nedávno se otevřel hotel VP1 Art zrekonstruovaný podle vašeho návrhu. Jsou pro vás přestavby větší výzvou, než stavět na zelené louce?
Já v tom nevidím žádný velký rozdíl. Pravda je, že s některými stavbami, které se musí rekonstruovat, úplně tak nesouzním, pak se tomu trochu bráním a říkám si: stojí to vlastně za to a nebylo by lepší je třeba zbourat a nahradit novou stavbou? Ale obecně si myslím, že když dojde k tomu, že ta stavba je použitelná a dá se její život prodloužit, nakonec jsem vždycky pro.
Už jsem zmínila Davida Černého, podle řady svých kritiků se nechává až příliš ovlivňovat developery. Kde vy osobně hledáte balanc mezi tou takzvanou architekturou pro lidi a přáním klienta?
Myslím si, že David Černý dělá pořád pro lidi, někdy to vypadá jakoby developeři nebyli lidi. Každopádně dělat tu práci z velkého entusiasmu skutečně pro radost a užitek lidí je jedna věc a potom ta druhá věc, kdy můžeme dělat projekty na základě našeho jména pro kšeft. Můžeme na to mít různý názor, já jsem k tomu velmi tolerantní, protože to není žádná novinka. Bylo tomu tak vždycky, developeři a investoři sahali po zvučných jménech už v baroku či v renesanci. Dneska je z toho strašák, že kdo poslouží takovémuto projektu, dostává se na černou listinu. Umělec má pořád značnou míru svobody a vlastní kritický postoj, aby se dokázal rozhodnout správně a já si myslím, že David Černý rád dělá velké věci a gesta a zároveň si pořád udržuje svou uměleckou svobodu.
Je to už více než rok, co jste se stal poradcem prezidenta Pavla pro otázky architektury. Tehdy bylo cílem otevřít hrad lidem, má vaše spolupráce v současnosti nějaké konkrétní obrysy, pracujete na něčem?
Všechno se stává pomalu. Věci se vyvíjí od myšlenky k realizaci líně. To samé se děje na Pražském hradě. Prezident nemá okolo sebe lidi, kteří by četli jeho myšlenky a snažili se přetrhnout, kdo je zrealizuje dříve, tak to není. Prostředí je stejně líné jako v celé společnosti. Já jsem z toho trochu nervózní, já bych byl za to, aby věci šly rychleji, aby bylo vidět, že se pro lidi něco dělá. Pravda je taková, že politická situace není teď úplně příznivá a hlava státu vyžaduje bezpečnost a rozhodně máme prezidenta, který je aktivní, a který se zapojil do evropské a světové politiky a i já, který vždy říkám, ano bezpečnost ale jen do určité míry, uznávám, že bezpečnostní složka, která hraje roli při otevírání Pražského hradu má svou velkou váhu. Prezident by měl být chráněn, ale návštěvník by to v nejlepším případě neměl moc poznat.
Takže jste ve fází jen jakýchsi myšlenek a nápadů?
Myšlenek, ale přeci jen po tom roce a půl některé myšlenky uzrávají. Mým velkým tématem, se kterým prezident souzní, je otevření Pražského hradu od Dejvic, odkud proudí nejvíce lidí. Druhým tématem je vybudování až jakéhosi institutu, kterému říkáme návštěvnický dvůr a to by mělo být zařízení, které nebude jen na bázi informačního centra, ale měl by to být institut, který se stará o to, aby Pražský hrad byl lidem zprostředkováván jako symbol státní moci, kulturnosti země v kontextu nejen středoevropského prostoru, a hlavně aby také Pražský hrad sloužil jako nástroj k diskuzi o demokracii, výchově k demokracii a správném povědomí o povinnostech a právech v občanů v demokracii. Myslím si, že by se to s úřadem demokratického prezidenta mělo spojovat. Já vím, že k tomu vychovává náš vzdělávací systém, ale Pražský hrad je špička, kde by se na to také nemělo zapomínat.
To zní jako skvělé místo pro školní exkurze..
Nejde jen o ty větší děti, ale jde i o ty dětičky a seniory. Konec konců dneska v té demokracii se potřebují vzdělávat úplně všichni a nějakým způsobem získávat objektivní informace a hlavně v případě Pražského hradu půjde o konkrétní místo, kde se ty dějiny psaly a kde ty masarykovsko-havlovské demokratické kořeny republiky jsou přítomny.
Nelze opomenout vámi podepsanou petici, která žádá změny vedení Akademie výtvarných umění, Národní galerie a ve společnosti udílející cenu Jindřicha Chalupeckého. Je to už zhruba měsíc od doby, co tato petice zaplnila veřejný prostor. Teď je ticho, změnilo se něco, přišly nějaké změny?
Já mám pocit, že žádné změny nepřišly. Ta petice byla načasovaná možná šťastně možná nešťastně, máme okurkovou sezónu, prázdniny. Takže to je možná důvod, proč se vám zdá, že to utichlo. Chcete se zeptat, i proč jsem ji podepsal?
O tom už asi bylo napsáno dost, někteří tvrdí, že jde o klasický generační střet..
Absolutně nejde o generační střet, to je úplná blbost. Je to možná ideologický střet. Ideologie má stoupence mladší i starší a ovládá či okupuje kulturní scénu. Já jsem v zásadě svobodomyslný člověk, a cítím, že kulturní sféra, zastoupená Akademií výtvarných umění, vedením Národní galerie i tou cenu Jindřicha Chalupecké a dalo by se do toho započítat i spousta dalších věcí, je uchopena jistým ideologickým proudem, který je monotónní a odstraňuje diverzifikaci, kterou já mám hrozně rád. Mám rád názorovou pestrost a v umění tradiční vzdělanost, takže cítím, že toto odpadá a ta nádoba relativizace, odstřihnutí se od minulosti, se vzdaluje tak moc, že to už není evoluce či revoluce, ale spíše bláznovství. Prostě přetekl pohár. Ať petice zněla, jak zněla, já jsem svůj podpis připojil, aby se rozpoutala nějaká diskuze o tomto vážném problému.
Jakou ideologii máte na mysli?
Problém je použít sousloví extrémně levicová, je to nálepka. Ale ano, já to tak cítím. Ta druhá strana to hned zneužije a řekne, že je nálepkujeme. Jak to ale říct jinak? Oni používají své nálepky. Třeba bílý starý muž. Jak vést diskuzi, aby se nenálepkovalo? Je to složité. Navíc v tom prostředí je aspekt, který staví na nové filozofii, nebo nějaké vlastní filozofii a já cítím, že ta vazba k tradiční filozofii se přetrhává a přetrhává se tak, že nikdy nevím, zda je to neznalost, odmítnutí nebo vzdor. Zdá se mi, že došlo k jakési formě okupace kulturního prostředí, a že se ta okupace nekontrolovatelně přelila a chci o tom diskutovat.
To co popisujete se děje v celé západní Evropě, asi nejde jen o český fenomén..
Rozhodně všechno, co kritizuje ta petice je vlastně v souladu s tím, co se děje ve světě a v západní kultuře. Taky vidím, že se ve světě znova a hluboko zkoumá minulost, aby se ta poznaná minulosti použila k poznání naší přítomnosti a k odhadu budoucnosti. To není jen nějaká fráze. Když se dějiny neprozkoumají a hodí se lehkomyslně za hlavu, tak jako někdy cítím, že se v těchto kruzích děje, tak se mnou to nutně otřásá. Já mám totiž velkou citlivost a umělci jsou nervy společnosti a měly by být vnímány všechny nervy, nejen ty na levé ruce.
