Deník Colours of Ostrava: Příběh ukradeného filmu
Uhlobaron Ptáček v Cimrmanově hře Vizionář přijímá informaci, že by mu někdo mohl vzít důl, s krajní nedůvěrou. Důl je přece díra v zemi. Ta scéna se mi vybavila, když jsem se dozvěděl, že nám v Ostravě někdo ukradl film. Jak ukradl film? Copak to lze? Bohužel, je to snazší než kdykoli předtím. Zloděj dnes nepotřebuje dvoukolák, aby na něj naložil krabice s filmovými kotouči a prchl neznámo kam. Profesionální disk o velikosti krabičky od cigaret s filmem JXD: Nepřesaditelný, jenž jsme v druhé světové premiéře (hned po Varech) chtěli promítnout na Colours, prostě zmizel ze stolu.
Přepadl mě ambivalentní pocit složený z pýchy (vždyť filmy se kradou hlavně Lucasovi a Tarantinovi a motivem bývá jejich obliba a nedočkavost), a děsu. Kino v našem Reflex Alarm Music stage ve festivalovém areálu bylo pět minut před inzerovaným začátkem nabité k prasknutí, filmová delegace v čele s režisérem Igorem Chaunem a JXD nastartovaná v předsálí, a film nikde.
Ale já měl tušit, že se jednou něco zvrtne, protože zatím byli na Colours všichni v pohodě. Tedy až na Norah Jones. Ta během svého čtvrtečního vystoupení vypadala, jako by se před koncertem dozvěděla, kolik bude platit na daních, a na těch velkoplošných obrazovkách vypadá každý stres stonásobně větší. Jinak další program běžel po středečních zmatcích s velkým objemem lidského materiálu jako po másle.
V pátek se den vyplakal už dopoledne, s nástupem prvních odpoledních kapel už zase žhnulo sluníčko. Stál jsem na rozpáleném náměstí před hlavním pódiem a nemaje nic lepšího na práci, nepozorovaně jsem si na odhalených ramínkách děvčat četl v kérkách. Domýšlel si jejich obsah. Například jakási slečna čekající pod pódiem měla na pravém rameni vytetován basový f-klíč. Co je to za dívku, pomyslel jsem si, která svou kůži nevratně spojí s hudební značkou, která předznamenává notový zápis vesměs hlubokých dechových nástrojů? Napadlo mě, jestli to není muzikantka, vypadnuvší pro dnešek z nominace Janáčkovy filharmonie, která se před našima očima právě umně zanořila do hitů Michala Hrůzy a diváci to kvitovali sborovým zpěvem. Nenápadně jsem dívku obešel, nevypadala na tubistku ani na pozounistku. Zeptat jsem se neodvážil, a tak posluchačka s f-klíčem zůstane navždy opuštěna se svým tajemstvím.
Já si jdu pro pivo, courám se areálem a podivuju se, jak člověk ty Hrůzovy písničky obtížně dostává z hlavy. Na to je jediný lék – jiná muzika. Ve stínu vysokých pecí hrají na malém pódiu Clarinet Factory, podmanivý, vlastně velice intimní zážitek koření příchod šesti zpívajících děvčat z Ostravice, které si nechávají říkat Grunik. Jakoby se z nebe snesl anděl. Je povznášející slyšet lidovky v takhle křehkém provedení, já bych snad i zaplakal, kdyby mě v tu chvíli nebodla do ruky vosa. Na pivo v mé ruce jsme měli chuť oba a ona zvítězila.
Jediná výhoda té bolesti spočívala v tom, že když jsme s filmaři seděli tváří v tvář publiku, těšícímu se na film, který nebyl, natáhl jsem z zoufalství čas: „Igore,“ povídám, „mám pro tebe výbornou zprávu. Bodla mě vosa.“ Obrátil jsem se k publiku: „Vy to tady v Ostravě asi nevíte, ale v Praze se mezi filmaři traduje letitá pověra, že až vedoucí kulturní rubriky Reflexu dostane žihadlo, tak v následujícím roce Igor Chaun získá Českého lva nebo Oscara.“ „Vosa mě bodla za poslední roky několikrát, to není nic nového,“ obracím se k zpátky Igorovi, „ale tys nikdy žádný film neměl. Až teď ho máš!“
Není to pravda, zas ho nemá. Někdo nám ho ukradl.
I taková pitomost natáhla čas do té míry, že dobří lidé zázračně stihli stáhnout z kompu pracovní verzi filmu i s time codem a projekce pro velkorysé publikum mohla začít.
Nakonec byla mnohem delší než samotný snímek. Poslední otázky na tvůrce Nepřesaditelného padly v okamžiku, kdy začínalo svítat.
