Marek Douša: Auto není trezor a ti zloději taky nic moc
Ostrava má mít v mých vzpomínkách asi navždy všechny barvy, nejen ty pestré, které doprovázejí vizuál festivalu Colours, ale také ty temné. O vyloženě černých nepíšu jenom proto, že ty konotace s Ostravou a černou jsou přeci jen příliš jednoduché a zavádějící.
Po šesti letech, kdy jsem do města málem nedojel a místní opravář mi po opravě automobilu sdělil: mohl ses zabít, pičo!, je letošní historka méně dramatická, ale dost dobrá na to, aby člověku zkazila den.
Je úkolem novináře zažít ta místa, kam cestuje, na vlastní kůži, měl by poznat zvyky místních a vůbec kolorit oblasti, o které píše.
Bydlím proto v Ostravě na jednom sídlišti, kde se ráno před vchodem řeší, čí pes pokousal jiného psa, probírá se situace u hlučnějších partají i otázky kolem toho Baníčku, který snad bude mít letos lepší sezonu.
Včera jsem však byl zatažen do dění více, než jsem předpokládal. Začalo to telefonátem kolegy JXD, který mi oznámil, že hlídka městské policie stojí u mého vozu a momentálně ho hlídá, protože mu někdo rozmlátil okýnko.
(Kde Jiří bere informace od měšťáků na severu Moravy, budu řešit později.)
Dostavil jsem se na místo. Seznámil se s hlídkou městské policie, státní policie, s vyšetřovatelem i s technikem, což jsem při plánování výletu neměl vůbec v plánu. Všechno to byli milí a příjemní lidé a musím říci, že věc, která mě při jejich práci překvapila nejvíc, byla skutečnost, že jsem z nich cítil odhodlání věc opravdu vyřešit.
Nedodávali hned prvním dechem, že odcizené věci už nikdy neuvidím. To dodali až dechem druhým.
Překvapilo mě, že při vyšetřování několikrát podotkli, ať se nedivím, že se lupič pokoušel vloupat právě do mého vozu, protože v něm tušil peníze. Překvapilo mě to proto, že ojetina, kterou momentálně cestuji, je kvalitativně stejná jako ty, kterými jsem cestoval dříve, jenom je prostě z automobilky, která se těší lepší pověsti nežli ty ostatní.
Druhá věc, která mě udivila, byla ta, že nepořádek, který ve vozidle nechávám (a sám mám někdy problém do toho hegeše nastoupit), může v někom vzbudit pocit, že se uvnitř nalézá něco cenného. Možná je tam někde zapadlá padesátikoruna a jsou dny, kdy bych ji rád našel sám. A musí tam někde být!
To úzce souvisí s další skutečností, která mě překvapila, že si ten zloděj vůbec nedal práci s tím, ohodnotit loupené věci. Jedny skoro zánovní boty na místě nechal a já jsem mu za to vděčný.
Je-li někdo zloděj, měl by být na svou práci hrdý, a ne to takhle flákat!
Jediný, kdo opravdu pracoval, tak byli všichni ti přivolaní policisté. Jestli dobře počítám, dosud jedno vylomené okénko šroubovákem, které mohlo trvat tak třináct vteřin, stálo státní a městské policisty tak osmnáct člověkohodin, a to se vyšetřování ani nerozběhlo!
Takže suma sumárum, celou událost hodnotím jako snahu vtáhnout týpka od novin do situace tak, aby vnímal město ne jenom jako místo, kde se koná festival světových, ale i tuzemských hvězd a kde jsou k sobě všichni v rámci možností milí a shovívaví, ale aby si uvědomil, že život je tam někde venku.
Jsem za tu zkušenost vděčný a příště budu opatrnější. Anebo zůstanu doma, což je, vy kluci zlodějský, docela kontraproduktivní, neboť se o vás nikomu psát nechce!
