Pokoř Bolta! Strach a struska na Colours
I když zní sousloví Bolt Tower jako název mrakodrapu na Manhattanu, jde o mnohem prozaičtější věc. Tedy o věž. Vysokou údajně 77,7 metrů. Majestátní a v noci mystická, poněvadž zvláštně osvícená Bolt Tower se tyčí na okraji bývalého průmyslového areálu Vítkovice, ve kterém se momentálně na bůhvíkolika pódiích odehrávají Colours. Dnes je poslední den, kdy si v rámci letošního festivalového ročníku můžete na tu krasavici vylézt. A zjistit na stará (nebo mladá) kolena, že máte šílené závratě, a možná taky z toho stresu požádat přítelkyni o ruku.
„Stalo se to hned první den festivalu,“ popisuje mi blonďatá průvodkyně u srdce vysoké pece, ozářeného fialovými bludičkami. „Byli to takoví dva stydlíni, dvojice z Bystřice pod Hostýnem. Ukázala jsem jim cestu na svém úseku a zašla za roh, aby si ten romantický pohled užili. Když se ani po deseti minutách nevraceli, podívala jsem se za nimi a ptám se slečny, jestli je všechno v pořádku. To víte, tady se prostě lidem dělá občas špatně. A ona řekla, že ano, a ukázala mi svůj nový prstýnek!“ Proč ale nevylezli až do osmého patra, ještě tři poschodí nad kavárnu a nad všechen ten ruch a shon, nad věže a potrubí, na tu chvějící se drátěnou mříž plnou pavučin, jejímiž oky vidíte blechy s náprstky piva skoro sto metrů pod vámi? „Podle mého to měli v plánu, ale asi je dostala závrať.“
Usainova věž
Na rezivou Vysokou pec č. 1, která je hlavní dominantou Dolní oblasti Vítkovice a v níž se netaví železo už dvacet let, před třemi lety nastavil krásnou pětadvacetimetrovou skleněnou věž se šroubovitým ochozem architekt Josef Pleskot. Pojmenovali ji na počest nejrychlejšího člověka planety, Usaina Bolta (který Ostravu navštěvuje a byl stavbě osobně za kmotra), u vědomí dvojsmyslu, nebo vlastně trojsmyslu: bolt znamená anglicky mimo jiné blesk nebo taky šroub. Ta legrace vyjet do půlky zdviží, kterou se nahoru tahaly vozíky s tisíci tun materiálu, vyběhnout zbytek a pak to celé sejít po schodech dolů, stojí 210 korun. Ovšem s odborným výkladem. Průvodci středního a důchodového věku popisují principy vysoké pece a techniku odpichu strusky tak věrohodně, že jste přesvědčení, že to tu sami postavili. Jeden z nich ano, ten ze zdviže, co má stejně jako naše asi patnáctičlenná skupina na hlavě žlutou dělnickou helmu. Právě on proškolil brigádníky z řad laiků, a ti, kdo si látku nepamatují, aspoň trochu blufují. „No někteří umějí hrozně dobře lhát,“ povídá pán. „Jeden návštěvník se ptal průvodce, kolik váží pec. On řekl číslo a návštěvník říká, že to je přece strašně málo. A průvodce? Ten bohorovně pravil: Já jsem to počítal bez šamotu!“
Krok do tmy. A do prázdna
Ještě praktická poznámka: bývají tu fronty. Dlouhé. A je to jako u těch dvou místních stánků s geniálními hranolky Faency Fries: nikdo vám neřekne, jak dlouho tu budete čučet, kdy je špička a jestli švestková omáčka fakt může být dobrá. Já vám radím vydat se na Bolt Tower, když jsou ostatní na nějakém dobrém koncertě (mazané, he?), ideálně ve chvíli, kdy se kolem půl deváté láme den a noc. Ze země se výtah odlepí za světla, nahoře přistane do tmy a vy na nebeské báni de facto šlapete do prázdna. Aspoň nikdo nevidí váš šílený škleb a podkleslá kolena z tvarohu. Zjištění (po celoživotních vysokohorských túrách a výletech po všemožných vyhlídkách), že mám závrať jako prase, pro mě v závěsu za jedinečným popůlnočním koncertem tria Hlavenková, Dusilová, Barová (a čtvrtečním klavírním vystoupením první jmenované) zůstane jedním z nejsilnějších zážitků festivalu.
