Pořád se raduju ze svobody. Je ale ku*va křehká, říká Jáchym Topol
Před revolucí skladník a nosič uhlí, po ní úspěšný spisovatel z povolání. To je Jáchym Topol, nositel několika literárních cen, z nichž tu poslední získal za nový román Citlivý člověk. Co říkal na kritiku Václava Klause? A jak se podle něj mění a vyvíjí literatura? Na to odpovídal v rozhovoru pro reflex.cz. A prozradil taky své tipy na skvělé knihy od téměř neznámých autorů.
Vaše kniha Citlivý člověk se dočkala dost pozitivních recenzí. Jak je to s úspěchem u čtenářů?
Je prodaných patnáct tisíc, což je hrozně moc. Podle mě je to asi maximum.
Předchozí kniha vám vyšla osm let zpátky. Co se za tu dobu pro spisovatele změnilo? Je v něčem jiné literární prostředí v Čechách?
Mám pocit, že se moc nezměnilo. Vnímám to asi jinak i proto, že dnes třeba kamarádka, kterou jsem znal jako devatenáctiletou holku, má vydanou třeba sedmou knihu a dělá rozhovory v Revolver revue. Celkově se toho podle mě moc nezměnilo. Mám ale občas záchvaty takových depresivních pocitů, že literatura končí a já jsem z poslední generace. Ale třeba za poslední rok jsem přečetl tři výborné české tituly úplně neznámých prozaiků.
Které to byly?
Byly to Trosky deníku od Daniela Hradeckého, úžasná kniha o závislosti. Potom se mi líbila úplně neznámá knihovnice z Třebíče, jmenuje se Vladimíra Valová a má knihu Do vnitrozemí. Jsou to povídky a já miluju starou povídkovou školu jako je Čechov nebo Isaac Babel. Když někdo těmi nejjednoduššími prostředky dokáže vystavět příběh tak, že se jako čtenář dotýkám vesmíru. Třetí byla Lucie Faulerová – Lapače prachu. Taková šíleně depresivní próza. Tři autoři, všichni neznámí, všichni mladí a všichni napsali kus prózy.
A jak moc se změnila literatura během vašeho života?
Obrovsky. Já byl do pětadvaceti let v undergroundu, za básničky se fackovalo a chodilo sedět. Dnes žiju v té bezbřehé svobodě, době knih na internetu. I tak ale zůstala jedna podstatná věc – pořád jsou lidi, kteří literaturu potřebují k životu. Já mám třeba čtení někde v Boskovicích a i tam přijdou desítky lidí. Zajímá to ty lidi? Nebo je to tím, že se o Citlivém člověku hodně psalo a byl napadán třeba Václavem Klausem?
Dokonce se na vaši knihu ptali i novináři při vyhlašování ceny Magnesia litera…
Ano, předseda komise Fischer tehdy řekl, že Citlivý člověk v Magnesii liteře nebude pro nepřekonatelný odpor některých členů poroty. Tak to je síla, ne? Teď zase probíhá kauza kolem odstoupení poroty Státní ceny za literaturu, vadí jim, že spadá pod vládu, na níž se podílí komunisti. Ta literatura pořád zažívá otřesy. V posledních osmi letech se začalo hodně českých knih překládat, to taky dřív nebylo.
Jak velký je vliv digitalizace na literaturu?
Na to by bylo lepší se zeptat nakladatelů. Mí kamarádi z Torstu a Arga ale tvrdí, že se nestalo, že by lidi přestávali kupovat knihy. Já sám jsem před osmi lety v Lidových novinách psal články o tom, že čtečky možná věští zánik knih, ale není tomu tak. Když jedete třeba v Praze v metru, vždycky tam pár lidí čte. Je jedno, jestli Harlekýnky nebo Kanta, zkrátka to nezmizelo z užívání. Umberto Eco říkal, že kniha je tak dokonalý vynález jako polštář, sklenice na vodu nebo motyka.
Mluvil jste o kritice exprezidenta Klause (napsal s Ladislavem Jaklem a Jiřím Weiglem článek Smí spisovatel napsat román citlivý člověk?, pozn. red.). Jak jste na ni v tu chvíli reagoval?
Moje první reakce byla, že si někdo musí dělat legraci. Že není možné, aby exprezident desetimilionové země napsal článek už jen s takovým názvem. Kvůli tomu, že jsem žil do pětadvaceti v komunismu, to na mě dýchlo jako neuvěřitelná drzost. Ta reakce mi přišla směšná a slizká, a ještě ji podepíšou tři lidi. Ten román mohl být zástupný, je možné, že je Václav Klaus z generace, která pořád dává literatuře velkou váhu. Bylo to kvůli rozhovoru, kde jsem mluvil jako dramaturg Knihovny Václava Havla. Chválil jsem tam Havla a mluvil pohrdavě o Zemanovi, tak si to asi vztáhl na sebe. Tito lidé mě možná nenávidí, protože mám rád Václava Havla a nemám rád pana Zemana.
V jaké podobě vůbec dnes existuje symbol Havla? Vy byste to mohl vědět dobře.
Já pracuju v knihovně, kde je patnáct až dvacet pořadů měsíčně. Chodí tam někdy sedmdesát, někdy sto lidí a ty pořady se nějakým způsobem Havla dotýkají. Otevřená společnost, lidská práva, svoboda slova. Patřím k těm, co si myslí, že se ten jeho odkaz šíří takhle. Jde o hodnoty.
Kromě toho o něm každou chvíli vyjde další kniha…
…ano, pořád další a další milenky o něm vydávají knihy. Ta jeho lidová podoba, že měl rád ženy a občas se napil, to podle mě nevadí. Četl jsem ale třeba Havlovy dopisy v nedávné knize Jitky Vodňanské, to jsou otřesné sondy do duše rozkolísaného zamilovaného chlapa. A já si myslím, že je jedno, jestli se zamilujete v šestnácti, šestadvaceti nebo šestapadesáti, takhle to s váma cvičí. Lidi se mu posmívají, že nedokázal být tvrdší a vybrat si mezi ženami. To je prostě směšné. Mnozí z nás se do podobné situace dostali, spíš bych řekl, že komu se to nestalo, toho trochu lituju.
Proč kromě toho se Havel pořád často připomíná?
Podle mě proto, že byl tím, kdo táhl Česko jednoznačně na západ. To dodnes budí emoce, pozitivní i negativní. My jsme tehdy prchali z ruského vlivu. Žil jsem půlku života v zemi, kde se nedalo veřejně mluvit a mí kamarádi básníci chodili do vězení. Proto se dnes pořád bojím agresivního Ruska.
Proč se tedy dnes vývoj obrací opačným směrem?
To je na mě strašně těžká otázka. Patřím ale k lidem, co to berou pozitivně a strašně se radujou ze svobody. A zároveň vím, jak je kurva křehká. Třetina národa volí Babiše, asi to lidi chtějí, tak ať to mají. Mně je to ale třeba dost podezřelé.
Kus vaší knihy je zasazen do prostředí festivalu. Je to pro vás něčím inspirující prostor?
Jsem nefestivalový člověk, vůbec se mi nechtělo ani na festival Pohoda, kde jsem měl čtení. Jsem spíš rád sám a s knihou. Ale když jsem tady, tak si to vychutnávám. Je to úžasné setkávání lidí, celkově pozitivní věc.
