Léčba dekadentní romantikou: Charisma, které The Cure léta provází, stále nevyvanulo
Opakovaně se rozcházeli, ale vždy se znovu sešli. Navzdory nástupu dalších generací muzikantů i mnohým personálním proměnám si stále obdivuhodně udržují kultovní status, a když počátkem jara frontman Robert Smith zmínil jindy banální informaci, že „nové album je hotové“, všechna hudební média to uvedla jako zásadní zprávu. Dvacátého července vystoupí The Cure v Česku už posedmé – a přesto to bezesporu znovu bude jedna z koncertních událostí roku.
The Cure jako headlinera letošních Colours of Ostrava oznámili organizátoři už loni v říjnu. A buďme upřímní – i kdyby zůstalo jen u nich a s žádným dalším hvězdným jménem letošní ročník už nepřišel, bylo by to nejspíš stačilo. Charisma a aura, které Roberta Smithe a jeho spoluhráče léta provázejí, zkrátka stále nevyvanuly. A jakkoli je z fotografií neúprosnost času znát více než kdy jindy, hudebně je kapela stále ve formě. Přestože už neurčuje trendy jako v prvních letech kariéry, s úspěchem dokazuje, že stárnout se dá i bez trapnosti, nánosů pomyslného prachu a proměny v karikaturu sebe samé.
Vedle hudby The Cure proslavila i výrazná, jasně identifikovatelná, pro mnohé usedlejší jedince dodnes provokativní image, která se neobejde bez rtěnky, výrazného líčení a do výšky natupírovaných vlasů ústřední dvojice Roberta Smithe a dříve i jeho dlouholetého sidemana Simona Gallupa. Traduje se, že když si režisér a výtvarník Tim Burton vymýšlel slavnou pohádkovou postavu Střihorukého Edwarda, inspiroval se právě u Smithe.
Skupina byla letos nejen uvedena do Rock’n’rollové síně slávy (Rock and Roll Hall of Fame), ale také slaví třicáté narozeniny svého zásadního alba Disintegration, u kterého se v době vydání firma bála, že bude propadákem, ovšem pak se ho prodalo více než tři milióny kusů. Koncert z australského Sydney z konce letošního května, na němž zazněly i písně, které kapela na pódiu do té doby nikdy nehrála, byl on-line přenášen po celém světě. A navzdory tomu, že – jak už je v posledních letech u The Cure standardem – trval tři hodiny, recenzenti psali o „jedinečném zážitku“.
Před vystoupením na Colours se mohli jejich příznivci podívat na ještě mnohem významnější záznam: 11. července měl i v českých kinech premiéru film The Cure – Anniversary 1978–2018. Zachycuje vystoupení z londýnského Hyde Parku, kde proběhl 7. července 2018 výroční koncert k příležitosti čtyřicátých narozenin. Zatímco v neděli 9. července 1978 v malém baru The Rocket odehráli The Cure své zcela první vystoupení pro zhruba 60 platících, o čtyřicet let později se na ně přišlo podívat 65 tisíc fanoušků. O dokonalý vizuální dojem se postaral i režisér Tim Pope, jenž v minulosti stál u zrodu filmu In Orange, ale také kromě více než dvou desítek klipů pro The Cure opakovaně tvořil videa pro řadu dalších muzikantů, od Neila Younga přes Soft Cell až po třeba Talk Talk.
Podařená (dez)integrace
Letos připomínané album Disintegration bylo pro skupinu zlomové: vyšlo po prvních více než deseti turbulentních letech a spojilo vše, co během nich Roberta Smithe a jeho spoluhráče dostalo na výsluní: naděje, mladistvý elán z úplných počátků, temné a depresivitou zatěžkané hutné skladby z následného období, kdy inspirovaly a vzedmuly celou vlnu kapel gotického rocku, i cit pro silné melodie a přitažlivý romantismus z poloviny osmdesátých let, ke kterému se dodnes hlásí celá řada popových interpretů, od Adele po Lanu Del Rey. Tehdy třicetiletý Smith se nechal slyšet, že už ho omrzely nezávazné popové písně, a chtěl vytvořit cosi nadčasového. To se mu bezpochyby podařilo.
Právě s albem Disintegration se také The Cure poprvé objevili v Česku – v létě 1990 se pražskému publiku představili ještě o čtrnáct dní dřív, než se na Strahov přivalily The Rolling Stones. Ti opravdu skalní příznivci ale vzpomínají už na jaro 1989, kdy kapela v rámci téhož turné zavítala do Budapešti a kdy tehdejší Československo mělo v publiku opravdu nemalé zastoupení. Na desce už hráli tři z pěti současných členů – vedle Smithe a Gallupa i klávesista Roger O’Donnell, jenž sice po turné k albu The Cure opustil, ale po letech se zase vrátil. Během nahrávání byl naopak z kapely vyhozen Lol Tolhurst, který ji kdysi se Smithem zakládal.
A za zmínku stojí i to, že ve stejném roce jako Disintegration, s dodnes důležitými hity Pictures of You, Lullaby či Fascination Street, vyšlo i album Tin Machine Davida Bowieho, na němž hrál kytarista Reeves Gabrels (který Bowieho doprovázel více než deset let). Tedy tentýž kytarista, který je od roku 2012 služebně nejmladším, byť věkem nejstarším členem The Cure. Není divu, že písně z Disintegration tvoří páteř aktuálního koncertního setlistu. A určitě se na ně tak mohou těšit i návštěvníci Colours of Ostrava.
Důvod k ohlížení
Perličky, jak v úplných začátcích vyhráli soutěž mladých kapel a odměnou jim byla nahrávací smlouva, na kterou ale stejně nedošlo, protože firma, jejíž hvězdou byli Boney M, si s nimi nevěděla rady, jak právě kvůli nim pak Chris Parry opustil teplé místečko u vydavatelství Polydor, aby pro ně založil novou nezávislou značku Fiction, a jak to bylo právě včas, protože rodiče tehdy tři čtvrtě roku nezaměstnaného Roberta Smithe už z toho byli „poněkud nervózní“, jsou už součástí rockové historie. Stejně jako skandál s prvním singlem Killing an Arab, kdy byla kapela podezřívána z rasismu a její členové pak museli donekonečna vysvětlovat, že ve skutečnosti jde o reakci na román Alberta Camuse Cizinec.
Jen informovaní fanoušci už ale vědí, že Robert Smith byl několik let souběžně i kytaristou Siouxsie & The Banshees, a jen pár opravdových znalců mezi tuzemskými fanoušky si pamatuje roztomilou bizarnost, že první velký český článek o skupině vyšel v pubertálním časopise Filip pro náctileté, kam ho sepsal publicista Alex Švamberk a dal mu formu takřka osvětovou. Dnes už se málokterý koncert obejde bez desítek klonů mladého Roberta Smithe a černé záplavy triček s nejrůznějšími motivy vizuálů skupiny.
„Kdyby se každým koncertem The Cure nebavili, asi by neměnili večer co večer program svých show. A to nikoli jen co do pořadí písniček. Zhruba tak třetina programu se vždy liší. Klade se důraz na jiné album, vybírají se i jiné raritní kousky, kterými jsou písničky z řadových alb či ze singlů prokládány,“ napsal po zatím poslední české návštěvě The Cure v říjnu 2016 Ondřej Bezr. Tehdy do pražské O2 areny přilákali více než 14 tisíc diváků. Z toho je vidět, že zájem o kapelu a respekt k ní neuvadají, ačkoli její zatím poslední album už vyšlo před dlouhými jedenácti lety.
I na další tuzemský koncert se můžeme těšit. Protože Robert Smith a spol. vždy dávají porci sladkobolné romantiky, tedy to, co je od nich očekáváno, ale zároveň ještě nerezignovali, umějí překvapit a některé věci si stále rádi dělají po svém. I to ohlížení má ostatně jiný důvod než jen obvyklou snahu zavděčit se: „Myslím si, že je pěkné vzpomínat,“ řekl dnešní šedesátník už po prvním pražském vystoupení před téměř třiceti lety. „Mám staré písně jako staré fotografie. Můžu se ohlédnout, vzpomenout si, co jsme cítili, když jsme je hráli poprvé. To mi pomáhá, abych neztratil sebekontrolu.“ Pod vítkovickou vysokou pecí v tom nejspíš nebude sám.
