Do Ostravy na Colours po polské straně hranice. Velký mejdan začíná
Napříč Evropou vede dálnice A4 a když na ní najedu, hned kousek za naším domem, mám celkem slušnou naději, že dojedu plynule do cíle své cesty – do Ostravy. Tedy když zahnu za Gliwicí doprava. Jediné zdržení je u Vratislavy, kde se vjíždí na placený úsek a pak na konci cesty, kde je potřeba zaplatit mýto, což je nějakých sedmnáct zlotých. Vynásobte si to šesti a máte cenu v korunách a potom zvažte, jestli to za ty prachy stojí. Když máte cestou naladěné české rádio s dopravním zpravodajstvím, řekl bych. že ano protože každou čtvrthodinu se dozvídám, kde se na dálnicích v Čechách stojí, kde to nejede, kde hoří automobil a kde je převrácený kamion.
Jedete příjemnou cestovní rychlostí, občas pravda, trochu rychleji a posloucháte zprávy z domova a zdá se, jako by to bylo zpravodajství z Albánie nebo z nějakého podobného kouta světa, o kterém máte představu, že tam toho hodně nefunguje. Že se tam jezdí na vozech tažených koňmi a za každou zatáčkou vás může překvapit stržený most a budete dlouho hledat cestu, abyste mohli pokračovat dál.
To se vám samozřejmě stane hned v té Ostravě, kde jsou momenátálně neprůjezdné hned tři mosty, takže hra na „Hele kudy? Tudy?“ vás vrátí do reality. A to už víte, že tohle je ta krásná země, země česká, domov můj.
V Dolních Vítkovicích, kam máte namířeno, pak věci fungují standardně, takže když se se stále houstnoucím davem necháte strhnout do toho horkého hrnce, kde se teď chvíli bude všechno vařit, vám nezbude než se nadechnout a nechat se strhnout proudem.
První kafe, první pivo, první koncert Buty, na které vloni v létě přišlo u vás na koupališti sotva třicet lidí, není úplně strhující, ale když se od podia otočíte na ten mnohatisícový dav diváků, ucítíte tu sílu a energii, která je prostě fascinující a která vás, alespoň pro ty příští čtyři dny nabije natolik, že ten mejdan přežijete.
U baru se mluví hlavně o tom, že všichni tak nějak čekají hlavně na sobotu a na koncert The Cure (a já možná ještě více na Zaz), ale když k poslednímu koncertu vběhne na hlavní pódium divožena Florence a roztančí se jako šílené víly ze Švandy dudáka, máte skoro pocit, hraničící s jistotou, že to čekání na letošní vrchol Colours nějak vydržíte.
