Colours of Ostrava: Antirasistická jízda Bena Cristovaa a arabská párty, která zbořila Fresh stage
Multižánrový festival Colours of Ostrava je ve své polovině. Druhý den přinesl na hlavní stage spíše standardní výkony – respektive na standardně vysoké úrovni. Svým vystoupením naopak překvapil často vysmívaný Ben Cristovao. A vrcholem večera byl arabský elktronářez 47SOUL, který se ukázal být více než skvělou alternativou ke kapele Kryštof.
Odpoledne na druhé stage otevřel Ben Cristovao s kapelou The Glowsticks, často znevažovaný pro své hudební začátky i pubertální publikum. Cristovao se však v posledních letech hudebně zajímavě posunul, hraje si s prvky hiphopu či R&B a pozoruhodný je také způsob jeho textování. Občas slova působí jako pouze překlopená z anglických textů. Ačkoliv primitivnější způsob textování obvykle v češtině působí směšně, Cristovao s ním umí zvláštním způsobem pracovat. Jeho vystoupení bylo energické, příjemně sebejisté, a navíc byly skladby oproti studiovým nahrávkám v novém kabátě. Důležitá je pro něj očividně skladba Smítko, v níž se vyrovnává s rasovou diskriminací.
Dva velké koncerty včera otřásly první stage. Dva muži, oba majitelé silných hlasů – Tom Walker a Rag’n’Bone Man. Při vystoupení Toma Walkera byl požitek sledovat také zpěvákovu kapelu – zejména neskutečný prožitek bubeník, který doslova dýchal každý tón. Koncert byl příjemným zážitkem, už standardně vysokou úroveň hlavních koncertů však nepředčil. Stejně tak aktuální hvězda rádií Rag’n’Bone Man odvedla koncert ve vysoké kvalitě, interpret navíc překvapil odlišnou aranží skladeb, než jak je známe z nahrávek a také živým remixem své nejslavnější skladby Human. Středeční Florence Welch však zatím žádný z headlinerů nepřekonal.
Poklady malých pódií
Příjemný byl koncert polského dua Tęskno na skryté Full Moon stage. Rozhodně to nebyl koncert, který by diváky rozproudil a roztancoval, většina z nich se k němu posadila. Energie éterických dívek je spíše klidná, konstantní, meditativní. Komunikace s publikem nebyla nijak oslnivá, i když si jej bezpochyby získávaly svou bezelstností, když v polštině vyprávěly věci, kterým málokdo rozuměl, a pak je se šibalským úsměvem shrnuly do dvou anglických slov. Dreampopová hudba zahalená do zvuků klavíru příjemně plynula a naživo byla na rozdíl od nahrávek spíše atmosférická než vyloženě melancholická.
Skutečným vrcholem dne byla čtveřice 47SOUL pocházející z palestinské diaspory. Pokud někdo hledal na Fresh stage alternativu k rádoby vtipnému Richardu Krajčovi, nemohl si vybrat lépe. Elektronika smíšená s tradičními arabskými rytmy a bubny a neskutečná energie – hlavně bubeníka. Stejně jako u Bena Cristovaa si publikum od muzikantů pocházejících z palestinské diaspory vyslechlo antirasistický apel, a z nadšeného přijetí takových textů měl člověk najednou pocit, že svět je stále v pořádku. Zatímco z nahrávek zněli 47SOUL „jen“ jako pozoruhodný hudební mix, v němž se setkávají protichůdné kultury, naživo ukázali magickou moc dostat lidi pod pódiem do naprosté taneční extáze. A při poslední skladbě na přídavek už točili šátky nad hlavou nejen umělci.
