Colours of Ostrava, den třetí: Davovou únavu zahnalo vzkříšení tria Johna Butlera a královna Shilpa Ray
Třetí den už je na mnohých návštěvnících podobně velkého festivalu obvykle už výrazně znát počínající únava. Přibývá těch, kteří se jen někde povalují na trávě či v křesílkách, relaxují a program prostě na nějakou dobu vypustí... Kdo ale chce, má se stále na co dívat, co poslouchat a co objevovat.To, čím je ostravský festival lepší a přesahující jiné velké akce, je jeho ochota nerezignovat na objevy, a zvát kromě populárních i ty méně známé, ale přesto zajímavé a hudebně občerstvující interprety.
Mezi tyto objevy letos bezesporu patřilo i duo Oswaldovi, hrající - podle svých slov - “soundtracky ke spaghetti westernům”. Výrazné a klenuté kytarové motivy s chytrými rytmy šikovné hráčky na perkuse by asi lépe fungovaly za tmy, ale i v odpoledni, krátce po prudké přeháňce, si našly své nadšeně reagující publikum.
Dramaturgové Colours se ale nebojí dát pro většinu návštěvníků neznámé jméno ani na hlavní scénu. Kapela s dlouhým a poněkud kýčovitým názvem Nahko and Medicine For The People si ale posluchače hravě omotala kolem prstu karibikem načichlou směsí folk-rocku, reggae, a občas až k psychedelii zavádějících dubových rytmů s divokými houslemi. Pokud občas na pár chvil sklouzla k podbízivým, tklivým a popově prvoplánovým baladám, velmi brzo se k nim následně přidaly živelné latino dechy, a tam kde například metalisté rádi exhibují kytarovými sóly, zde opět řádily housle. Výbušná a zábavná směs, ideální k slunnému odpoledni, a fungující jak k relaxování, tak k pohybové aktivitě.
To nespoutaní Sons of Kemet XL se svým živelným prolínáním freejazzových dechů a prolínajících se čtyř (!) bubeníků byli pro většinu příchozích mnohem větším oříškem. Přece jen anachronické představy většiny o tom, co je to ten jazz, boří zcela spolehlivě. Jejich energie sice byla nakažlivá, ale absenci výrazných melodií a polyrytmické gradace přece jen „nevydýchal“ úplně každý. Nicméně ke škodě všech, kteří jim nedali trochu více času, a po pár minutách odcházeli jinam. Ta magie, která se z jejich souhry vynořovala, totiž stála za to, a vidět tak bravurní ovládnutí jindy pouze doprovodného, ale zde zuřivě sólujícího nástroje, jako je tuba, se opravdu nepodaří každý den.
Pomyslným jménem dne se dozajista stali John Butler Trio, kteří v Ostravě sice nebyli poprvé, ale jejichž skvělé vystoupení dalo snadno zapomenout na to minulé, tehdy oplývající spíš chladnou profesionalitou než nadšením. Tentokrát jim to skvěle šlapalo, čile přeskakovali od folk-rockového písničkářství k bluesovým kořenům i typickému zvuku steel kytary i rockově úderným riffům, podporujícím nosné melodie. Není divu, že se jejich nadprůměrně dobře odehraný a pestrý set, dočkal i nadšené reakce.
A podobným překvapením mohlo být i vynikající vystoupení letitých matadorů Rány těla. Potom, co loni vydali po dlouhé době nové album, jsou ve skvělé kondici, a jejich uhrančivý set snadno strčil do kapsy i řadu zahraničních kapel. Dokonale vystavěná atmosféra, skvělá souhra, a temně dekadentní odér z jejich koncertu udělaly nečekaný, ale o to příjemnější zážitek.
S dešťovou přeháňkou, postrachem každého festivalového vystoupení, se výborně popasoval popový písničkář Lewis Capaldi, občas žertem přezdívaný “skotská Beyoncé”. Jeho svižné, a v nejlepším slova smyslu chytré popové písně, dokázaly, že jeho úspěch, vzedmutý prostřednictvím sociálních sítí nebyl náhodný, a pozorovat, jak se jeho publikum skvěle baví u jeho vtipných podoteků i hitovým potenciálem nabitých melodií, aniž by mu extra vadil houstnoucí déšť, bylo doslova radostné. Majitel skvělého hlasu totiž hravě dokázal, že ani ztížené podmínky nutně nemusí znamenat problém.
Elekropopoví Years & Years sice poměrně rychle vyhnali starší než pubertální fanoušky na jiná pódia, ale jinak bych je dal povinně k poslechu všem nejmenovaným českým intepretům, řešících svůj kladný vztah ke slávě a nezastíranou touhu po úspěchu cíleným nadbíháním fanouškům, záměrnou trivialitou, a tupým kopírováním úspěšných modelů z minulosti. Protože při tomhle setu se měli možnost krásně přiučit, jak se dělá zcela současný, energický, a přitom komerčně úspěšný pop, a to i bez nánosů nostalgie a vlezlé slizkosti u nás stále zakořeněného italského modelu euro-disca.
Nekorunovanou královnou večera se ovšem stala Američanka Shilpa Ray, u jejíž sametových skladeb i ti nezasvěcení brzy pochopili, proč na ni pějí chválu i tak slavní kolegové jako Patti Smith nebo Nick Cave. Mělo to jediný háček – relativně malá plocha před pódiem, obvykle pro pár set příchozích bohatě dostačující, tentokrát ty spíše už tisíce zájemců nebyla schopná pojmout a kapacitně prostě nestačila. I v tlačenici ale zpěvačka přecházející od mikrofonu ke klávesám a od balad k energickým rockovým skladbám (prozrazujícím jasné kořeny u The Velvet Underground) dokázala přítomné uchvátit a vyvolávat opravdu nadšený aplaus. Omamná atmosféra, jaká provázela tohle vystoupení, byla z rodu těch, kterých se jen neradi vzdáváme. Vynucený přídavek byl tak jen slabou náplastí.
Trochu to podsouvá úvahy, že dnešní Colours jsou dva zcela odlišné světy koexistující v jednom areálu. Světy, které se nejen nedoplňují, ale které se spíš pohybují po svých vlastních trajektoriích, a pokud se náhodou jsou nuceny potkat, dopadá to útrpnou znechuceností jedné strany – ať už je to ta masovější, kterou občas prozrazují zděšené pohledy na to cosi divného a nepochopitelného, co se právě odehrává na některém z menších pódií, nebo naopak té druhé, která se snaží co nejrychleji minout stánky, vyřvávající Michala Davida či Scooter, stánky u kterých je prázdno, protože na akceptování jejich „poněkud nadstandardních“ cen je se potřeba nejdříve opít, či otravné sponzorské aktivity, u kterých je až příliš patrné, že to, jaké festival deklaruje myšlenky, je jim zcela lhostejné. Neboť pro jejich důvody jsou nějaká prohlášení či zajímavé debaty na Melting Potu zcela nedůležité. Zároveň ale platí, že pokud někomu z návštěvníků cokoli z toho vadí, má pořád tu nejjednodušší možnost sem příště prostě nejet. Protože to je – na rozdíl od varianty zkusit si to sám někde jinde a po svém jinak – vlastně docela snadné.
Na snímky ze třetího dne festivalu Colours of Ostrava 2019 se podívejte v naší fotogalerii:
