Colours of Ostrava, závěrečný den: Dvouapůlhodinový maraton The Cure a dojatá princezna Rosalía
Závěrečný den letošních Colours of Ostrava vyvrcholil nejen koncertem The Cure, kteří se do historie festivalu zapsali mimořádně vydařeným dvouapůlhodinovým představením, ale i s finálovou lahůdkou v podobě aktuálně nejskloňovanější španělské hudební hvězdy, zpěvačky Rosalíe.
V sobotu bylo ve festivalovém areálu po pátečních deštích znovu vedro, a to až do pozdní noci. Příznivější klima by určitě pomohlo australským rockerům Gang Of Youths. Jejich svižný a energický rock se zjevnými vlivy post-punkové temnoty nepostrádal nadupanou energii (kapela disponuje opravdu vynikajícím bubeníkem) a zároveň se nevyhýbal silným melodiím, takže početný dav příchozích slušně rozhoupal. A to i přesto, že se časem projevila značná schematičnost, s jakou se jednotlivé skladby podobaly jedna druhé. I v okrajových částech plochy, kde se přece jen držel stín, bylo plno, ale na mnohých divácích bylo patrné, že čtvrtý den festivalu v kombinaci s úpalem, je na ně už moc.
Ovšem i závěrečný den došlo na čerstvé objevy. Brněnská formace Čáry života, okolo bývalého kytaristy druhdy populárních Fiordmoss Jana Boroše, přijela ověnčená cenou Apollo za album roku 2018. Sice se ukázalo, že více než odpolední open-air by jí víc slušel noční klub, ale posmutnělé, pomalu se táhnoucí písně spolu s až bolestínským vokálem přinesly generační výpovědi probírající se méně radostnými aspekty života současné mladé generace a krizemi partnerských vztahů. A navzdory introvertnosti našly songy svůj cíl. Jakkoli plačtivě intelektuální, přesto se setkaly se slušným ohlasem a zjevně nemají problém oslovovat především autorovy vrstevníky.
Jen málokterý zahraniční umělec je na Colours tak “doma”, jako Francouzka ZAZ. Hlavní scénu ovládla s přehledem již potřetí, a ačkoli už zdaleka nebyla takovým překvapením, a její písně nedoznaly od minule zásadnějších proměn, ostravské publikum ji miluje. Sympaticky chraplavý hlas je stále sexy, v živelném projevu přetrvává radost a nadšený přístup a výborný instrumentální doprovod jejích pop-šanson-jazzových písní ji naštěstí stále ještě neopustil. Od pořadatelů to tak byla bezesporu sázka na jistotu.
The Cure letos slaví 30. narozeniny svého zásadního alba Disintegration, ale ve svém obsáhlém playlistu se tentokrát probírali celou svou historii. Zpočátku sice chvíli trvalo, než se zvuk ustálil a přes cinkající kytary se prodral zásadní zvuk baskytary a plochy kláves, ale času bylo opravdu dost. Robert Smith a jeho spoluhráči jsou pověstní dlouhými sety, a protože je nešidí, nešlo jen o pouhý výčet hitů, ale došlo i na méně známé písně. Úplně poprvé pak na tomto turné zahráli A Strange Day, skladbu ze svého nejtemnějšího alba Pornography. Ze stejné desky zvolili i vyloženě depresivní a bezútěšnou One Hundred Years, se kterou se s publikem poprvé rozloučili. Naproti tomu došlo i na veselé The Caterpillar nebo The Walk a mnohé překvapila i svižná Why Can't I Be You? Ta mimochodem zazněla až v přídavku, který nakonec tvořilo plných sedm písní, včetně nejslavnějších Lullaby, Close to Me, a úplně poslední Boys Don’t Cry. Při přídavku už se Robert Smith prakticky nepřetržitě usmíval, oproti svým zvyklostem i vtančil na molo a vůbec vyhlížel natolik nadšeně a místy až dojatě z reakce fanoušků, že to bylo až roztomilé. I skalní “kjúristi” si pak sdělovali přesvědčení, že šlo o mimořádně zdařilý a dosud bezesporu nejlepší český koncert kapely.
Dlouhý set The Cure dovolil bez problémů si odběhnout na blok živelných Povodí Ohře. „Jaktože nejste na Cure?,“ šklebil se frontman ve zjevné narážce na to, že se nekonalo očekávané poloprázdno před pódiem v čase vystoupení největších hvězd programu. Západočeši měli parádní zvuk, krásně si pohrávali s country motivy i punkovou energií, a navíc bylo rozumět prakticky každé slovo – což nebývá zvykem. U sociálně laděných textů to kapele přidává další rozměr. I po skončení jejich bloku navíc na hlavním pódiu stále pokračoval koncert The Cure.
Letošní ročník však měl i po nich svou důstojnou a vydařenou finálovou tečku. Španělská zpěvačka Rosalía vtrhla na pódium s důrazným tanečním soundem, sehranou skupinou tanečníků, s noblesou princezny a v sexy bílém kostýmu. A od počátku bylo jasné, proč její koncerty sklízí všude nadšení, a na Pyrenejském poloostrově už je obdivovaným miláčkem národa, navzdory tomu, že jí je teprve pětadvacet. Ve svém pestrém vystoupení se co do okázalosti spokojí s vizuální stránkou – její hudba byla naopak velmi aranžérsky čistá a „nepřeplácaná“ – mnohde si vystačila jen se svým zpěvem a členitými rytmy s výraznými stopami flamenca. Přesto nešlo o tradiční world music a ohlížení se za folklórními kořeny, ale o zcela současný pop. Hybný, plný provzdušnělých melodií a hlavně všeopanujícího úžasného vokálu. Který si ale zároveň ze současné elektropopové a R’n’B scény bere jen to nejzajímavější, a tak ani na chvíli neupadal do (pro tuhle hudební oblast příznačné) schématičnosti a často opakovaných klišé. Ve finále byla svým kladným přijetím nadšená a dojatá i sama zpěvačka. Nejspíš i díky tomuto vystoupení se bude na letošní Colours vzpomínat na jako jeden z těch výraznějších a vydařených ročníků.
Na snímky ze závěrečného dne festivalu Colours of Ostrava 2019 se podívejte v naší fotogalerii:
