Colours of Ostrava: Skvělý závěrečný koncert, kouzelnické čínské hůlky české scény a taneční lahůdka
Pro milovníky současného tance – a tedy i pro mě – začal poslední festivalový den dost brzy, a to inscenací 420PEOPLE a kapely Please The Trees nazvanou The Watcher. Zážitek to byl excelentní. Sobota a letošek vůbec také přinesl překvapivě mnoho zajímavých a kvalitních českých kapel – mezi nimi Bert & Friends a I Love You Honey Bunny. Neuvěřitelný hudební výkon předvedl Cory Henry & The Funk Apostles. A celý festival korunovala královna nového flamenca Rosalía. Po několika letech se organizátorům výběr posledního koncertu mimořádně podařil.
Spolupráce rockových Please The Trees a 420PEOPLE je na české scéně – taneční i hudební – ojedinělá. A po zhlédnutí druhého díla vzniklého z této symbiózy musím říct, že si přeji, aby se tato linka dále rozvíjela. Tématem představení je hektičnost doby způsobená hlavně moderními technologiemi. Toto téma ve zpracování buď jaksi zapadá, nebo se jednalo o pohybový exhibicionismus záměrně – jako odkaz ke spektáklu sociálních sítí. Nicméně exhibicionismus to byl znamenitý, já osobně se ho nemohla nabažit. Živá kapela dynamický zážitek ještě umocnila, Please The Trees pro potřeby vystoupení vytvořili dlouhé minimalistické a repetitivní skladby, které jdou jazyku současného tance vstříc. Všichni zúčastnění si vysloužili jak jinak než standing ovation.
Asi ještě uslyšíme o české rockové kapele Chief Brodman, která funguje teprve krátce a zatím dokonce postrádá vokál. První polovina koncertu byla trochu plošší, druhá pak ale naprosto strhující, když se proměnila v dynamickou nástrojovou smršť místy modelovanou i elektronikou. A aby českých perel nebylo málo, zazářili i už zavedenější Bert & Friends se svou bláznivou hudbou, kterou můžeme nazývat future popem. Absurdní texty typu „pomohou nám snad jen kouzelné čínské hůlky“ a „jestli se ptáš co nebo kdo, tak jsem to ty“, specifický projev frontmana, z nějž není jasné, zda to myslí vážně, nebo si dělá legraci, a syntetické zvuky – to vše dohromady vytváří party z roku 1980 nebo 2050. Zvláště mladé alternativce si pánové svou hypnotizující a obrazotvornou hudbou zaručeně získali.
Na Fresh stagi zahrála britská indie-rocková kapela Amber Run, která se ve své poslední tvorbě posouvá od tklivé melancholie spíše k rockovějšímu projevu, i když klasická nástrojová sestava stále nejvýrazněji stojí na silném zpěvákově hlasu. Oproti jinému indie-rocku, s nímž se před pár lety tak trochu roztrhl pytel, se odlišuje hlavně zajímavým užitím elektroniky v kombinaci s bicími tam, kde by člověk v tomto žánru obyčejně čekal vykřičené vokály. Vystoupení bylo solidní a přiměřeně sebevědomé.
Ze sobotního programu výrazně vyčnívalo uskupení Cory Henry & The Funk Apostles na druhé stagi. Na geniální muzikanty se přišla podívat i samotná ředitelka festivalu, a nutno říct, že málokdo očaroval publikum tak pozitivní atmosférou a zároveň předvedl hudební mistrovství. Držitel Grammy Henry působil za klavírem jako skutečný gospelový kazatel. Posluchač mnohdy nechápal. Co se to děje s bicími, basou ani klávesami. Jazzfunkové kapele se povedlo, co dokázal málokdo: diváci stáli ještě několik minut po skončení koncertu pod pódiem a spontánně si zpívali poslední skladbu. Nadšený Henry si šel tu nádheru natočit.
Jedním z největších taháků posledního festivalového dne byla legendární kapela The Cure. Mladší ročníky však často zvolily další ze skvělých českých skupin I Love You Honey Bunny. A protože i já stále patřím mezi omladinu, byla jsem tam také. Indie-popové či indie-rockové uskupení tentokrát doplnili smyčcoví Space Crew, kteří mohli zvuk skvěle umocnit, bohužel je ale nebylo dobře slyšet. Fantasticky promyšlená ale byla tečka za koncertem, kdy po odchodu kapely smyčce stále hrály a staly se tak dezertem po skvělém koncertu, který atmosférou dobře zapadl do kulis sobotní noci. Muzikanti úspěšní i v zahraničí místy až nápadně připomínají irskou skupinu Two Door Cinema Club.
Více než důstojným zakončením festivalového maratonu bylo vystoupení španělské zpěvačky Rosalíi. Po několika letech ne příliš šťastných výběrů závěrečných koncertů byla španělská hvězda trefou do černého. Originální a poměrně alternativní mix syntetických zvuků, klasického flamenka, hip hopu a R&B doplnilo vizuálně výrazné popové vystoupení s precizními tanečnicemi. Zpěvaččin hlas v klasických flamencových melodiích zněl fantasticky, a zvláště do skladby, kterou zazpívala pouze akusticky, dala obrovské a nehrané emoce. Pro některého diváka snad vyzněla trochu zvláštně scéna prostá živé kapely až na jediného bubeníka. Ale kdo ví, možná si elektronický podklad nahrála Rosalía sama. Vzhledem k jejímu talentu bych se tomu nedivila.
Na snímky ze závěrečného dne festivalu Colours of Ostrava 2019 se podívejte v naší fotogalerii:
