Deníček nebožáka, který si toho na Nový rok předsevzal prostě moc
Nový rok svádí už od nepaměti k tomu, abychom si brali různá předsevzetí. Přestanu kouřit, budu cvičit, zhubnu anebo se začnu učit cizí jazyk. Je toho hodně, co si můžeme prvního ledna předsevzít a na co se můžeme osmého ledna vykašlat. Pojďme se nyní podívat, jak to měl loni Karel. Karel si toho předsevzal možná až moc. Nebudu předbíhat, podívejte se sami na jeho deníček.
1. leden
Ráno jsem se vzbudil plný optimismu a nadšení. Je tu nový rok a s ním i nový Karel. Tohle bude můj rok. Tenhle rok mi leží u nohou. Přestávám kouřit. Budu cvičit. Zhubnu. Začnu se učit německy, přestanu každý večer polehávat u televize a budu dělat něco zajímavého. Jo, a přestanu mluvit sprostě a budu se víc usmívat. Má žena Eliška mě v tom prý ve všem podpoří. Já ji tak miluju. Je to můj maják. Má múza. Mé všechno.
2. leden
To nekouření je celkem záhul. Když nekouřím, pořád bych něco jedl, ale jelikož hubnu, tak jíst nemůžu. Eliška mi dala žvýkat kus lékořice, ale moc to nepomáhá. Oceňuju ale tu její snahu. Je to můj přístav. Mé všechno.
Ráno jsem si byl zaběhat a pak jsem zvracel. Asi těch patnáct kilometrů bylo moc. Obzvlášť když jsem doteď vlastně nic nedělal. Večer jsem místo válení se u televize sbíral známky. Respektive jsem začal sbírat známky. Mám už dvě. Není to moc zábavný, ale lepší než se válet u televize.
3. leden
Na noc si pouštím do sluchátek „Německy s úsměvem od Adolfa po Wilhelma“. Zvláštní název kurzu, ale už za tři noci umím německy říci své jméno, rok narození a své číslo.
Abych si dával pozor na jazyk, mám doma skleničku, kam dávám dvacetikorunu vždycky, když řeknu sprosté slovo. Přiznám se, že dnes tam jedna dvacetikoruna putovala, když jsem řekl „blbounek“.
Holt prostě z toho nekouření začínám být nervní. Mám chuť na cigaretu, ale cigaretu nemůžu. Nemůžu tu chuť ani utopit v jídle, protože jídlo rovněž nemůžu. Hubnu. Už jsem vyžvýkal tři kila lékořice, co mi Eliška pořád cpe, abych žvýkal, ale nepomáhá to. Nicméně cením si ji za snahu. Eliška je má múza, můj přístav, můj maják, mé všechno.
4. leden
Je to čím dál těžší a těžší. To nekouření je strašný. Večer chodím před hospody, kde lidé kouří, ptám se je, jestli neví, kolik je hodin, a přitom pasivně nasávám ten jejich dým. To není kouření. To se může. Když za večer obejdu pět hospod, dost se u toho nachodím, takže se to počítá jako cvičení.
I tak jsem dost nervní a má sklenička na dvacetikoruny se začíná plnit. Eliška mi poradila, ať se zaměřím na to svoje sbírání známek, což mě prý uklidní, načež jsem Elišce v afektu prozradil, že je přemoudřelá kráva, což mě posléze opravdu mrzelo a dlouze jsem se jí omlouval.
A abych se po večerech neválel u televize a protože mě známky už začínají vytáčet, šel jsem se večer i se známkami projít. Říkám tomu aktivní sbírání známek.
5. leden
Jde to se mnou od desíti k pěti. To nekouření mě zničí. Ráno jsem se přistihl, jak olizuju popelník, který máme na balkoně, ve snaze vysát z něho nějaký ten nikotin. Přísahám, že ještě jednou někde uvidím lékořici, tak se neznám.
Aspoň že ta němčina postupuje. Díky jazykovému kurzu „Německy s úsměvem od Adolfa po Wilhelma“ už umím několik nových slovíček. Umím například jude nebo Luftwaffe. Nevím tedy přesně, k čemu mi tato slovíčka budou v běžné mluvě, ale uvidíme.
Vzhledem k tomu, že jím jenom pohanku a nějakou krůtí šunku, co mi Eliška naordinovala jako dietu a k tomu žvýkám tu lékořici, mám žlutou stolici. Nevím, jestli je žlutá stolice v pořádku, nebo ne, ale je mi to jedno, protože bych si zakouřil.
Skleničku na peníze za sprostá slova jsem nahradil miskou, protože se to do skleničky už nevešlo. Cvičení jsem zredukoval na každodenní chůzi do schodů, protože fakt nemám čas pořád chodit běhat. Vzhledem k tomu, že bydlíme v přízemí, mi chození do schodů vyhovuje a úplně cítím, jak se mi zlepšuje kondice.
Eliška, můj přístav, můj maják, mé všechno, se mě ráno ptala, jestli dneska půjdu běhat, tak jsem ji poslal do prdele.
6. leden
Začíná jít do tuhého. Nejsem na tom po duševní stránce dobře. Eliška mi dala na uklidnění lékořici, tak jsem jí dal facku a vyhrožoval, že ještě jedna lékořice a přerazím o ni židli. Svou chuť na cigaretu jsem se snažil zahnat tím, že jsem se pokusil vykouřit ty svoje debilní známky. Album sice hořelo, ale nešlo to moc šlukovat.
Misku na peníze na sprostá slovíčka jsem vyměnil za bandasku, protože se tam ty zasrané peníze prostě už nevešly.
Německý kurz „Německy s úsměvem od Adolfa po Wilhelma“ je jediné, co mě teď drží nad vodou. Sice mám po něm nutkání popírat holokaust, ale co.
7. leden
Už to vůbec nedávám. Mám třes v rukou. Jsem úplně na dně. Jsem uzlíček nervů. Musel jsem přejít na jiný typ diety. Ke snídani jsem si dal dietní dvě kila čokolády. Eliška mi vyčinila, že to je špatná dieta, tak jsem po ní hodil botu a nazval ji kundou.
Bandasku na peníze za sprostá slovíčka jsem zrušil a peníze dávám rovnou do vany. Mluvím už jenom ve sprostých slovíčkách.
„Ty zasraná špinavá couro zkurvená, vyliž mi prdel, pičo zasyflená,“ odpověděl jsem Elišce, mé lásce, mému přístavu, když se mě ptala, kolik je hodin.
Pořád cítím, že to bude můj rok, ale je to čím dál tím těžší. To nekouření mě fakt zabíjí. Myslel jsem, že cvičení mě přivede na jiné myšlenky, ale když jsem se pokusil vykouřit činku, protože mi připomínala cigaretu, raději jsem si šel zase vyšlápnout schody.
Nejhorší jsou ty mé nervy. Mám výbuchy vzteku. Už už jsem se chystal, že si zakouřím, když tu přispěchala Eliška, můj přístav, má múza, aby mi v tom zabránila a nabídla mi na žvýkání vanilkovou lékořici. Pokrčil jsem obočí a dlouze jsem se na Elišku zadíval. Na čele mi tepala žilka.
8. leden
Sedím v poklidu na židli v kuchyni. Na zemi leží mrtvé tělo Elišky s několika bodnými ranami, nad kterým se sklání policista. Zajišťuje důkazy.
„Vypadá to, že má v rektu nacpaný nějaký předmět. To je lékořice? Kolik tam toho má? Toho bude několik kilo. Proč jste své ženě nacpal do zadku lékořici?“ Ptá se mě jeden z policistů. Nereaguju. Je mi to jedno. Jenom sedím v poklidu na židli v kuchyni a kouřím jednu cigaretu za druhou. Všechno to ze mě spadlo. Cítím se volný. Cítím se parádně.
Karle, dokázal jsi to. Tenhle rok patří tobě.
