Petr Kellner: Velký hráč, kterého bohatství k horšímu nezměnilo
Petr Kellner tento víkend nečekaně zemřel při pádu vrtulníku na Aljašce. K této nešťastné příležitosti vydáváme starší pohled na jeho kariéru viděný očima jednoho z jeho blízkých spolupracovníků.
Když uvažuji, jak Petra Kellnera charakterizovat, vychází mi z toho dvě slova – velký hráč. Zatímco lidé s normálními příjmy hrají Monopoly s figurkami na papírové herní ploše, Kellner hraje s reálnými firmami, skutečnými miliardami a živými lidmi. Podnikání u něj není primárně prostředkem vydělávání peněz, ale zábavou.
Na rozdíl od podnikatelského žraloka Gordona Gekka z filmu Wall Street není Kellner burzovním hráčem. Nikdy se primárně nezajímal o ceny akcií, a i když jeden čas uvažoval o emisi akcií na burze, nakonec od tohoto nápadu upustil. Jeho světem není obchod s cennými papíry, jejž bere někdy jako nutnost, jindy jako věc, kterou pověří své lidi, ale ve své podstatě ho nezajímá.
Naopak ho fascinuje nákup firem, změny ve strategii a managementu, prodeje podniků, případně zakládání dceřiných společností nebo nových firem na zelené louce. Některé z těchto projektů dopadají špatně – možná dokonce většina. Jeden úspěšný však zaplatí několik jiných.
Zdroje úspěchu
Petr Kellner je jedním z mála vítězů devadesátých let. Většina tehdejších investičních privatizačních společností totiž nedopadla dobře. Kellner však díky silnému analytickému týmu dobře investoval kupóny, jež mu DIKové svěřili. Navíc jich bylo hodně, neboť při přípravě reklamní kampaně zúročil zkušenosti a známosti ze svého působení na Barrandově před rokem 1990. Chytlavou reklamní kampaň například točil známý režisér Jan Bonaventura.
Petr Kellner byl také jedním z mála finančníků, kteří si uvědomili nebezpečí nepřátelského převzetí většinového akciového podílu. Toto nebezpečí se stalo skutkem během roku 1995, kdy skupina Motoinvest zle zatápěla renomovaným jménům, jako Komerční banka, Česká spořitelna, ČSOB, Creditanstalt a dalším. Kellner však byl na podobný útok připraven.
Na rozdíl od mnoha rychlokvašených podnikatelů devadesátých let vždy uhlídal svou výsledovku, bilanci i cash flow. Nedostal se do potíží s platební neschopností, nebyl nikdy na hraně bankrotu, obešel se alespoň ze začátku bez velkých úvěrů. Občasná snaha udělat „zábavný“, byť ekonomicky ne zcela racionální projekt je vyvážena tunami uvažování.
Veřejný ostych
Petr Kellner se v politice zásadně neangažuje přímo. Vzhledem k velikosti skupiny PPF však nemůže politiku ignorovat. Vždyť jeden z jeho nejúspěšnějších tahů – privatizace České pojišťovny – byl rozhodnutím čistě politickým. Šlo o sporný případ: ano, prodeji pojišťovny lze z řady důvodů leccos vytýkat. Na druhé straně, na rozdíl od velkých bank, jež koncem devadesátých let žadonily stát o záchranu, Česká pojišťovna nic takového nepotřebovala, neboť její investiční portfolio bylo již tehdy profesionálně řízeno, jak se sluší na velkou soukromou společnost.
Obavy z vytunelování se ukázaly v tomto případě být lichými. Na druhé straně, tisíce drobných akcionářů Kellnerovi nezapomenou, že pomáhal prosadit zákon o vytěsňování drobných akcionářů. Ohavnost, která ve vyspělém světě nemá obdoby a pro niž neexistuje omluva. Pokud nejde o obchodní případy s politickým pozadím (Česká pojišťovna, První městská banka, zájem o ekologickou superzakázku, Sazka atd.), nemá Kellner ambice být s politikou v bližším kontaktu. Jeho heslem je: „Milí přátelé ve vládě, ať už jste z jakékoli strany, mějte mě rádi, já vás mám taky rád.“
Z politiků má spíše obavy a opatrný respekt. Zcela jistě to nechodí tak, že by miliardář vodil poslance a ministry na nitkách. Spíše je bere jako rozmarné šéfy, jejichž rozhodnutí mohou pomoci, ale také hodně uškodit. Dobře si uvědomuje, že o zákonech se hlasuje ve sněmovně a že vláda zasedá ve Strakově akademii. Nikoli v budově dejvické centrály PPF.
Společné záchody
Dokud byla investiční privatizační společnost PPF jednou z mnoha ve svém oboru, seděl Petr Kellner společně se zaměstnanci na jednom patře činžáku v pražské Oldřichově ulici, chodil do stejné kuchyňky a na stejné toalety. Neměl problémy s nikým hovořit, nezvyšoval nikdy hlas, choval se jako korektní šéf, dokonce jezdil se zaměstnanci na víkendové výlety – například na šumavský Boubín. Žádné nafoukané šéfovské manýry.
Když se z PPF stala velká společnost, Kellnerovy vlastnosti se v zásadě nezměnily, a to s jednou velkou výjimkou – a tou bylo stáhnutí do soukromí. Izoloval se ve své kanceláři, mezi zaměstnance začal chodit spíše výjimečně a na Boubín už nebylo ani pomyšlení. Nicméně šlo spíše o plachost než o aroganci.
Absence povýšenosti je zřetelná i z vybavení jeho tehdejší kanceláře, jež byla zařízena ve střízlivě moderním duchu. Diváka zvyklého na extravagantní interiéry z filmů o velkých podnikatelích by nejspíše zklamala. Jedinou známkou mimořádného luxusu byla výpravná publikace fotografií Helmuta Newtona, která je tak velká, že se dodává se speciálním stolkem. Nicméně – stejný luxus v ceně několika desítek tisíc korun si může dopřát každý milovník umělecké fotografie, pokud trochu šetří.
Petr Kellner je skutečným milovníkem fotografie a moderní architektury. Není tajemstvím, že vlastní slušnou sbírku zaměřenou především na české předválečné autory, ale investuje i do prací Roberta Vana. Pořádá fotografické výstavy a zřídil malou výstavní síň v někdejším ateliéru Josefa Sudka. Kromě toho sponzoruje Letní shakespearovské slavnosti a řadu let podporoval Divadlo Járy Cimrmana. O akcích a institucích, které sponzoruje, rozhoduje jen on sám, a to na základě svého vkusu a preferencí. Efekt reklamy a publicity je vedlejší, pokud vůbec nějaký.
Celkem vzato, i multimiliardář je jenom člověk. Člověk, jenž má kladné vlastnosti i chyby, který se někdy mýlí a jindy má perfektní úsudek. Člověk, jenž shodou různých okolností přišel k obrovskému majetku a jako takový má jiné starosti a jiné zkušenosti než většina normálních lidí. Člověk, který se někdy zachoval správně, jindy méně správně. Ani démon, ani anděl. Je to příliš málo senzační?
Autor pracoval jako analytik PPF.
