Kam se schovala krize a jak se chránit před jejím návratem
Výbuch na akciových burzách, kolaps ekonomiky, krach měn, ekonomický šok, státní bankroty, masová nezaměstnanost. To jsou jen některé z mnoha chmurných předpovědí vyslovených v poslední době ekonomy a investory. Co je k tomu vede? A jde o pouhé strašení? Tématu se věnujeme v novém tištěném Reflexu.
Jedni tvrdí, že krize je za námi, druzí aspoň, že jsme venku z nejhoršího. Třetí jsou si jisti, že krize teprve přijde, a čtvrtí, že krize trvá, jen teď není tak vidět. Hřebíček na hlavičku možná trefil hlavní ekonom Světové banky Kaušik Basu, který nedávno naznačil mírný optimismus, ale zároveň dodal, že „teď je čas připravit se na další krizi“. Takže kde vlastně jsme?
Jsme zavaleni protichůdnými a podivnými zprávami. Ve Spojených státech byli teď všichni zaskočeni největším poklesem HDP od roku 2009, přitom jejich akcie dosahují jednoho historického maxima za druhým.
V době, kdy se lídři eurozóny kasají, že je po krizi, nastavila Evropská centrální banka poprvé v historii zápornou úrokovou sazbu, což je tak mimořádné opatření, že k tomu musí být mimořádný důvod.
Představitelé vlád, ministerstev financí a centrálních bank hovoří o lepších zítřcích a překonané krizi, zároveň ale s železnou pravidelností dodávají, že růst je křehký a nesmíme ho zadusit. A o ekonomický růst se obávají právem. Řada z nich navíc byla u budování jeho vratkých základů.
Jsou dva hlavní důvody, proč jsou tyto základy vratké. Prvním důvodem je objem dluhů a druhým jsou úrokové sazby momentálně centrálními bankami stále tlačené k nule. To se na první pohled nezdá až tak děsivé, strašení dluhem přece už nikoho moc nebaví. Jenže jestliže jsou úrokové sazby tak říkajíc na dně, znamená to, že už mohou jít jenom nahoru. A zdánlivě titěrné zvýšení úroků za sebou může v případě velkého dluhu nechat zkázu.
Řešení krize se totiž ujali politici. Místo splácení dluhu se problémy jen přesouvaly výš: na stát, na mezinárodní instituce, eurovaly. Samozřejmě v konečném důsledku opět na daňového poplatníka.
Jenže to už nestačilo. Evropské záchranné fondy byly jen taková hra na oko. K dosud nevídaným praktikám přistoupily centrální banky. Prolamovaly dlouholetá tabu. Nakupovaly státní dluhopisy bez ohledu na rizikovost. Nejčinnější v tom byl americký Fed. „Fed z trhu odsál velké množství nového amerického dluhu, a investoři se tak museli poohlédnout i po jiných dluhopisech,“ vysvětluje Brychta s tím, že investoři se poohlédli právě po evropských dluhopisech a díky tomu si evropské vlády začaly půjčovat opět snadněji, opět za nízké úroky.
Jak daleko to může zajít, ukazuje Japonsko. „Japonsko je ukázkový příklad toho, jak špatně mohou dopadnout Evropa a Spojené státy, pokud budou pokračovat v cestě, kterou se v posledních letech vydaly,“ upozorňuje Brychta.
I tam se centrální banka snažila léčit ekonomiku prakticky nulovými sazbami. Sazby nižší než jedno procento má už od roku 1996, takže už nikoho neudiví, že vláda dluží zhruba 250 procent HDP, což je nejvyšší vládní zadlužení na světě.
„Pokud by sazby v Japonsku vzrostly byť jen o pouhé dva procentní body, zemi čeká fiskální katastrofa. A dva procentní body jsou opravdu hodně málo, když vezmeme v potaz, že tomu není tak dlouho, co například výnosy u italských nebo španělských dluhopisů atakovaly hranici osmi procent,“ předvídá Brychta.
