Rozpínání ekonomických nůžek: Mýtus, nebo realita?
Ekonomické nůžky se rozevírají, rozdíly mezi bohatými a chudými rostou, neregulovaný trh utlačuje dělnickou třídu a tak dále. Letité mantry, jimiž se už od dob Marxe ohánějí levicoví ideologové, jsou dnes širokou veřejností často brány téměř za jistý fakt. Pravdou je, že v rozvojových zemích hrstka boháčů soustavně kumuluje příjmy, do značné míry na úkor chudých. Zejména v Evropě to ale s oněmi výhrůžnými nůžkami není zdaleka tak černobílé.
Pro začátek se hodí nahlédnout do statistik Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která shromažďuje údaje z 34 rozvinutých států, včetně České republiky. Z jejích dat můžeme snadno vyčíst, jak moc se propast mezi nejbohatší a nejchudší pětinou obyvatel za posledních deset let prohloubila, či naopak zasypala. A zároveň porovnat mezi sebou státy vybírající od bohatých vyšší daně s těmi, jež mají daň z příjmu rovnou či lehce progresívní.
Evropa rovnostářská
Z dat OECD vyplývá, že u většiny evropských států (s výjimkou Maďarska a Lotyšska) se nůžky od roku 2007 buď mírně přivíraly, nebo naopak nepatrně otevíraly. Rozdíl v příjmech bohatých a chudých se ztenčil například v Británii, ve Švýcarsku, v Rakousku nebo Belgii, mírně pak narostl u nás, ve Francii či v Dánsku. Prakticky ve všech zmíněných státech jsou nicméně změny v grafech spíše zajímavostí pro statistiky. Faktem je, že drtivá většina zemí EU si svou laťku drží téměř na tomtéž místě, skoro všechny z nich se drží pod průměrem OECD a nehýbou se výrazně ani jedním, ani druhým směrem.
Výjimkou v rámci Evropy jsou jižní státy, v nichž krize nejvýrazněji dopadla na chudé. Řeč je o Španělsku, Itálii a Řecku, kde se ostří rozevřelo. Oproti tomu v Británii, kde příjmy horních dvaceti procent dosahovaly téměř sedminásobku dolních dvaceti, se rozdíl o poznání ztenčil. Celkový průměr OECD pak dělá bezmála pětinásobný rozdíl v příjmech mezi nejbohatšími a nejchudšími. A ani ten se za posledních deset let prakticky nepohnul.
Podobné to je i při pohledu na Českou republiku. Momentálně u nás 20 procent nejbohatších bere 3,7krát více než 20 procent nejchudších, tedy zhruba stejně jako v roce 2007. Zajímavé je, že hůře než my je na tom například Švédsko, kde se rozdíl hýbe kolem čtyřnásobku, další skandinávský stát, Finsko, je na tom s námi téměř stejně. Na rozdíl od severských zemí se ale u nás sociální nerovnost nevyvažuje výběrem ohromných daní u lidí s vyššími příjmy, a přesto si s Finy nebo Švédy můžeme podat ruce. Jak vidno, drastické zdanění bohatých není jediná cesta k sociální spravedlnosti.
Trh a co dál?
Velkým mýtem okolo sociální nerovnosti je pak tvrzení, že se lidé mezi jednotlivými příjmovými skupinami výrazně nepohybují. Například ve Spojených státech, kde je nerovnost tradičně vysoká, se více než polovina obyvatel alespoň na rok života ocitne mezi nejbohatšími deseti procenty. Zároveň platí, že z potomků nejchudších dvaceti procent se více dostane mezi pětinu nejbohatších, než kolik jich naopak zůstane mezi nejchudšími.
Příčiny nerovnosti jsou pak také daleko komplexnější než univerzálně nálepkovaná ďáblova díla jménem trh a globalizace. Podíl na růstu příjmů nejbohatších mají například tzv. power couples – sňatky bohatých s bohatými, kterých přibývá. Ty pak přirozeně posílají do škol bohatší děti a tvoří dvoupříjmové domácnosti, čímž rozevírání nůžek napomáhají. Na úzkou propojenost těchto dvou jevů upozorňuje například ekonom Tyler Cowen, podle něhož se časem power couples ukážou jako jeden z nejzásadnějších faktorů pro růst nerovnosti a zároveň jako jeden z nejhůře počitatelných.
Rozevírání ekonomických nůžek je bezesporu nešvarem současného světa. Mýlí se ale ti, kdo rostoucí příjmovou nerovností straší v Česku a v Evropě obecně. Jak píše držitel Pulitzerovy ceny, komentátor George Will, nerovnost začne být problémem ve chvíli, kdy se kritická část společnosti rozhodne, že jím je. K tomu jí socialisté asi pomáhají. Trestáním bohatých však chudým dopřejí maximálně placebo efekt.
