Zápasník Karlos Vémola: „Budu pracovat tak dlouho, až bude Bimbo. A velbloud Kamil, kůň Hatátitlá a oslík.“
V Česku už není moc těch, kteří by nevěděli, kdo je Karlos Vémola. Tenhle MMA bojovník dokáže strhnout pozornost lidí jako málokdo. V dobrém i zlém. Co na něm jedni obdivují, to druzí odsuzují. A jak to vidí on? „Nevím, jestli jsem moc přející člověk, ale nedokážu se vžít do situace, že by mě někdo něčím odpuzoval nebo mi byl nepříjemný,“ říká slavný bijec v unikátním rozhovoru, který je o všem, nejmíň však o jeho sportu.
Když vstoupí do klece, jako by neznal slitování. Karlos Vémola opravdu dokáže budit hrůzu. O to víc vás překvapí, když ho poznáte zblízka. Přemýšlivý chlápek, jenž si často dělá legraci sám ze sebe. Mnozí ho ale i tak mají za blázna. Kdo normální by si domů pořídil lva, krokodýly, žraloky, pštrosa, mývaly, klokana a mnoho dalších netradičních mazlíčků? Vysvětlí vám to sám…
Žijete v luxusu?
Luxus je strašně relativní slovo. Pro někoho může být to, jak žiju, nadstandardní luxus, jiný by to nechtěl ani zadarmo. Jaká je vlastně definice luxusu? Žiju spokojeně, tak, jak chci a jak jsem o tom odjakživa snil. Spoustě lidí se to nelíbí. Jsem třeba nadšený rybář a teď mám v obýváku žraloky – vždycky jsem je chtěl, tak je mám. Mám doma krokodýla, další z mých splněných snů. No a co? Nevím, jestli to, v čem žiju, je luxus. Podle mě je to hromada práce. A hlavně hromada štěstí. Přijdu domů, tam už lítají skoro čtyři děti (po dvou dcerách a synovi je na cestě čtvrté dítě; pozn. red.) a spousta skvělých zvířat. V baráku mám parádní atmosféru, je tam hodně věcí pro radost. Takže vlastně jo, žiju v luxusu.
Sám často mluvíte o svém životním stylu jako o kolotočářském. Je za tím provokace?
Mám rád extravagantní věci, to je o mně známo od dob, kdy jsem dělal kulturistiku. Moje partnerka má velká silikonová prsa, to asi není každého vkus. Mám na bráně dva obrovské lvy. Kdo v dnešní době má na bráně něco takového, pokud to není vyloženě cirkusák? Jednou jsem si dal ve městě pár drinků a pak si vzal taxíka. Pánovi jsem řekl adresu, a když jsme se blížili na místo, povídá: „Ježišmarja, vedle vás bydlej nějaký bláznivý Rusáci nebo kolotočáři, co?“ Tak mu říkám, ať mi zastaví, že jsem doma. Hned se začal omlouvat, že to tak nemyslel. Odpověděl jsem mu jen: „Pamatujte, že lvi žerou první.“ Proti gustu žádný dišputát. Mám třeba velkou motorku – skoro nepoužitelnou, ale velkou. Mám na autě obrovská kola… Prostě mám rád všechno velký, přehnaný, megalomanský, ale to neznamená, že to musí být luxusní a drahý. Někdo si zas třeba potrpí na něco, co nedokážu ocenit já.
Například?
Přijdu k někomu domů a on má křišťálový lustr za půl miliónu. Nebo drahé obrazy. Každý má rád něco jiného, každý jsme originál a to je na nás to nejkrásnější. Vím, že jsem v těch svých věcech, které jsou velice provokativní, trochu magor, a mám radost, když se lidé otáčejí a říkají: „Wow, to jsem ještě neviděl!“ Když si u toho zaťukají na čelo, tak mně to vůbec nevadí.
Takže je v tom i určitá chuť šokovat. A nevadí vám, že jste tím pro někoho směšný?
Co je na tom směšného, že se mi líbí velký lev na bráně? Vždyť je to moje brána, necpu to nikomu jinému. Že mě naplňuje, že mám doma pětimetrového krokodýla? Pro mě je to extra vzrušení. Mám rád originální věci, ale nejdu a nekoupím si auto jen proto, aby bylo dražší než ostatních. Moje auto musí vypadat tak, aby nikdo jiný takové neměl. A dovoluji si tvrdit, že v Česku není moc lidí, kteří mají doma obřího krokodýla.
To asi ne.
Ke mně chodí lidi a říkají: „No to jsem ještě nezažil!“ Když jsem volal Jakubu Vágnerovi, našemu nejslavnějšímu rybáři, a říkal mu, co mám doma, odvětil, že něco z toho nemá ani zoologická zahrada v Praze. Já nejsem normální a miluju extravagantní věci. Možná že lidi, kteří to teď čtou, si jen klepají na čelo, ale kdyby to u mě viděli naživo, byl by to pro ně obrovský zážitek. A teď si představte, že já to prožívám každý den. Přijedu domů v tom autě, jež mi dělá radost, před dům, tam na mě koukají dva lvi, což je pro mě obrovský symbol. Pak přijdu na zahradu, kde je ve výběhu skutečná lvice. Jdu do domu, tam plavou žraloci a leží krokodýli. S dětmi pak jdeme krmit kozy, klokana, pštrosa, mývaly, nosála a tak dále.
A ještě máte něco v plánu? Pozemek kolem vašeho domu není zas tak velký.
Na tomhle pozemku už ne. Ale nedávno jsem mluvil o slonovi, smrtelně vážně. Budu pracovat tak dlouho, až bude Bimbo. A velbloud Kamil, kůň Hatátitlá a oslík.
Co to, že máte najednou období, kdy přikoupíte fůru zvířat?
Je to nemoc. Cokoliv dělám, chci víc a víc. Začal jsem s malým akvárkem, pak větším, najednou žraloci. Pak malý kajman, pak velcí krokodýli. Něco mě prostě tak strašně těší, že si to nedokážu odepřít. Mám to tak i s prachama. Mám spotřebu jako tryskáč, co vydělám, to utratím. A záměrně nešetřím, abych musel jít a něco dělat. Takže čím víc za zvířata utratím, tím víc musím makat, někoho mlátit.
No dobře, ale vydělané peníze lze i věnovat na charitu, ne?
To ano a dělám to taky. Ale když máte tvrdě vydřené peníze, tak byste jimi měli dělat v prvé řadě radost sobě a svým blízkým. Já tvrdě dřu proto, aby moje děti mohly mít vše, co já jsem v životě neměl. Jako dítě jsem věčně chodil za mámou a říkal: „Já bych chtěl křečka…“ Nešlo to. Stejné to bylo s rybičkami, se psem… Pořád jsem slyšel, že něco nemůžu mít. Moje děti můžou. Ani si nedokážu představit, s čím by musely přijít domů, že chtějí, abych jim odpověděl, že to nemůžou mít. Krokodýl byl nápad mého syna, když mu bylo asi sedm.
Neodrazujete tímhle životním stylem lidi, kteří by vám třeba jinak fandili?
Nevím, jestli jsem moc přející člověk, ale nedokážu se vžít do situace, že by mě někdo něčím odpuzoval nebo mi byl nepříjemný. Leoš Mareš jezdí v bílém ferrari, to zrovna není auto, které bych si pořídil. Ale proč by mně to mělo vadit? Celý život maká, vstává brzy ráno do rádia, kam já bych nevstával. Dělá mu to radost, tak mu to přece přeju. Neumím si představit, že bych si řekl: Panebože, to je blbec – místo aby si koupil škodovku v dieselu… Tohle jsem nikdy nezažil.
Když vás před lety víc poznávala široká veřejnost, byl jste zaskočen tím, kolik zlých poznámek lidé psali v komentářích pod články ohledně vaší partnerky. Vy neposuzujete lidi podle vzhledu?
Vůbec. A nechápu, proč má někdo zapotřebí řešit, jak kdo vypadá. Když lidi odsuzují, že má někdo velká prsa, je to úplně totéž, jako když řeší, jestli je někdo černý, nebo bílý. Je to svým způsobem šikana. Rozhodně není na komkoliv jiném, aby soudil, jak vypadá moje partnerka. Já taky nesoudím cizí partnerky. Nemusím s nimi být, je to každého volba. Nemám rád škatulkování a posuzování podle vzhledu. Odmalička to chápu tak, že vysmívat se někomu kvůli vzhledu je naprosto scestné.
Blíží se Vánoce. Co pro vás znamenají?
Čas, kdy je třeba dávat rodinu co nejvíc dohromady. Poslední dobou se mi daří, že se mi před Vánoci rodí děti, takže jsou o to šťastnější. Možná jsem si Vánoce trochu zkazil právě tím, že chci pro děti první poslední. Jako malej jsem hrozně toužil po discmanu, a když jsem ho k Vánocům opravdu dostal, měl jsem z toho ohromnou radost. A to u svých dětí nedokážu vytvořit. Jsou ve věku, kdy se jich sice můžu zeptat, co by chtěly k Vánocům, ale ony si to ani nedokážou vymyslet. Je těžké je nějak překvapit, když mají všechno. Předloni jsem vymyslel, že s celou rodinou, dokonce i s babičkou, poletíme do Dubaje. Pak nám to bohužel nevyšlo, nikam jsme neodletěli.
Protože vašemu synovi propadal pas, že?
Přesně tak. Synův pas měl kratší platnost než půl roku, což cestovka, která nám celý výlet zařizovala na klíč, přehlídla. Mělo nás letět asi patnáct a na letišti se ukázalo, že všichni můžou, kromě syna. Jak by mohla celá rodina odletět a syna nechat doma? Tak jsme se domluvili, že místo toho pojedeme na Slovensko do Rajeckých Teplic, což jsme si užili. Byli jsme spolu celá rodina a o to šlo. No a letos na Vánoce budu muset zase něco vymyslet. Rád lidi překvapuju, šokuju a mám radost, když mají radost. Neumím ale moc dárky přijímat.
Pro vás se asi taky špatně nakupuje, že?
Ano, není nic, co bych vyloženě potřeboval. Když to potřebuju, pořídím si to. Dělají mi radost unikátní věci. Máma mi třeba loni k Vánocům sehnala fotky dědy (byl boxerem; pozn. red.) z novin, které jsem nikdy předtím neviděl.
Závěrem ještě zmíním vánoční tradice. U vás se proslavilo pouštění kaprů…
No protože nemám rád hatery a ti psali, že devadesát devět procent vypuštěných vánočních kaprů chcípne. Je to přesně naopak, kapr je tak odolná ryba! A proto jsem si jako důkaz vzal do akvária Karlíka. Můj Karlík je od minulých Vánoc v akváriu s rejnoky, sumci, želvami a dodnes žije. A když přežije v tomto amazonském, predátorském akváriu, ve Vltavě by to pro něj byla procházka růžovou zahradou. Pokud rybě nezpůsobíte teplotní šok, má velikou šanci přežít. Rozhodně větší než u vás na pánvi. Ne že bych potřeboval udělat dobrý skutek tím, že zachráním jednoho kapra. Prostě jdeme celá rodina k vodě, kde ho vypustíme a máme z toho dobrý pocit. Pepík šel o Vánocích do Vltavy, letos půjde další společně s Karlíkem. Postupně ho navyknu na studenou vodu a pustíme ho taky. Je to naše tradice, tak ať mi ji hateři neberou.
