Ptáte se, proč sportovci ČR nepřivezli z Pekingu víc medailí? Zde je odpověď
Hned po příchodu ze školy hodit tašku kamsi do kouta. A minimálně do večeře či do lehce podrážděného rodičovského přivolání trávit čas na plácku různým skotačením, hraním her nebo všemožným sportováním. Takhle vypadalo zcela běžné dětské odpoledne mnohých z nás. Rostoucí popularita sociálních sítí spolu s dalšími lákadly digitální doby se však v posledních letech podílí na smutném fenoménu – děti se hýbou čím dál méně. A ty české, obzvlášť v době covidové, nejsou výjimkou. Pomůže jim projekt Trenéři ve škole?
Od roku 1982 se pořádá výzkum zdraví a životního stylu dětí a školáků, na němž se podílí Světová zdravotnická organizace (WHO). Během zatím posledního měření v roce 2018 se do této dlouhodobé a pravidelně se opakující studie zapojilo rovněž Česko – a výsledky získané od třinácti tisíc tuzemských školáků z dvou set dvaceti pěti škol po celé republice nebyly vůbec pozitivní.
Zanedbaná sportovní gramotnost
Světová zdravotnická organizace například doporučuje školákům hodinu pohybové aktivity každý den. Z výzkumu ovšem vyplynulo, že takového objemu u nás dosáhla jen necelá pětina studentů ve věku jedenácti až patnácti let – u chlapců se jednalo o dvaadvacet procent, u dívek o pouhých patnáct. Navíc k nějaké fyzické aktivitě se v Česku alespoň pětkrát týdně dostane čtyřicet procent dívek, u chlapců je to zhruba polovina.
Zmiňovaná studie, na níž se podíleli i výzkumníci z Univerzity Palackého v Olomouci, rovněž reflektovala sportování dětí v organizovaných oddílech. Tomu se v uvedeném věku jedenácti až patnácti let věnují dvě třetiny školáků – přičemž u dívek se jedná o jedenašedesát procent, u chlapců dokonce o dvaasedmdesát. Procenta dětí v klubech ovšem s věkem klesají – po patnáctém roce už je ve sportovních týmech vedeno jen sedmapadesát procent dětí. Jedním z důležitých faktorů pro zapojování do organizovaného sportování je socioekonomické rodinné zázemí, dalším, podobně jako třeba u obliby čtení knih, pozitivní rodičovské vzory: když pravidelně trénují máma s tátou, jejich potomek tíhne k fyzické aktivitě mnohem spíš než dítě „gaučových“ rodičů.
Minulý rok proběhlo jiné měření, tentokrát ryze české. Studie pořádaná Sdružením praktických lékařů pro děti a dorost, vycházející z údajů od čtyř tisíc mladých respondentů, byla ještě o poznání více zarážející. Zatímco v roce 1991 mělo nadváhu sedm procent dětí, o tři dekády později se už jedná o dvacet šest procent s tím, že deset procent dětí je dokonce obézních; třeba u skupiny devítiletých se uvádí šestnáct procent obézních dívek, u chlapců je to dokonce téměř devatenáct procent. Alarmující statistiku ještě urychlila a umocnila celosvětová pandemie koronaviru.
Z důvodu nedostatku fyzických aktivit, ať už kvůli času strávenému na sociálních sítích, či jiným zájmům, citelně trpí pohybový rozvoj současných dětí – nevytvoří si všeobecný pohybový základ oproti starším generacím, které trávily mnohem více času venku a u nichž takováto sportovní gramotnost vznikala mnohem přirozeněji. V pozdějším věku se kvůli nedostatku pohybu mohou pravděpodobněji dostavit civilizační choroby v čele se zvýšeným krevním tlakem, infarktem, mozkovými příhodami či depresemi. Nejde tu o nic menšího než o zdraví národa.
Kolektivní sporty potřebují širší základny
Důsledky nedostatečné všeobecné sportovní zdatnosti můžeme vidět i v patrech nejvyšších. Od zlatého hokejového turnaje století na olympiádě v Naganu letos uplynulo čtyřiadvacet let, od stříbrného fotbalového mistrovství Evropy v Anglii dokonce šestadvacet a bronzové mistrovství Evropy v Portugalsku proběhlo před osmnácti roky – extrémně silné generace hokejistů a fotbalistů postavených na sportovcích narozených převážně v rozmezí sedmdesátých až osmdesátých let nespadly z nebe jen tak náhodou. Kromě zmiňovaného množství přirozeného pohybu fungovala za minulého režimu státem řízená střediska vrcholového sportu. To už dnes neplatí.
„Kolektivní sporty potřebují širší základny, jinak tu konkurenceschopnost nenastavíme,“ říká Antonín Barák starší, respektovaný fotbalový trenér a jeden z největších tuzemských odborníků na pohybovou výchovu napříč sportovními odvětvími. „Zaspali jsme v tom dvacet, pětadvacet let. Stát se o tuto oblast nestaral, i když to je jeho zodpovědnost. My se tak musíme připravit, že na budoucích dvou třech olympiádách nebudeme vozit medaile ani hezká umístění.“
Výjimku pak podle Baráka představují úspěchy jednotlivců. Čas od času okolo nadějného mladého sportovce movití rodiče s vizí vybudují funkční realizační tým několika odborníků – to je mimo jiné případ trojnásobné olympijské vítězky Ester Ledecké.
„V hokeji máme problém porážet Německo, o Švýcarsku ani nemluvím, ti jsou jinde,“ pokračuje Barák: „Protože celá ta léta systémově pracovali. Jezdil jsem tam na stáže a vím, jak Švýcaři nastavili hokejové a fotbalové akademie, jak se na to zaměřili už před patnácti lety, a teď jim to nese ovoce. My jsme v tom naopak obrovsky polevili. U kolektivních sportů musíme vytvářet dlouhodobě a systémově – vzdělávat a odměňovat trenéry, dobudovat infrastrukturu. Pokud sem stát nebude investovat, nesmíme se divit, když spadneme do totálního podprůměru a nebudeme konkurovat prakticky nikomu.“
Zároveň je podle vystudovaného odborníka třeba děti znovu rozpohybovat: „Potřebujeme, aby se nejmladší generace zamilovala do sportu. Od čtyř nebo pěti let do nějakých deseti jedenácti si děti vytvářejí emoční vazbu k pohybu; později už je to velice složité. A může se to povést, pokud dětem v útlém věku hezkou formou ukážeme, že pohybové aktivity jsou pestré, zábavné a že se v kolektivu budou cítit dobře. Pak začnou pohyb časem samy vyhledávat.“
Barák vidí ideální inspiraci na severu Evropy: „Skandinávské státy se tomu před pětatřiceti čtyřiceti lety začaly cíleně a systematicky věnovat. Nyní je to na životním stylu Švédů, Finů, Dánů a Islanďanů jednoznačně vidět. A my musíme taky směřovat k tomu, jak mladí lidé budou vypadat za deset, patnáct, dvacet let. Ne teď, ne za rok, ale za dlouhou dobu.“
Revoluční projekt
Vizionář Barák se snaží s danými problémy bojovat – před čtyřmi lety stál spolu s dalšími lidmi z různých sportovních odvětví u zrodu projektu s názvem Trenéři ve škole, který má potenciál kompenzovat výše zmíněný nedostatek pohybu u dětí. Pilotní program začal na jaře 2018 ve čtyřech školách na Praze 6.
Hlavní myšlenka projektu spočívá v tom, že ve standardních hodinách tělocviku na prvním stupni základních škol rotují vyškolení trenéři z různých sportovních odvětví – tělocviky pro prvňáky až třeťáky tak v rámci měsíčních bloků vedou trenéři amerického fotbalu, basketbalu, házené, florbalu, fotbalu, ragby, volejbalu a dále gymnastiky, sportovního tance, juda nebo karate. A zajímavé je, že trenéři mají přísně zakázáno lanařit děti do vlastních klubů.
Trenéři vedou hodiny v tandemu s učitelkami či učiteli prvního stupně, pro které se může jednat o vítanou pomoc. Hodiny jsou zároveň efektivnější. O tom, že pomalu, ale jistě zvoní hrana klasickým tělocvikům postaveným na přeskocích přes kozy, šplhání po tyčích a s pomyslnými vrcholy v podobě přehazované s vybíjenou, svědčí plynulý růst počtu škol zapojených do vizionářského projektu – v současné době jej využívá devadesát institucí i mimo hlavní město, konkrétně školy v Liberci, Příbrami, Karlových Varech, Písku, Klatovech či na Kladně.
Najít ten jejich sport
„Čtyři týdny tady budou mít děti fotbal, za měsíc přijde jiný trenér představit další sport,“ říká na hřišti ZŠ Na Dlouhém lánu Michal Rataj, jeden z vyškolených trenérů, absolvent Vysoké školy tělesné výchovy a sportu PALESTRA a jinak fotbalový záložník třetiligového Motorletu. „Líbí se mi, že si děti za ten rok vyzkoušejí osm až deset sportů, je to všestranné. Já jsem třeba extrémně sportovní člověk a až ve dvaadvaceti letech jsem si na školeních vyzkoušel judo a ragby. Tady děti třeba už v osmi letech zjistí, že je baví karate, tanec nebo florbal, a hned se tomu mohou začít věnovat.“
V začátcích programu Trenéři ve škole stála před čtyřmi lety radní pro školství na Praze 6 Marie Kubíková. „Zasáhneme úplně všechny děti,“ pochvaluje si dnes, „i ty, které by třeba jejich rodiče nikdy do žádného sportovního kroužku nepřivedli, protože sami nesportují nebo jsou prostě zaměření úplně jinak. V našem projektu jsme schopni najít dítě, jež je velmi talentované v nějakém sportu, ale oba rodiče jsou kupříkladu hudebníci a nikdy by je ani nenapadlo, že by mohli vést dítě ke sportování. A to je něco, co nenahradíte ani osvětou, ani sportovními dny, protože tam zase přijdou jenom ti rodiče, kteří si myslí, že by pro jejich dítě byl daný sport dobrý. Navíc dokážeme rozhýbat i děti, jež na sport nejsou úplně šikovné.“
Radní Kubíková program označuje za jeden z nejlepších projektů svého aktuálního volebního období: „Děti se v tomhle věku pohybují úplně přirozeně a naprostá většina z nich má pohyb ráda. Pokud jim pomůžeme si danou činnost zamilovat a najít ten jejich sport, máme vyhráno. Kluby pak získávají nové členy zcela přirozeně, protože si je děti samy vyberou.“
Program se paradoxně mnohem rychleji rozrůstá na Slovensku. „Program, který jsme díky Česku získali, je nadčasový,“ uvádí Karol Kučera, někdejší šestý hráč světového tenisového žebříčku a v současné době zmocněnec slovenské vlády pro mládež a sport. „Motorický vývoj dětí se zhoršuje, nemáme dostatek učitelů tělocviku a covid tomu dal další ránu. Chtěl jsem konkrétní projekt s výsledky a přesně to program Trenéři ve škole splňuje.“ Pilotní projekt proběhl u našich východních sousedů původně ve třiceti školách, dnes už funguje v rovné stovce a napřesrok by mělo být zapojených institucí rovnou dvě stě. Celou záležitost zastřešuje tamější úřad vlády; Karol Kučera plánuje dostat vyškolené trenéry do všech slovenských škol ideálně do pár let.
Bude zajímavé sledovat, jak na to zareaguje české ministerstvo školství v čele s Petrem Gazdíkem. Program Trenéři ve škole se netají tím, že by se rád zhruba do dekády a půl dostal na většinu škol u nás. Českým dětem by to bezesporu prospělo. Ale teď je, řečeno sportovní hantýrkou, míč na straně ministerstva.
