Edukací proti sexuálním agresorům: S lékařkou Janou Martincovou o průzkumu na téma „děti a sex“ i o její polské anabazi
Odborně garantovaný rodičovský portál zaměřený na těhotenství a péči o dítě Babyonline.cz nedávno oslavil patnácté narozeniny. Jeho zakladatelka Jana Martincová se však nevěnuje jen on-line zdravotnickému vzdělávání veřejnosti, ale i edukaci předškolních dětí a teenagerů v oblasti sexuální výchovy a vydávání knížek na toto téma. A právě ty teď přenesla do konzervativního, katolického Polska.
Na předchozích stránkách této přílohy řešíme, zda má v 21. století smysl oddělovat jednotlivé předměty, zda neučit raději v rámci projektů několik tradičně oddělených předmětů na jednom daném tématu dohromady… Co si o tom myslíte vy?
Na jedné straně je perfektní, když se dozvíte třeba o vodě nebo o Slunci ze všech možných úhlů, z hlediska veškerých věd, takže si děti mohou věci dát do souvislostí. Na druhou stranu jsem matka syna s ADHD a ten potřebuje z hlediska své diagnózy časté změny stejně jako mnoho dětí, které jsou hraniční s touto poruchou. Pro ty je lepší dostat se v jeden den k mnoha tématům, pak si je také můžou takhle propojit a v jiném předmětu se k dané látce vrátit z jiné stránky. I v našich čtyřech sešitech Předškolákových týdeníčků je vše dělené jako ve škole.
Jak by se ideálně měla učit sexuální výchova?
Kromě společného základu, předaného v přednášce třeba sexuologem nebo biologem s přesahem do občanské nauky, je vhodné mít pár hodin zvlášť pro chlapce a zvlášť pro dívky. Ani jedni by se necítili komfortně, kdyby se před opačným pohlavím mluvilo detailně o jejich menstruačním cyklu, případně ejakulaci. Důležité je, aby byl ve škole alespoň jeden pedagog, na kterého by se děti s dotazy v oblasti sexuální výchovy mohly obrátit. Z hlediska edukace v kruhu rodinném pak jsou dvě důležitá období, kdy je vhodné s otázkami sexuální výchovy začít. To první je ohraničeno pěti šesti lety: co se ze strany rodičů dítěti v tomto období podaří předat, nejen v oblasti prvních otázek o příchodu na svět, je klíčové pro celý jeho další život. S informacemi a jejich zprostředkováním dětem v předškolním věku pomůže knížka našeho vydavatelství Jak děti přicházejí na svět. Druhým zásadním obdobím je dospívání, kdy se dítě mění a potřebuje obrovskou pomoc a podporu, aby se ve svém novém těle a nové psychice zorientovalo, aby k sobě našlo kladný vztah a hned tak něco ho v této oblasti nepřekvapilo. Hranice dospívání je čím dál nižší, s děvčaty bych mluvila a knížku Co se od kamarádek nedozvíš o sexu, líčení i zdraví bych jim dala třeba už k desátým či jedenáctým narozeninám. A často se setkávám s reakcemi typu: Náš jedenáctiletý kluk vůbec nečte knížky, ale Desatero pro kluky: Jak na pubertu, holky i sex byla první, co přečetl celou.
Jak je na tom Česko se sexuální výchovou?
Je to běh na dlouhou trať. Přinesli jsme nedávno zmíněné knížky na polský trh a tam mají představu, jak to u nás všechno krásně běží, jak má, a nic není tabu. Oficiálně sice opravdu nic tabu není, ale v praxi se rodičům ani školám do sexuální výchovy příliš nechce. Naštěstí už se v posledních letech nesetkáváme s až pubertálními reakcemi některých rodičů, že jim s těmito věcmi taky nikdo nepomáhal, takže ať si jejich děti s informacemi o sexualitě poradí samy. Ale platí, že nevědomá generace šíří ignoranci do dalších generací. V září 2020 jsme uspořádali velký anonymní průzkum týkající se sexuality mládeže – účastnilo se ho 1655 dětí od třinácti do dvaceti let, zejména žáci základních škol a studenti gymnázií. Dozvěděli jsme se pak od dětských respondentů, že je pro ně otázka sexuality stále velmi ožehavá, že nemají za kým jít, komu se svěřit – a nejen pokud jde o něčí nevhodné chování, ale i u běžných témat typu použití kondomu nebo hygieny. Z průzkumu jsme spolu s primářkou Sexuologického oddělení brněnské fakultní nemocnice Petrou Sejbalovou zjistily, že sexuální výchova či osvěta doma, v kruhu rodinném, probíhá jen v patnácti procentech rodin. Námi stanovená dolní hranice toho, kdy děti přišly poprvé do kontaktu s pornografií na internetu, byla šest let a překvapilo nás, že v rizikovém období šest až deset let porno poprvé vidělo dvanáct procent dotázaných dětí. Podle mého jde o ty, které se úvodní informace k sexuálním záležitostem nedozvěděly doma, takže si je zkoušely hledat samy na webu a velmi snadno se omylem proklikaly až na porno a další rizikový obsah. Tyhle děti pak samozřejmě mnohem častěji na internetu oslovují sexuální agresoři a ony je i vzhledem ke svému věku nedokážou odmítnout a konverzaci okamžitě ukončit. A protože vstřebaly porno v raném věku, přijdou jim pak věci, jež po nich požadují agresoři na sítích, normální a spíše jim vyhoví.
Lze děti vůbec před riziky na internetu uchránit?
V podstatě ne, ale můžeme je naučit, jak těm rizikům čelit. V životě jsem třeba nekontrolovala dětem mobily nebo počítač, beztak jsou v technologiích přede mnou a dokázaly by veškerou historii prohlížeče smazat. Lepší je v důvěře jim umožnit vstoupit do internetového světa se všemi pravomocemi, ale i zodpovědností a také s pocitem jistoty a důvěry v rodiče, za kterým mohou kdykoliv přijít a upozornit jej na nevhodný obsah nebo kontakty. Nějaké šmírování a nežádoucí vstupy do jejich intimní zóny si neumím představit.
Jaké byly další výsledky vašeho průzkumu?
Zásadní otázka byla, od koho se děti a mladí dozvěděli informace ze sexuální výchovy. Nějakých sedmdesát procent uvedlo potenciálně nekvalitní zdroje typu internet, spolužáci, kamarádi, vrstevníci, nebo dokonce pornografie. Dalších patnáct procent zasvětila do problematiky rodina, devět procent pak škola. Mezi těmi dvěma skupinami je velký rozdíl – ta první dvakrát častěji navštěvovala pornografické stránky.
I v souvislosti s dokumentem V síti se citovaly zejména vaše výsledky týkající se dětského přístupu k pornografii a také tématu zneužívání. Jaká je v tomhle ohledu vaše prognóza pro Česko do budoucna? Zlepší se situace i díky tomu dokumentu a nepodmíněnému trestu pro jednoho z natočených predátorů, když je teď na věci vidět a k problému se vyjádřili odborníci?
Určitě, řekla jste to přesně. Sexuální agresoři vidí, že je ten problém pod reflektorem a drobnohledem – stáhnou se, budou obezřetnější. Dočasně. A děti jsou díky tomu dokumentu poučené a budou se méně bát či stydět jít za dospělými – kteří už nyní snad všichni vědí, že musejí nechávat děti vstupovat do virtuálního prostoru vybavené informacemi a být jim při tom jistotou, oporou.
V listopadu 2021 jste ve Varšavě uspořádala tiskovou konferenci spojenou se vstupem vašich knížek na polský trh. Lepší zemi jste si pro sexuální výchovu nemohli vybrat… Je volba právě Polska formou protestu proti tamějšímu oficiálnímu přístupu k sexualitě?
To ne, já v takovém zpolitizování nejedu. Vyrůstala jsem dva kilometry od polských hranic, měla jsem pocit, že vstoupím do známého prostředí. Zpočátku nešlo doručovat naše knížky do polských knihkupectví přes Zásilkovnu, vozili jsme je tam tedy ze severní Moravy sami. Poláci mají velmi vysoké nároky na vzdělávání i vzdělávací publikace, i ve srovnání s námi Čechy. Říkala jsem si, kde jinde by měli naše know-how v knihách ocenit lépe. Kamarádi mi žertem radili, abych si jako vydavatelka knih s tematikou sexu vzala v Polsku právníka a měla po ruce taštičku do vězení, ale já byla velmi příjemně překvapená. Čtenáři i knihkupci, s nimiž jsem přišla do styku, jsou inteligentní, často silně věřící lidé, kteří se našemu přístupu plně otevřeli.
Jak se tam vašim knížkám daří?
Distribuujeme je přes e-shop a distributora a od druhé půli listopadu nemám zprávu o tom, že by vzbudily nějaký poplach v tom smyslu, že by je třeba knihkupec jakožto závadné odmítl prodávat. Dala jsem je před vydáním k jakési oponentuře, korektuře, i polským starším teenagerům, tu dívčí dívkám a klučičí chlapcům. Získali jsme pozitivní ohlasy a jistotu, že jsou na tom polští dospívající s informacemi i pocity stejně jako naši: přístup k internetu všechno nivelizuje.
Nevyhnula jste se problémům s překladem knížek a musela se začít učit polsky, abyste nad převedenými texty měla větší kontrolu. Co se přesně stalo?
První překladatelka tvrdila, že naše texty upravila v závislosti na mentalitě země, do které vzdělávací kniha vstupuje, a že je to normální. Ve skutečnosti knížky zcenzurovala, třeba u pasáží o rozvodech nebo skutečných příběhů ze života, a překlad ani neodpovídal lehkému stylu, v němž jsou publikace psány v češtině. Celý připravený náklad knížky pro kluky jsem musela zničit a u té druhé hodit do koše dílo připravené k tisku, najít si v dubnu novou překladatelku a začít znovu. Museli jsme samozřejmě upravit pasáže o interrupcích nebo antikoncepci v souladu s polskou legislativou, ale trvala jsem na tom, aby v textu bylo uvedeno, jak se věci mají v okolních zemích. Když sexuální osvěta, tak se vším všudy.
