Pavel Franc: Je důležité, aby se standardy CSR a ESG v Česku brzy prosadily a důsledně dodržovaly. Nebo budeme skanzen
Ve světle, nebo spíš v temnotách neospravedlnitelné ruské invaze na Ukrajinu je nad slunce jasné, že se ekonomiky vyspělých států musejí výrazně změnit. Ohrožuje nás jak rychle se zhoršující životní prostředí, tak závislost na strategických surovinách od oceli po ropu a zemní plyn importovaných ze zemí, od nichž tyto komodity z různých důvodů, ať už jde o neekologickou těžbu, nebo o špatné pracovní podmínky lidí zapojených do výrobního procesu, nechceme odebírat. Jak se co nejdříve musejí transformovat stavební průmysl, finanční sektor nebo státní správa? Jak přemýšlet o regulační a investiční roli Evropské unie? A co vlastně znamenají ony tajemné zkratky CSR a ESG, o nichž se teď v úspěšných firmách tolik mluví? To vše vysvětluje Pavel Franc (43), ředitel více než stočlenné expertní skupiny Frank Bold, jejíž právníci a odborníci na energetiku a byznys obecně spoluvytvářejí tuzemské i evropské legislativní normy – a zároveň se snaží o zlepšení stavu společnosti i prostředí, v němž žijeme.
Jak si CSR, corporate social responsibility neboli společenskou odpovědnost firem, představuje laická veřejnost a o co se jedná ve skutečnosti?
CSR je dobrovolná aktivita firem, které si uvědomují externí dopady své činnosti na životní prostředí i lidská a sociální práva a berou na ně ohled ve svém managementu. CSR je dobrovolná a není nijak regulovaná, existují jen doporučení OECD Guidelines for Multinational Enterprises nebo návody institucí UN Global Compact a Global Reporting Initiative. Jak trend řízení se CSR v západní Evropě sílil, stala se společenská odpovědnost firem jedním ze základních stavebních kamenů takzvaného Green Dealu, tedy Zelené dohody pro Evropu. V tomto roce EU finišuje normativní standard, jak CSR dělat, jak přesměrovat kapitálové toky k trvale udržitelným investicím, jak bojovat třeba proti greenwashingu a jak o tom všem správně, přehledně a srozumitelně reportovat. Dnes proto CSR odchází a v následujících letech budeme svědky nástupu ESG, tedy environmental, social, and corporate governance.
Ta zkratka označuje nefinanční kritéria, která měří dopad na životní prostředí (E), respekt ke společenským hodnotám (S) a aspekty prospěšného řízení společností (G).
Tématům CSR a ESG se věnujeme od založení konsorcia Frank Bold a nikdy jsem ani nedoufal, že se tak masívně začnou propisovat do byznysových trendů. Od roku 2018, kdy do toho Evropská komise pod vlivem zhoršování životního prostředí dramaticky šlápla, se legislativa i připravenost firem rychle pohnuly kupředu. Firmy dnes rozvíjejí programy společenské odpovědnosti a udržitelnosti a řeší jejich prostřednictvím demografické změny v populaci, situaci na trhu práce, změny klimatu, větší vzácnost některých zdrojů i změny v chování a očekávání klientů.
Jak laik pozná, že v případě proklamované CSR nějaké firmy nejde o pouhý marketing? Že nedělá něco jen naoko nebo v minimální míře, aby zlepšila své jméno v očích veřejnosti?
Laik to pozná snadno: když firma mluví ekologicky, ale nevidíte za ní žádné jasné činy. Pokud firma něco myslí vážně, má z toho data a má cíle, kam se chce dostat. A většinou také informace zveřejňuje. V opačném případě si jen zlepšuje značku bez nějaké podstaty. Třeba takový greenwashing, tedy záměrné klamání spotřebitelů a veřejnosti o ekologické prospěšnosti firmy nebo jejích služeb či produktů, má mnoho podob. Představte si ropnou společnost, která těží ve velkém, zdecimuje území národních parků, načež za zlomek vydělaných peněz postaví rezervaci pro motýly a za trojnásobek jejího rozpočtu připraví velkolepé promo o tom, jak vybudovala rezervaci.
CSR A ESG V PRAXI
Nevládní organizace dříve CSR vnímaly jako charitu nebo jako nástroj k získání peněz pro svoji činnost, takže bývaly využívány pro zmíněné dobré PR. Posunuli jsme se od dob, kdy se cenila firemní charita, dobrovolnictví a filantropie, ke skutečně odpovědnému podnikání bez zástěrek?
Ano, ještě před deseti lety se CSR chápalo velmi nesprávně: firma vynakládala prostředky na charitu, ale vůbec strukturálně neměnila svůj core business, svou hlavní činnost podnikání. Aby začala být odpovědnější, měla by si změřit své dopady a začít řešit, jak je bude zmírňovat. Ne všechny dopady provozu však jdou úplně odstranit. Před lety jsme třeba dělali audit jednoho z největších světových producentů stavebních materiálů, firmy HeidelbergCement – byl sponzorem environmentální ceny, kterou jsem dostal –, a přišli jsme na to, že ač se v některých provozech snaží a mapují své výsledky, v jiných to nedělali.
To je ovšem osvícené Německo. Jaké příklady dobré praxe vás v oblasti CSR napadají doma?
Těch firem je víc a víc, máme na to statistiky. Dělali jsme analýzy tisícovky reportů po celé Evropě, které jsme před dvěma lety prezentovali v Bruselu před klíčovými lidmi z Evropské komise. Už před několika lety totiž EU přišla s první, tehdy ještě velice měkkou legislativou týkající se CSR standardů na reportování – tedy s povinností podávat informace o udržitelnosti svého podnikání, které dopadají na zhruba šest tisíc firem v celé Evropě. Povinnost dopadá na banky, pojišťovny a firmy s pěti stovkami zaměstnanců, s obratem dvacet miliónů eur obchodovaných na burze. V Česku tohle kritérium dopadlo na třiatřicet firem; kvalita jejich reportů bohužel až na výjimky zásadně zaostávala za Evropou. Pak jsou firmy, které mají jaksi ve svém genomu, že tuhle problematiku chtějí řešit – sice nemají CSR reporty, ale už ze své podstaty se chovají zodpovědně. V energetice to jsou kupříkladu Nano Energies a EkoWatt, ve stavebním developementu realitní skupina Trikaya nebo Passerinvest Group, zlepšuje se například i Česká spořitelna. Firmy se snaží čím dál víc. Ať už proto, že je zřejmé, že bude vyžadováno, aby se CSR vzala vážně a sledovala se data, nebo proto, že se svět změnil: environmentální a společenská rizika se zvyšují a vidí to každý, kdo není slepý.
Reportuje se podobně, jako se veřejnosti zpřístupňují výroční zprávy?
Přesně tak. Máte finanční zprávu a k ní zprávu o dopadech na životní prostředí, lidská práva a řízení podniku. Ideálně by to mělo vypadat tak, že jsou pojmenované metriky a plán, je uvedeno, jak metriky firma zlepšuje a čeho chce dosáhnout. Pokud něco měříte, můžete to řídit. Díky tomu, že firma začne mít přesnější přehled o svém podnikání, se může začít kvalifikovaněji rozhodovat. Legislativa nastavující reportovací standardy pro velké firmy má v Evropě vstoupit v účinnost v roce 2024. Koncept je takový, že EU řekla: Budeme investovat pět set miliard eur ročně do zelené transformace a potřebujeme dalších pět set miliard ze soukromých prostředků. Získáme je přes kapitálové trhy tak, že budeme chtít po firmách, aby byly transparentní ohledně svých environmentálních a dalších dopadů. Ratingové agentury to pak budou hodnotit, tudíž se bude mnohem víc investovat do projektů a firem, které jsou environmentálně příznivé. Celé je to na bázi dobrovolnosti, ovšem pokud nebudete reportovat žádnou činnost, budou se vám hůř shánět peníze na vaše podnikání. Už teď se banky třeba na trhu realit přetahují o dobré projekty a nabízejí jim lepší úvěrové podmínky.
Není dnešní CSR především záležitostí takzvaného Západu?
Zatím tomu tak do značné míry bylo. Válka na Ukrajině však tohle všechno zásadně mění, ESG se stává naprostou nutností. Green Deal spoléhá na úspory, budování obnovitelných zdrojů, zvyšování efektivity. Německo již oznámilo posunutí svého cíle na dosažení sta procent ekonomiky z obnovitelných zdrojů o pět let dopředu – z cíle roku 2040 se stal cíl pro rok 2035, což pro Německo znamená zdvojnásobit výkon větrných elektráren na 110 GW a ztrojnásobit výrobu ze solární energetiky. Podle našich informací z bruselské kanceláře všichni kladou přednostní důraz na rychlejší využití obnovitelných zdrojů, diverzifikaci dodavatelů plynu a výstavbu nových terminálů na zkapalněný plyn. Bez ohledu na válku na Ukrajině, evropský Green Deal a regulaci jdou v USA úplně stejným směrem. Přitom poptávku generují kapitálové trhy, nikoliv vláda. Podle US SIF jde o třetinu celkových aktiv spravovaných profesionálními investory v USA. Zároveň 82 % globálních investorů ve studii McKinsey volá po tom, aby reportování jasných dat o udržitelnosti po firmách vyžadoval zákon. Když jsme v roce 2020 prezentovali v Bruselu na konferenci naše analýzy reportingů, měli jsme předtím schůzku s velkými korporacemi. Jejich představitelé nám potvrdili, že i oni jsou velmi vděční za aktuální vývoj: „My jsme veřejně obchodované firmy. Chodí za námi ratingové agentury, které po nás chtějí informace, a my jim až padesátkrát za rok musíme reportovat, pokud nemáme vypadat na trhu hloupě a pokud chceme, aby naše akcie byly dobře obchodované. Nastaví-li se jednotný standard, bude to pro nás zjednodušení situace.“ To je úplně jiná perspektiva než náš pohled z Česka, kde si lidé myslí, že CSR tlačí výhradně Evropská unie nebo stát. Velké firmy, jež investují do rozvoje v oblasti CSR a pravidla dřív přijmou, budou mít konkurenční výhodu. Dokonce se obávám, že velké firmy celého procesu využijí k dalšímu posilování svého postavení na trhu vůči menším hráčům.
K čemu přesně se takové firmy zavážou?
Abychom si rozuměli: ESG legislativa neobsahuje například závazné emisní limity ani vysloveně zákazy. Jde v podstatě dvojím směrem. Firmy budou muset zveřejňovat informace o svých dopadech na životní prostředí, sociální práva a o řízení firmy. To však neznamená, že by firma nemohla veřejně deklarovat, že žádné dopady na životní prostředí nesleduje, nic nevyhodnocuje a o nic se nestará. Na druhou stranu, pokud firma začne svoje dopady monitorovat, zveřejňovat a řešit, zlepšuje si pozici na trhu a bude mít lepší přístup k financování. Součástí ESG legislativy je takzvaná zelená taxonomie, která klasifikuje podnikatelské projekty podle toho, jak prospívají životnímu prostředí. Taxonomie je evropské nařízení, jež obsahuje detailní metodiku a technický popis toho, co je z hlediska environmentálního zásadní, tedy co pomáhá adaptaci nebo mitigaci dopadu na klima. Obsahuje 98 kategorií různých průmyslových odvětví, od transportu po potravinářství. U každého je specifikováno, kdy lze označit konkrétní projekt za environmentálně prospěšný a kdy již ne. Počínaje energetickou náročností využívaných budov přes nakládání s vodou až po odpady. Vedle toho vzniká pro firmy evropský reportovací standard. Pokud firma dobrovolně připraví projekt splňující poměrně jasná kritéria nařízení o taxonomii, může svůj projekt prohlásit za „zelený“ a zájem investorů a bank o projekt bude větší. Je nutné dodat, že bez ohledu na evropská nařízení jsou ESG kritéria a požadavky uplatňovány na trhu. Zrovna nedávno jsme byli v kontaktu s firmou, která získala velkou investici na své projekty od amerických fondů. Ty po firmě chtěly, aby jim poskytla přesné informace o ESG dopadech projektu; chtěly třeba vědět, zda bude firma používat solární panely pocházející z Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, v níž jsou koncentrační tábory pro Ujgury.
Bude složité ohlídat, aby v žádném článku řetězce zpracování nefigurovala otrocká nebo dětská práce.
To ano. Spousta věcí se vyrábí v méně rozvinutých zemích, proto bychom naše standardy měli co nejvíc tlačit právě tam. Jinak bychom byli pokrytci, a navíc by se dále prohlubovala obrovská nerovnost v neprospěch našich ekonomik. My se tu regulujeme ve prospěch životního prostředí, zatímco naši geopolitičtí soupeři, například Rusko nebo Čína, ta pravidla při výrobě nemusejí dodržovat, obcházejí je, nepřistoupili ke stejně přísným závazkům snižování emisí CO2. My se tak vlastně střílíme do nohy, protože nejsme konkurenceschopní.
Když už jsme u těchto pravidel: otřesné podmínky, v nichž ještě před dekádou pracovaly bangladéšské nebo indické šičky nejvyhledávanějších sportovních značek a lowcostových oděvních řetězců, jak popisují Naomi Kleinová v knize No Logo nebo polský reportér Marek Rabij v nedávno česky vydané knížce Život na míru, se změnily k lepšímu?
Ano, pomalu se zlepšují. Dobrým příkladem může být outdoorová firma Patagonia, jež byla jednou z prvních, které nutily své dodavatelské společnosti dodržovat lidskoprávní standardy, jako je minimální zaručená mzda, bezpečnost práce a podobně. Tahle kalifornská firma vymyslí technologii, navrhne design a zajistí marketing a PR, ale zbytek zadá do Asie či Jižní Ameriky podobně jako většina firem v USA a Evropě. Přísně však řeší, jak v těchto zemí výroba probíhá. Jdou do velké míry samy proti sobě od začátku: jejich první kampaň spočívala v radě zákazníkům, aby si z ekologických důvodů nekupovali moc oblečení. Poskytují na vše doživotní záruku a vše vám zdarma opraví.
Které odvětví je kromě výroby tohoto typu spotřebního zboží z hlediska CSR mimořádně problematické?
Nejhorší je samozřejmě těžký průmysl a těžba drahých kovů. To je tak komplikovaná problematika, že se jí zabývají desítky neziskovek, jež se na ni specializují – nerostná bohatství se kumulují zejména v afrických zemích, kde dětská práce nevymizela a nepřiměřené ničení životního prostředí pokračuje. Na ESG a CSR bychom se neměli dívat jako na něco, co nás svazuje, ale jako na pravidla, která nás směřují k vyšší efektivitě a inovacím. Když už musíme těžit ropu a křemík, udělejme to co nejšetrněji. Všimněme si, že státy, které nejvíce dbají na ekologii – v rámci Evropy třeba ty severské –, rozhodně neprosperují méně než státy okolní. Česká republika je obětí své vlastní minulosti v tom, že jsme si na našem území postavili spoustu krabic – výrobních hal pro automobilový průmysl, který dnes prožívá systémový šok a musí se radikálně přeorientovávat. Nálada mnohých vůči ESG a CSR je tak logicky strach a odmítnutí. Musíme však brát změnu jako příležitost. Data jsou neúprosná: dnes má Země sedm a tři čtvrtě miliardy obyvatel, do konce století jich bude devět miliard. A lidé nepřibudou v Evropě a Severní Americe, ale v Africe a Asii. Všem se tam v posledních letech daří výrazně lépe, než jsme se učili ve školách; dnes celosvětově neexistuje fatální bída. Ale čím větší je blahobyt, tím větší je poptávka po přírodních zdrojích. To, že Čína po celé zeměkouli skupuje strategické suroviny a Evropa váhavě stojí opodál, nás stejně bude tlačit ke zvyšování efektivity a recyklace i k nutnosti snižování emisí. To není otázka ideologická, ale ekonomická. Válka na Ukrajině nám ukázala, že to je navíc otázka bezpečnostní. ESG se tak stává naprostou nutností.
Podobně jako se toužíme, spíš než reálně snažíme, inspirovat u Finska a Skandinávie, pokud jde o oblast vzdělávání, existuje nějaký nám kulturně blízký stát, jenž by nám mohl, pokud jde o CSR, sloužit jako vzor?
Ze států nám blízkých byla takovým tahounem vždy Francie a pak samozřejmě Švédsko a Británie, částečně Dánsko. Příklad: máme-li směrnici o nefinančním reportingu, která už existuje, v Česku je byznysem i státem ignorovaná, zato ve Švédsku ji vezmou a rozšíří na ještě větší okruh firem, které mají povinnost ji používat. Česko má k ESG tak kritický přístup, že se vyloučilo z politické debaty, zatímco Francie má legislativu progresívnější než celá EU a podílí se na její tvorbě.
FRANK BOLD, UPŘÍMNÝ A SMĚLÝ
Většinová představa právníka je korporátní kravaťák politicky napravo, s velkým drahým autem na benzín. Vy se snažíte prosazovat bezemisní energetiku, vedete v Brně dvě lesní školky nejen pro děti vašich zaměstnanců a nedivila bych se, kdybyste jezdili sdílenými auty. Kde jste v branži dokázal najít tolik spřízněných duší?
Snažíme se být skutečně purpose driven company, což je styl podnikání pocházející z Kalifornie – snažíme se měnit svět k lepšímu, ať už jde o naše komerční, nebo čistě neziskové aktivity. Začínali jsme jako veřejně prospěšná společnost, dnes tvoří podíl na obratu celé skupiny z více než šedesáti procent byznysové aktivity. Ty se snažíme dělat s integritou a smysluplně. Naší souhrnnou misí je pomáhat dělat dobrá rozhodnutí. Všichni naši zaměstnanci mají společné, že se ve svém pracovním čase nechtějí zabývat jen tím, co jim přistane večer na talíři; chtějí, aby jejich konání mělo hlubší smysl. Nevím, jestli je to generační záležitost: máme spoustu mladých zaměstnanců, jimž leží více na srdci osud planety. Pochopitelně pořád inovujeme a máme netradiční styl. Naši lidi musejí být připraveni vystupovat ze své komfortní zóny a vidět věci v širších souvislostech, na což potřebujete jistou míru flexibility. Máme dnes přes sto zaměstnanců, tudíž je nutné mít excelentní HR tým. Z někdejšího Ekologického právního servisu už jsme zbyli jen čtyři, ale na naší valné hromadě se scházejí lidé, kteří u nás jsou minimálně dvanáct let.
Frank Bold anglicky znamená upřímný a smělý. Vy si sice můžete připadat upřímní a smělí, ale někdo vás může považovat za prudiče: korporace sem dovleče zahraniční kapitál a vy jí očima jejích potenciálních zaměstnanců nebo klientů házíte klacky pod nohy, když trváte na dodržování nějakých leckdy nepsaných pravidel a zdržujete výstavbu hal. V letech 2005–2006 jste zastupovali, ještě jako Ekologický právní servis, vlastníky půdy z Nošovic v Beskydech, kde korejská automobilka Hyundai vybudovala za nadstandardní podpory státu obrovskou průmyslovou zónu. Svou půdu, 270 hektarů kvalitní ornice, tehdy Nošovičtí nechtěli prodat. Je těžké vysvětlovat, že „pácháte dobro“ v zájmu nás všech?
Určitě jsme za tenhle dojem a pověst platili a stále platíme v rámci podnikání velkou cenu. Nadto jsme i při přijímání zakázek limitovaní naší vlastní vnitřní integritou. Loni jsme z etických důvodů odmítli přes čtyřicet zakázek. Nicméně dnes jsme schopni vidět věci z určitého nadhledu. Na jednu stranu vnímáme, když se firma chová zbytečně bezohledně, na stranu druhou vidíme, když jde někdo za hranu a přehnaně se snaží bránit jakékoliv výstavbě, byť je prospěšná. Tenhle náš pohled je, myslím, unikátní, právě kvůli němu a obrovské expertize, kterou na trhu těžko hledáte, si nás klienti najímají. Naše veřejně prospěšné aktivity jsou primárně hrazeny ze soukromých zdrojů, dárci, které transparentně uvádíme. V energetice jsme léta bojovali v kauzách, jako je známý případ Turów, nebo jsme v Polsku pomohli uzavřít otvírku největšího hnědouhelného dolu v Evropě. Děláme odbornou podporu byznysu obnovitelných zdrojů, tlačíme na co nejrychlejší zlepšení prostředí pro rozvoj decentralizované a obnovitelné energetiky. Válka na Ukrajině to vše ještě urychlí.
Provozujete jako Frank Bold bezplatnou právní poradnu. S jakými problémy vás lidé oslovují nejvíce? Neproplacené přesčasy, problémy s územním plánem či pozemkovým fondem?
Na naši poradnu zdarma se obrací obrovské množství lidí, zdarma však poskytujeme právní poradenství pouze těm, kteří chrání veřejný zájem v podobě protikorupčních aktivit nebo ochrany životního prostředí. Řešíme téměř pět set takových případů ročně, nejčastěji jde o oblast územního plánování, rozhodování obecních orgánů, práva na informace a spolkového práva. Časté bývají také dotazy na posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) a další procesy, jež probíhají při povolování stavebních záměrů. Aktivní občané a spolky nás oslovují s dotazy k referendům, peticím a dalším možnostem, jak ovlivnit věci veřejné. Nezřídka se zabýváme také správními řízeními, kde se rozhoduje o činnostech s dopady na vodu, ovzduší a jiné složky životního prostředí.
Posílají vám zákonodárci zákony k poznámkování? Nebo se expertně díváte na legislativní pozadí kauz vynesených na světlo investigativními novináři?
To je různé. V normotvorbě ESG, protože ji sledujeme dlouho, máme jako Frank Bold zastoupení v Bruselu a jsme přizvaní Evropskou komisí do odborného tělesa, kde se přímo podílíme na tom, jak bude legislativa vypadat. Náš vliv je sice omezený, ale v tomto tématu rozhodně větší, než jaký má a bude mít Česká republika jako celek. Základem naší práce je vyjednávání s politickými stranami při přijímání zákona ve sněmovně – lobbing v pozitivních tématech. Typicky jsme přesvědčovali ministerstvo spravedlnosti, že má mezinárodní závazek a konečně by mělo začít zveřejňovat všechny rozsudky na internetu. Marie Benešová nám na jednání paradoxně řekla, že toho sama chtěla dosáhnout už v roce 2002, ale nikdy se jí to nepovedlo. Samo ministerstvo kladlo vůči zveřejňování rozsudků obrovský odpor, a to i za jejího vedení. Až ve sněmovně se nám podařilo přesvědčit poslance o prospěšnosti vzniku registru všech rozsudků soudů.
Očekáváte, že bude vláda koalice SPOLU řešit vaše podněty s větší ochotou než ta předchozí?
První vláda Andreje Babiše v půlroce svého působení (prosinec 2017–červen 2018, v demisi) masívně přijímala zásadní protikorupční legislativu, druhá vláda tak činila velice neochotně. Vláda premiéra Fialy exceluje v tématu války na Ukrajině, o boji s korupcí však bohužel v jejím programovém prohlášení není jediná zmínka. Nebo se podívejte na případ Turowa. Loni jsme ostře napadali proces vyjednávání dohody, jež přitom byla v daleko lepším stavu než ta, kterou přijala nová vláda. U nás ve Frank Bold najdete zelené i konzervativce, jsme politicky nestranní. Co mi opravdu vadí, je, že současná vláda po nástupu zastavila platnost nového stavebního zákona, největší strukturální změny tohoto státu od zřízení krajů, a teď drží všechny v šachu, protože již schválený zákon nedokáže připravit lépe. Plánujeme jako Frank Bold navrhovat reformu Úřadu pro hospodářskou soutěž a obecně způsob zadávání veřejných zakázek. Obávám se, že když jde o pětikoalici, bude se v ní leccos obtížně domlouvat a prosazovat.
Spolupřipravovali jste právní část nových pravidel pro developery na území metropole…
Nejen metropole. Snažíme se ukázat krajům, jak lze hledat konsensus na rozvoji území transparentním a férovým způsobem; už jsme takhle spolupracovali se zhruba polovinou statutárních měst, třeba s Brnem, Pardubicemi, Jihlavou či Libercem. Otevřená spolupráce měst s developery napravuje stav věcí a zrychluje rozvoj území, protože se konečně transparentně dohodne, jaké vzniknou dopady a náklady na veřejnou infrastrukturu a nakolik se na nich bude daný developer podílet. Dnes je tohle všechno nedořešené. I proto stojí tolik času ve městech něco stavět. Otevřená spolupráce také snižuje možnost korupčního prostředí – když je pro obě strany nutné domlouvat se transparentně, pro zákulisní dohodu už nezbývá tolik prostoru. A také to dává městu možnost zasáhnout do toho, jak bude jeho rozvoj vypadat.
Byl jste členem minulé Rady vlády pro koordinaci boje s korupcí. Co se v tomhle ohledu v posledních letech v Česku změnilo?
Rada pokračuje, je tu však velká nechuť vlády k návratu k tématu korupce – uvědomme si, že ODS právě vinou korupce prohrávala volby. Naopak Piráti byli v protikorupčních tématech velmi aktivní, ale ve volbách propadli, proto jejich iniciativy nebudou mít většího zastání. Před více než čtyřmi lety, za vlády Bohuslava Sobotky, jsme šli v mezinárodních žebříčcích vnímání korupce tím správným směrem, ale v posledních čtyřech letech jsme opět klesli, především vinou expremiérových střetů zájmů. Když přišla první vláda Bohuslava Sobotky s Andrejem Babišem jako ministrem financí, došlo k nástupu nové politické garnitury. Úřady byly najednou dezorientované, co se týče toho, koho mají poslouchat, a začaly konečně postupovat podle zákona. Bylo to přechodně vůbec nejsvobodnější období po roce 1989. Korupční prostředí se vytváří často na švu samospráv a státní správy, v místě jejich provázanosti. Proto jsem byl takovým podporovatelem nového stavebního zákona, který měl zrušit nesmyslný dualismus, provázání samosprávy a státní správy. Dřív byly vazby mezi podnikateli, úředníky a politiky součástí běžné praxe, dnes už se všeobecně ví, že je to nezákonné, takže se to víc zametá pod povrch. Korupce se u nás postupně snižuje. Za nelichotivými ratingy stavu korupce stojí podle mého názoru primárně veřejné vnímání střetu zájmů Andreje Babiše z dob, kdy byl premiérem.
Zásadní práci odvádíte už deset let v rámci sdružení Rekonstrukce státu, jehož vznik jste inicioval, aby se tuzemská politika změnila co do transparentnosti a odpovědnosti. Považují vás politici za překážku, nebo jsou naopak vděční za to, že dohlížíte na dobrou správu státu?
Rekonstrukce státu vznikla tak, že jsme si řekli, že už máme dost účelového ohýbání zákonů na pokyn shora. Dohodli jsme se s ostatními nevládními organizacemi na prosazení devíti protikorupčních zákonů. Za těch deset let našeho působení na politické scéně jsme podle mého názoru přesvědčili politiky o tom, že když něco říkáme, máme svá stanoviska podložená a jednáme věcně.
Od patnácti let jste se pohyboval mezi aktivisty, četl Sedmou generaci, sympatizoval s Hnutím Duha. Posunul vás plynoucí čas, tedy váš věk a třeba rodinné či profesní okolnosti, ideologicky, nebo politicky?
Své názory jsem nikdy úplně neopustil. Snažil jsem se spíš o to, abych si rozšířil obzor, abych věci viděl v širším kontextu. Jsem idealista i pragmatik zároveň: snažím se udržet si ideály, ale přijímám fakt, že všichni existujeme v podmíněném světě, ve kterém musíme pracovat. Dřív jsem byl extrémně kritický vůči korporacím. To sice do jisté míry trvá, ale vidím, že i ony můžou dělat věci jinak.
Pavel Franc (* 1978)
Spoluzakladatel expertní skupiny Frank Bold, právně-konzultační společnosti podnikající rozsáhlé veřejně prospěšné aktivity. Než se stal ředitelem Frank Bold, řešil řadu veřejně známých kauz. Zastupoval například rodinu sedláka Rajtera proti hliníkárně Nemak, kdy po řadě soudních vítězství nabídla vláda ČR rodině vypořádání ve výši čtvrt miliardy korun. Zažaloval též společnost Danone za klamavé používání značky Bio na jejích výrobcích, což poškozovalo biozemědělce, a právně řešil negativní dopady největších zahraničních investic v ČR – případy firem Toyota, Peugeot, Citroën a Hyundai. Vybudoval tým poskytující právní pomoc při ohrožení práv jednotlivců a komunit velkými korporacemi a prosazuje systémové změny směřující k vyšší společenské odpovědnosti korporací. Za svou práci byl v roce 2007 oceněn Cenou Josefa Vavrouška, Nadací Charty 77 a Nadací Partnerství. Je autorem ideje a strategie projektu Rekonstrukce státu, největší občanské lobbistické akce, která úspěšně prosadila mj. zákon o registru smluv, zákon o zrušení anonymních akcií, zákon o financování politických stran, zákon o střetu zájmů a novelu legislativního procesu rušící možnost přílepků.
