Od moravského vlka k československému vlčákovi aneb Vyznáte se v našich plemenech?
Česká republika v posledních letech dohání vyspělé západní země i z hlediska podílu psů k počtu obyvatel. Pes už dávno není primárně hlídač domu nebo stád, ale společník; tato změna je samozřejmě podpořena i vzestupem životní úrovně. Podle statistik Českého statistického úřadu žilo v roce 2015 se psem 28 procent obyvatel ČR, v roce 2019 dle průzkumu Nielsen Admosphere až 40 procent, během pandemie tento podíl ještě vzrostl.
Za kynologickou velmoc bychom se asi neoznačili, alespoň ne ve srovnání třeba s Německem nebo Velkou Británii (odkud pochází obrovské množství psích plemen) či USA (kde mít psa přímo patří k bontónu, třeba u politika). Nicméně i když naše národní plemena nepatří celosvětově mezi nejrozšířenější, několika zajímavostmi a unikáty se můžeme pochlubit i z hlediska kynologie.
Trocha historie
Z moravského Předmostí pocházejí jedny z nejstarších nálezů (asi 31 000 let), jež někteří archeologové vykládají jako pozůstatky psů. Otázka domestikace psa z vlka je samozřejmě složitá a pojednává o ní řada studií, ba i celých knih. Pro tvrzení, že v Předmostí máme jedny z nejstarších důkazů o protopsech, respektive ochočených vlcích, svědčí mimo jiné to, že zvířata mají gracilnější kostry, jsou pohřbena a podle všeho se živila zbytky lidské potravy. Celá interpretace ovšem není přijímána jednoznačně. Ať tak, či tak, podobné pokusy o ochočení vlka probíhaly mnohokrát nezávisle na sobě, dnešní psi jsou potomky pouze některé (některých) z těchto větví, sotva zrovna těch od nás.
Co se týče dalších významných vstupů psů do českých dějin, zmínit lze například to, že manželku krále Václava IV. Johanu Bavorskou roku 1386 zadávil králův lovecký pes. Zase ovšem třeba dodat, že různé historické prameny se neshodnou ani na samotné příčině královniny smrti, jinde se uvádí mor.
Když se posuneme do současnosti a na poněkud serióznější rovinu (vynecháme tedy Švejka, Dášeňku a Maxipsa Fíka), zde Česko ke světu psů nesporně nějak přispělo.
Laboratoř i armáda
K českým národním plemenům (v angličtině obvykle v názvu nikoliv Czech, ale Bohemian) patří bez nároku na úplnost československý vlčák, český fousek, český teriér, český horský pes, pražský krysařík a český strakatý pes. Kuriózní historii má za sebou ten poslední, středně velký pes sympaticky voříškovitého vzhledu: je výsledkem laboratorního výzkumu, a původně se proto označoval jako Horákův laboratorní pes. Plemeno vzniklo v 50. letech 20. století za účelem lékařského a genetického výzkumu (včetně třeba testování transplantací, studia epileptických záchvatů apod.; dnes už je snaha podobné výzkumy provádět s jinými „zvířecími modely“), v 80. letech byli tito psi „uvolněni“ do chovu pro veřejnost. Bývají přátelští a celkem akční (od psa laboratorního by se přitom čekalo, že budou vyšlechtěni spíše na povahu netečně povalovací).
Podobně „uvolněn“ byl pro veřejnost československý vlčák. Toto plemeno zase původně vzniklo pro potřeby Československé lidové armády. Jedná se o křížence německého ovčáka a vlka, menší podíl vlčí krve a další selekce nicméně vedly k tomu, že dnes jde o společenského psa chovaného převážně jako rodinný mazlíček (i když povahou to není vždy pohodový zlatý retrívr), navíc atraktivně vlkovité vizáže. Vrátíme-li se k původní motivaci vzniku plemene, nic moc hezkého to ovšem asi nebude; německý ovčák s vlčí odolností měl nejspíš dokázat běžet za emigranty i ve vánici až někam k Mnichovu… Po rozdělení Československa převzalo záštitu nad plemenem Slovensko; na příběhu je mimo jiné zajímavé i to, jak věci již neexistující (platí jistě nejen pro státní útvary) dále přetrvávají v odvozených názvech. Největší populace československých vlčáků dnes není v Česku ani na Slovensku, ale v Itálii, takže toto plemeno proniklo i do světa.
Zmizelí a vzkříšení
Unikátní je rovněž příběh chodského psa („český ovčák“, Bohemian Shepherd). Toto plemeno připomíná trochu menšího německého ovčáka a je s ním běžně zaměňováno. Původ psa je velmi zajímavý, jde totiž opět o „šlechtitelský produkt“.
Chodské psy maloval Mikoláš Aleš, třeba v ilustracích k Jiráskovým Psohlavcům, psal o nich i Jindřich Šimon Baar, nicméně postupně vymizeli. Znovu byli vyšlechtěni až v 80. letech 20. století „podle obrázků“. Možná jednou biotechnologie dokáže vytvořit i sfingy, satyry a chiméry z řecké mytologie. Jinak i chodský pes je dnes především rodinným mazlíčkem, k lidem i zvířatům bývá zcela přátelský. Chodského psa představuje také největší psí socha u nás. Toto bizarní dílo se nachází u Domažlic, pes je vysoký čtyři metry, a zájemce může dokonce vlézt dovnitř sochy, a navíc vykouknout ven psí tlamou.
Podobně jako chodský pes vymizel beskydský bundáš, s nímž se šlo setkat (nejen v Beskydech) ještě v 70. letech v roli hlídače ovcí. Toto plemeno připomínalo slovenského čuvače (původně ovšem se vztyčenýma ušima), proto nebylo oficiálně uznáno a to se mu stalo osudným. Podobně jako v případě laboratorního psa je v tomto případě zajímavý opět název. Slovo bundáš opravdu souvisí s bundou; ne že by se ze psů dělaly bundy (Indiáni na severozápadním pobřeží USA ovšem mimochodem opravdu ze psí srsti tkali), ani psi nemuseli v drsném prostředí hor naopak nosit bundy navíc, ale pochází to z maďarského slova bunda = kožich.
Rovněž slovenský čuvač a další plemena tohoto typu měli namále spolu s tím, jak po druhé světové válce mizelo tradiční pastevecké hospodaření. Potomkem čuvače je pak i český horský pes šlechtěný od 70. let navíc k tomu, aby ho bavilo tahání.
Zbývá nám ještě zmínit českého fouska (ohař, tedy plemeno lovecké, jehož původ sahá až do doby Rakouska-Uherska), českého teriéra (vyšlechtěn po druhé světové válce ze skotského teriéra zvaného „smeták“) a pražského krysaříka („ratlík“; chován u nás již ve středověku, původně k lovu hlodavců, na rozdíl od dalších plemen primárně jako městský pes).
Jaký národ, takový pes?
Má „český pes“ ale nějakou jednotící linku, jako například české pivo? Těžko říct. Možná by mohl někdo podniknout interdisciplinární výzkum na téma, zda národní plemena nějak souvisejí s tím, co se označuje jako „národní povaha“. Ovšem původ plemene a to, v jaké zemi se pak rozšíří, jsou dvě různé věci. Funguje zde globalizace i výrazné módní vlny. V takovém Německu nebo ve Velké Británii bylo vyšlechtěno plemen tolik, že si v tom každý může najít, co chce. Česká národní plemena by se dala označit za spíše inteligentní, přátelská, pozitivně naladěná a také akční.
Zlatý věk psů
Dnešní zlatý věk psů v západním světě nastal po mezidobí, kdy se naopak mohlo zdát, že prakticky vymizí. Pes přestal být „k užitku“; není to jen otázka psů pasteveckých, psi loveckých plemen také dnes vesměs neloví, kolik původně tažných plemen dnes běhá v zápřahu (nejen saní; psi tahali i vozíky podomních obchodníků apod.), práci hlídacího psa u vrátek zvládne kamera a alarm. A k tomu probíhala prudká urbanizace, kdy se do měst měli problém namačkat i lidé.
Scénář vývoje „od psa-pomocníka k mazlíčkovi“ je ale dost zjednodušený. To, že psi dnes vesměs nevykonávají svoji původní profesi, neznamená, že stále nepotřebujeme hafany policejní, záchranářské, asistenční nebo i kanisterapeutické. Řada z českých národních plemen se pro tyto účely dobře hodí. A ani v minulosti nebyl pes výhradně nějakým nástrojem. To, že pes je nejlepším přítelem člověka, si nevymysleli bohatí dekadentní západní intelektuálové; když si lovci mamutů ochočovali vlky, dělali to nejspíš kvůli tomu, že je (nebo jejich děti) bavilo je drbat za ušima.
