Jednotka intenzívního života: Zemřít nelze dobře nebo špatně, kvalitu života nemocných lze ale zlepšit vždy
Paliativní péče? Brrr, to znamená smrt! Taková je reakce většiny lidí, když se s tímto termínem setkají. Paliativní péče je ale daleko složitější pojem, který zahrnuje víc než „jen“ to, jak provést člověka posledními fázemi nevyléčitelné choroby. Ve filmu Jednotka intenzívního života dokumentaristky Adély Komrzý to studentům medicíny i divákům vysvětlují a názorně ukazují lékaři Ondřej Kopecký a Kateřina Rusinová, zakladatelé první Kliniky paliativní medicíny v Česku.
„Všichni vaši pacienti zemřou,“ říká Kopecký mladým medikům. „Ale někdo jim musí dovolit, aby umřeli.“ Jak později tvrdí Rusinová, v 21. století je potřeba pozici lékaře do značné míry předefinovat. Přístroje nám umožňují udržovat člověka při životě daleko déle, než jsme toho byli schopni ještě před několika desítkami let – ale je to ještě život? A kdo a kdy ho smí ukončit? Právě otázka udržování na přístrojích je jednou z těch, jež oba paliatři s pacienty probírají.
Těžiště filmu tak představují nesmírně citlivě vedené i snímané rozhovory, jež Kopecký s Rusinovou vedou nejen s chronicky nemocnými, ale i s jejich rodinami a blízkými. A také s ošetřujícími lékaři, kteří často řeší jen svou oborovou specializaci a vůbec netuší, jakými a jakým způsobem podanými informacemi mohou svým pacientům ulehčit situaci.
Kopecký s Rusinovou fungují jako prostředníci, mistři dialogu: dokáží nazřít, na co se pacient za houštím slov doopravdy snaží zeptat, umějí pojmenovat jeho strach, vědí, kdy a jak dlouho mlčet, jsou schopní v pravou chvíli odejít. Jestli Sókratés metaforicky označoval umění vést dialog za umění porodnické a za jeho cíl považoval správný a dobrý život, totéž se může týkat i konce života: citlivě vedené rozhovory zjevně přispívají ke kvalitě umírání.
Křehce neokázalý dokument levituje v prostředí Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, nehmotně se pohybuje kolem pípajících přístrojů, nad čerstvě vytřenými podlahami a mezi prosklenými dveřmi. Za okny vykukují špičky věží svatého Jana Nepomuckého na Skalce, svatého Ignáce a Emauz. Ne každý se jich chce chytat. „Já jsem fyzik, uvažuju hmotně,“ brání se duchovnu na lůžko upoutaná vdova, která nejspíš už nikdy nezanoří ruce do hlíny své milované zahrádky. I ji dokáže Ondřej Kopecký rozesmát. Jednotka intenzivního života ukazuje, jak různým způsobem můžeme ke svým posledním dnům přistupovat. A že i na samém konci cesty může přijít radost a smysl – třeba v podobě svatby.
Jednotka intenzívního života
Režie: Adéla Komrzý
Česko, 2021
