Hudbu do Zátopka jsem skládala podle jeho tempa. U maratonu se zrychlí, za cílem zvolní, říká Beata Hlavenková
V pátek sklidila v Karlových Varech (oprávněné) ovace za hudbu k filmu Zátopek. V sobotu tamtéž odehrála koncert, na němž pokřtila neméně nádherný rudý zátopkovský soundtrack. A v neděli se s námi o zážitky přišla osobně podělit: Beata Hlavenková, jedna z nejzajímavějších osobností mezi tuzemskými filmovými skladateli.
Užila jste si víc koncert před publikem nebo premiéru?
Obojí stejně, já mezi tím vlastně moc nerozlišuju. Vystudovala jsem skladbu, ale časem jsem zjistila, že mě baví i zpěv a hraní, takže si užívám to, co zrovna dělám.
Jaké bylo slyšet vlastní hudbu přiřazenou k obrazu na obřím plátně? Odpovídalo to vaší představě?
Představu jsem měla už ze studia, hudba vznikala průběžně několik měsíců, takže v tomto ohledu se překvapení nekonalo. Ze zvukového hlediska navíc nebyl sál v Thermalu ideální. Ale samozřejmě obrovské plátno, přítomnost tvůrců a masa lidí, kteří film sdílejí společně, to je něco, co člověka nadchne.
Jeden z klíčů k zátopkovské hudbě jste prý našla v tempu jeho běhu. Jak se píše hudba podle běhání?
Napadlo mě to po prvním natáčecím dni, kde jsem se byla podívat. Vyhledala jsem si Zátopkův průměrný počet kroků za minutu, bylo jich, tuším, 178. V hudbě existuje termín BPM, anglicky beats per minute, což je počet úderů za minutu udávajících tempo hudby. Skloubit to mi přišlo jako dobrý návod a klíč nejen pro mě, ale třeba i pro střihy. Současně jsem věděla, že manželé Zátopkovi byli milovníci folklórní hudby, takže jsem pak ta dvě fakta zkombinovala a hrála si s nimi.
Musel jste kvůli hudbě proniknout do tajů sportu?
Já jsem dříve docela hodně běhala, paradoxně mě to přešlo, když jsem se přestěhovala za Prahu. Po zmíněném prvním natáčecím dni mi to nedalo, navlékla jsem šusťákovku a vyběhla. Zatím mě to neoslovuje tolik jako v minulosti, ale zase se do toho asi ponořím.
Máte slezské kořeny. Byl i to jeden z důvodů, proč vás zlákal právě příběh Zátopka?
Fakt, že jsem ze Slezska, se promítl spíš do prvního filmu, který jsem s Davidem Ondříčkem natočila, Dukly 61. Jako studentka jsem totiž dojížděla na konzervatoř přes Havířov a všechna ta místa, kde havíři nasedali do vlaků. Ale také ctím lidovou hudbu, vím, že z ní vychází spousta dalších věcí, a přišlo mi skvělé, že pokud se Zátopek dostane do světa, a já věřím, že dostane, zazní v něm právě folklór.
David Ondříček je velmi muzikální režisér. Ulehčilo vám to práci?
Je pravda, že David má schopnost vidět v obrazech, což je k nezaplacení. Navíc funguje i jako úžasný mentor - sám dává podněty, co zajímavého kde slyšel a co by se kam hodilo. Zároveň mi vyhovovalo, že nepoužívá referenční hudbu, která je pro mnoho skladatelů velmi ošidná. A v neposlední řadě je sám hudebníkem, málokdo ví, že hrával na klávesy, v devadesátých letech dokonce v kapele. Vlastně se ukázalo, že máme dost podobný vkus, což ve vztahu režisér-skladatel vůbec nebývá pravidlem. A je to fajn.
Pomáhal vám při práci na Zátopkovi fakt, že máte obor skladby vystudovaný?
Určitě. Čím víc oboru rozumíte, čím víc znáte souvislostí, tím jste svobodnější. Nemusíte řešit elementární věci, jako je tónina či počet křížků, soustředíte se jen na emoci. Spisovatel také jen těžko napíše knihu, pokud nemá slovní zásobu nebo neumí jazyk. Bohužel žijeme v době, kdy hudbu vnímáme víc jako šum a kdy si každý myslí, že může být skladatel, protože na to existují aplikace. Tak snadné to ale není, něco o tom vím.
