S afghánskými herci jsme v Kábulu natáčeli až odpoledne, ráno hrozily bomby, říká režisérka Pavlátová
Něžně humanistický, animovaný snímek Moje slunce Mad podle novely Petry Procházkové Frišta o lásce mladé Češky a krásného Afghánce se téměř celý odehrává v Afghánistánu; už letos v červnu získal Cenu poroty na prestižním francouzském festivalu animovaných filmů v Annecy. Michaela Pavlátová se těsně před varskou premiéru filmu, který vstupuje do českých kin 21. října, logicky obává především o osud svých kábulských kolegů, herců, režisérů a zvukařů. Celý rozhovor najdete ve videu v úvodu článku.
„Náš film má teď zvláštní aktuálnost, spojenou se současným děním. Jenže my takovou publicitu nechceme! Přáli bychom si, aby se podařilo pokojné předání země a aby tam všechno vzkvétalo. To by byla rozhodně lepší publicita, takhle se za tu časovou souhru trošku stydím,“ popisuje režisérka.
Jaké profese mají vaši afghánští spolupracovníci?
Mluvím speciálně o hercích a zvukařích, kteří pro nás namlouvali mezinárodní verzi ve studiu v Kábulu. Náš film má totiž dvě jazykové verze, českou a mezinárodní. V té mezinárodní mluví všechny postavy jazyky, kterými by mluvily se skutečnosti: afghánská rodina tedy mluví darí. Složité nahrávání mezinárodní verze probíhalo letos v únoru, kdy byly na jejich zvyklosti ještě celkem normální podmínky. Říkali mi tehdy například, že raději začínají pracovat ne úplně brzy ráno, neboť se vyskytl nový druh bomb, které vybuchují nejvíc ráno; připevní se magnetem na auta. Říkali to ale asi takovým tónem, jakým my varujeme: „Hele, ráno přijdu trošku později, bývají hrozný dopravní zácpy.“ Jeden z kolegů točil v Kábulu třeba pořady o ženské módě, o módní afghánské značce, zdálo se, že některé věci jsou tam úplně normální…
Jste s nimi nyní v kontaktu, můžete komunikovat?
Komunikovala jsem jen s vedoucím studia a s režisérem, s herci ne. Píšu jim a oni mi píšou zpátky: zatím jsou tam a modlí se, což je prý to jediné, co mohou dělat. Jsou fyzicky v pořádku a mentálně úplně rozložení. Je hrozně divné se jich ptát, protože vím, že jim to vůbec nepomůže. Ale zároveň mě potěšilo, když odepsali, že je pro ně hrozně důležité, že jsme na ně nezapomněli. Je to malinkatá věc, ale kdyby jim v současné situaci trošinku psychicky pomohla, byla bych šťastná.
Vědí, že mají ve Varech slavnostní českou premiéru filmu, na kterém pracovali?
Napsala jsem jim to, ale zároveň se sama sebe ptala, co to s nimi asi udělá. Protože to je jako když jste v nějaké špatné situaci a někdo vám napíše: „Budeme mít večírek, a budeme na vás myslet!“ Nevím, jestli najednou všechno, co tady děláme, nevypadá povrchně.
