Václav Neužil: Co osud legendárního běžce Emila Zátopka říká o nás jako o národě?

Proč jste se nikdy nesešel s Danou Zátopkovou? Nepomohlo by to filmu?

Pořád jsem to tak nějak oddaloval a oddaloval…

Až zemřela?

Je to pro mě takové citlivé téma. Jděte za vdovou ukázat se, jestli se jí budete líbit jako její manžel. Znovu a znovu jsem si to setkání představoval, a nevěděl, jak se v takovém případě chovat. V té době jsem už měl za sebou velkou část přípravy, hodně jsem toho o Zátopkovi přečetl a cítil, že ten „můj Emil“ už ve mně je. Říkal jsem si: „Půjdu za ní, aby mě schválila? Budu se různě předvádět a snažit se jí zalíbit?“

Bál jste se, že řekne: „Tohle není můj Emil.“?

Uvědomil jsem si právě, že nechci být schvalovanej. Což říkám v naprosté úctě k Daně Zátopkové. Pokud souhlasila, že ten film může existovat, nechal jsem to pak raději už jen osudu a nikdy za ní nešel.

Litoval jste někdy toho rozhodnutí?

Ne, ale představoval jsem si často, že film uvidí na premiéře a že pak spolu půjdeme na skleničku. Že mi už bude moct říct cokoliv a já to všechno vezmu, že se budeme o tom, co právě viděla, společně bavit a smát se. Strašně jsem se těšil, že ji zažiju, třeba i trochu dojatou. Snil jsem si, že uzná, že jsem toho Emila správně zažehl alespoň v něčem; vždyť ho znala ze všech lidí nejlíp. To se mi bohužel nesplní, ale to už je život.

Jaký byl podle vás legendární ­Zátopek v mládí?

Čistej, citlivej kluk. Vlastně hodně zranitelný. Domnívám se, že měl jako dítě bohatý vnitřní život, ze všech vyprávění a vzpomínání z nich Emil vždy vycházel jako originál. Svérázný, rychlý kluk, co rád provokuje okolí.

Říkáte, že jste se jednu dobu cítil víc jako běžec než jako herec. Proč?