Možná mě tu uvidíte tančit, slibuje hvězda Sekala Olaf Lubaszenko. Do Varů se vrátil po 23 letech
„Vzpomínky, všude vzpomínky,“ rozhlížel se Olaf Lubaszenko ve Varech. Na festival, který ho objevil, když mu přiřkl cenu za roli v Michálkově „sedláckém westernu“ Je třeba zabít Sekala, dorazil známý polský herec po neuvěřitelných třiadvaceti letech. I tentokrát přijel s filmem a tvrdil, že je jeho srdci skoro stejně drahý jako osudový Sekal.
„Myslím, že mám tak tři, maximálně čtyři filmy, kterým bych mohl říkat milníky. Krátký film o lásce od Krzysztofa Kieślowského, pak velmi populární polský snímek Kroll Wladyslawa Pasikowského. Třetí, z mezinárodního pohledu asi nejzásadnější, je právě Sekal a nově přibyli Blízcí, skromný, ale opravdu zajímavý film Grzegorze Jaroszuka, který má v sobě něco velmi českého, a současně i skandinávského. Snad ho místní diváci ocení.“
Lubaszenko měl k Čechům a české kultuře odjakživa blízko a na tom prý nic nezměnila ani čtvrt století dlouhá pauza, kdy se do Čech nepodíval. Když u nás těsně před revolucí natáčel drama Kainovo znamení, pět měsíců tu žil a spřátelil se s řadou českých herců včetně Petra Čepka nebo Jiřího Kodeta.
„V divadle jsem u vás byl jako doma, jedno představení v Činoheráku jsem viděl nejmíň sedmkrát,“ vzpomíná. Pro divadlo, byť už ne to české, ostatně dýchá dodnes. „Filmové role si vybírám, musí to být něco opravdu zajímavého, abych na to kývl - i proto jsem teď poměrně dlouho v ničem nehrál. Ale na pódiu stojím neustále. Ostatně ukážu vám vlasy - nacházím se zrovna v půli transformace do postavy Stanislava Lema, jehož budu hrát od září v krakovském divadle,“ sundává kšiltovku, pod kterou mu dorůstá charakteristická kštice.
Měsíce, kdy byla kvůli covidu zavřená divadla, využil Lubaszenko ke „generálnímu úklidu v životě i sobě samém“. „Jednak jsem si vyřešil vleklé zdravotní problémy, mám například nové koleno - nikdy jsem moc netancoval, ale teď konečně můžu,“ směje se s tím, že třeba ho Vary uvidí na staro-nová kolena tančit. „A také jsem vedl dlouhou konverzaci sám se sebou. Trvala určitě přes rok a byla dost potřebná. Vlastně i o tom trochu vypráví film Blízcí - že všichni někam běžíme a když se zastavíme, nevíme, proč a hlavně kam jsme běželi. Až covid nás přiměl, abychom se zastavili.“
On sám prý sice zatím netuší kam, ale rozhodně ví, kam ne. „Existuje takové moudré fotbalové rčení: Je lepší chytře stát, než hloupě běžet. Takže já už teď vím, že určitě nechci běžet. Ale stát taky ne. Pomalý pohyb vpřed, to je teď můj životní program.“
