Eliška Křenková: Byla jsem i na jiných mezinárodních festivalech, nikde jsem ale nezažila atmosféru jako ve Varech
Herečka Eliška Křenková (31) se pomalu stává karlovarskou stálicí. Po účasti v minulých ročnících na festivalu letos reprezentuje dva filmy, z nichž oba vstupují na podzim do distribuce: Atlas ptáků a Marťanské lodě. Vzpomíná na dojetí, jaké zažívá při aplausech ve Velkém sále, ale zároveň o sobě tvrdí, že je založením cynik. Podobně doširoka rozkročená umí být i ve svém hereckém projevu: zvládá hrát dospívající dívky i mámy, a přestože jí prý nejvíc sedí uměřený projev, utáhne i velkolepé arény Letních shakespearovských slavností.
Nejenže budete letos ve Varech k vidění hned ve dvou filmech, ale navíc ty filmy poběží v obou soutěžních sekcích. Jaký to je pocit?
Mně asi nedochází, o jak veliký úspěch jde. Možná si to nepřipouštím, abych nezpychla. Ale strašně to těm filmům přeju. Atlas ptáků natočil Olmo Omerzu, se kterým mám krásnou dlouhodobou spolupráci. A Marťanské lodě Honzy Foukala jsou pro mě totální srdcovka.
Loni se festival nekonal, ale rok předtím jste na něm soutěžila s Tichými doteky a v roce 2018 s jiným Omerzuovým filmem Všechno bude. Dá se zvyknout na fakt, že se z vás stává karlovarská stálice?
Bylo by hezký si na to zvyknout! Když jsem byla mladší nebo do Varů jezdila jako studentka, dívala jsem se na herce, kteří tam měli uvedené filmy, s očima úplně dokořán. Říkala jsem si: „Tohle bych taky chtěla zažít!“ Vlastně se mi plní sen. Akorát mi občas dělá problém zastavit se a uvědomit si to. Takže děkuju, že se na to ptáte, aspoň mi to víc dochází.
Jak moc času vám zabírá „své“ filmy reprezentovat? Stíháte ještě chodit na jiné snímky?
Před dvěma roky jsem z toho byla nešťastná. Ve Varech běžela spousta filmů, které jsem chtěla vidět, kamarádi se o nich pořád bavili – a já to s nimi nemohla sdílet! Myslím si, že letos to bude podobné, protože hraju na Letních shakespearovských slavnostech a do Varů stihnu zajet asi jen na „své“ premiéry. Miluju filmy ve Velkém sále – zvlášť když jsou vizuálně silné a mají i zajímavý zvuk. Před dvěma lety to byl například Monos, téměř jediný film, co jsem tehdy stihla, a byla to trefa do černého. To pak pro mě bývají nepopsatelné zážitky. Běhá mi z nich mráz po zádech a úplně se tetelím štěstím. Hrozně ráda bych tam letos stihla aspoň jeden film.
Když uvádíte filmy, v nichž hrajete, zůstáváte pak v sále a nasáváte atmosféru?
Všechno bude jsem poprvé viděla právě na premiéře ve Velkém sálu a byl to pro mě jeden z nejhezčích varských zážitků. Když se po filmu tleskalo vestoje, s lidmi ze štábu jsme se taky postavili a spontánně jsme začali tleskat klukům, Tomáši Mrvíkovi a Janu Františku Uherovi, kteří ve Všechno bude hráli hlavní role. Oni měli na krajíčku, já byla taky úplně dojatá, byla to hrozná síla. Nebo si pamatuju premiéru Učitelky režiséra Honzy Hřebejka! Člověk se dojetí snaží držet, aby si neobrečel make-up, ale myslím, že tehdy jsem asi ani žádný neměla, protože jsem byla dojatá strašně moc. Byla jsem i na jiných mezinárodních festivalech, ale nikde jsem nezažila takovou atmosféru jako ve Varech. Tu čistou radost.
Jak Atlas ptáků posunul vaši spolupráci s režisérem Omerzuem? Byla tentokrát v něčem jiná?
Pamatuju si, jak jsme se sešli s celým obsazením na čtené zkoušce a já z toho najednou byla úplně nervózní. Říkala jsem si: „Ty jo, tady jsou ale jako fakt herci!“
Miroslav Donutil!
Miroslav Donutil! Najednou to na mě působilo tak vážně, i když Martin Pechlát a Vojta Kotek se vždycky postarají o srandu. Zároveň jsem byla šťastná, že u toho můžu být. Kdybych s Olmem nespolupracovala dlouhodobě, tyhle pocity nezažiju. Ráda sleduju jeho tvůrčí cestu takhle zblízka, baví mě, že každý jeho film je jiný. Fascinuje mě, že Olmo se nebojí překážek. Když pozná, že má v něčem rezervy, že s něčím nemá zkušenosti a není si v tom úplně jistý, nevyhne se tomu, naopak do toho jde a chce to dát. Udělal na mě dojem i tím, že si vybral právě Mirka Donutila, ze kterého mají všichni trochu vítr. Možná se taky bál, ale odvážil se. Z mé strany šlo natáčení úplně hladce, tedy kromě toho, že nás přerušil lockdown.
O panu Donutilovi se ví, že má tendence scény, ve kterých hraje, opanovávat. Nebála jste se, že vás před kamerou zastíní?
Myslím, že když člověk hraje vedlejší roli, jedna z nejdůležitějších věcí je sloužit hercům v hlavních rolích a celku. Upozadit vlastní ego, dát maximum do podpory ostatních. Mně to nedělá problém: ego určitě mám, ale ne tak velké, abych tohle nedokázala. Týmová práce je pro mě samozřejmostí. Takže jsem chápala, že se jedná o Donutilův prostor, a dokonce svým způsobem i jakýsi jeho comeback: snad poprvé je obsazený do takhle velké role generací filmařů, která nastoupila relativně nedávno.
V Atlasu ptáků mají důležitou roli sociální sítě. Vaše postava Nina s nimi ve filmu umí zacházet asi nejlíp ze všech. Mnohé herečky sociální sítě využívají jako důležitý nástroj sebeprezentace. Co vy?
Nemám úplně tendenci se sebeprezentovat. Líbí se mi být známá svou prací, rolemi, které hraju. Sama za sebe jako Eliška Křenková popularitu vlastně nevyhledávám a nijak mě neuspokojuje. Vlastně čím dál víc vnímám, že mě lidé poznávají, a neshledávám na tom drobnohledu s tím spojeném nic moc příjemného. Tím si nestěžuju, je to součást mé práce a učím se s tím pracovat, jen se prostě nepotřebuju tolik ukazovat skrze sociální sítě, protože to všechno jen umocňují a pro mě je soukromí naprosto zásadní věc. Instagram mám, beru ho jako skvělý nástroj k propagaci projektů, na kterých pracuju. Taky mi připadá fajn podporovat tam věci od českých designérů, teď třeba pomáhám kamarádce, která dělá kabelky. Pak si tam dávám fotky z cest. Účet na Facebooku mám neveřejný, sdílím věci pro uzavřený širší okruh kamarádů a známých. Ale neuráží mě ani to nehodnotím, když to má někdo jinak.
Hrajete i v Omerzuově krátkém filmu Poslední den patriarchátu, který měl v červenci premiéru v soutěži amerického festivalu Indy Shorts a nedávno běžel na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Jak zapadá do mozaiky vaší spolupráce?
Poslední den patriarchátu jsme natáčeli v září 2019, ještě před Atlasem ptáků. Pak mu cestu na festivaly zkomplikovala korona. Olmo od FAMU nenatočil žádný krátký film a mně se líbilo, že to zase zkusil. Do určité míry s Atlasem ptáků souvisí: postavy mají stejná jména a téma je hodně podobné, jen ho Olmo zpracoval takhle nadvakrát. Valnou většinu jsme natočili v noci v České televizi, která se předělala na nemocnici, třeba z „pitevny“, jak se říká v ČT jedné z jídelen, byla lékárna. Už jsem film viděla hotový, dobře funguje a vypadá jako severské drama. A díky Poslednímu dni patriarchátu jsem si zahrála s další velkou hereckou persónou, Františkem Němcem, za což jsem vděčná. Děj má geniálně jednoduchou a zároveň absurdně geniální zápletku, ze které nechci nic prozrazovat, ale to, co ve filmu udělám, bych, myslím, pro nikoho jiného než pro Olma neudělala.
S Janem Foukalem, režisérem Marťanských lodí, jste však spolupracovala poprvé…
Ale velmi dobře jsme si všichni sedli! Točili jsme hlavně v Brně, bylo to krásné a myslím si, že i díky svému smutnému motivu se Marťanské lodě pro nás všechny, co jsme na nich dělali, staly až životně zásadním filmem. Na placu vznikla spousta přátelství, která udržujeme, máme se fakt rádi. Jsem šťastná, že naše cesta s Marťanskými loděmi má vyvrcholení právě ve Varech, protože tenhle film si tamní publikum zaslouží.
S představitelem hlavního mužského hrdiny Martinem Kyšperským, frontmanem skupiny Květy, hrajete postavy, které se jmenují Eliška a Martin. Kyšperský je autor námětu, napsal příběh přímo pro vás?
Ne. Marťanské lodě jsou napsané podle skutečných událostí a moje postava se původně jmenovala podle reálné předlohy. Ale nechtěli jsme, aby spojení se skutečností bylo tak silné. A přišlo nám nejlogičtější, že tedy budu prostě Eliška.
Film z velké části sestává z konverzačních scén mezi vámi dvěma, které působí velmi uvolněně. Mohla jste si měnit repliky nebo improvizovat?
S Martinem Kyšperským a s režisérem Honzou Foukalem jsme si udělali soustředění, kde jsme prošli celý scénář, opoznámkovali si ho a měnili na základě našich rozhovorů. Chtěli jsme, aby dialog působil co nejpřirozeněji, navíc máme s Martinem oba osobní zkušenost s jistou bolestnou ztrátou, která hraje ve filmu důležitou roli. Pro člověka, jenž něčím podobným neprojde, je taková zkušenost nepředstavitelná. Tím cennější je z ní při práci čerpat.
Jak jste se s Kyšperským pro někdy velmi důvěrné rozhovory sehrávali? Znali jste se předtím?
Poznali jsme se před pár lety při televizním filmu režiséra Jana Hřebejka Nonstop lahůdky. Pak nás život svedl blíž dohromady, začali jsme se kamarádit a rychle mezi námi vznikl velmi silný a hluboký přátelský vztah – a zároveň veliká důvěra. Takže jsme pak neměli problém tyhle scény natáčet. Martin vlastně trval na tom, abych Elišku hrála já. Říkal, že mě má rád, že mu je se mnou dobře a že chce, aby pro něj natáčení bylo hezké a příjemné.
Hezké a příjemné pro vás ale, předpokládám, nebylo, když jste v rámci natáčení musela často lézt do vody, třeba na podzim do potoka v lese.
Ten potok byl strašně studený! Točili jsme to v listopadu. Ve filmu je i vidět, jaký šok z toho chladu moje tělo má, protože se neotužuju a nemám zrovna bytelnou konstituci. Ale zároveň se musím pochválit, jakou dobrou šipku jsem pro účely filmu skočila! Ještě před natáčením mi volala producentka Silvie Michajlova, jak na tom s plaváním a skákáním šipky jsem. Říkala jsem, že umím oboje, ale pravda byla, že šipku jsem tehdy už dlouho nezkoušela. Pak jsem ji ve filmu skákala do bazénu, což bylo v pohodě, ale taky ještě jinde, kde to bylo dost z výšky. Takže jsem pak měla fakt dobrý pocit, že jsem to dala…
Já jsem spíš trnul, že tam skáčete neosmělená.
Což je zajímavé, protože já to mám asi opačně než většina lidí. Pro mě je nejjednodušší vstup do vody skokem. Jakmile lezu třeba do moře pomalu, je to pro mě utrpení, hrozně mrznu. Ale když je možnost skočit, například z mola, skok si prožiju rovnou a pak už jsem dobrá.
V Marťanských lodích hraje důležitou roli alternativní medicína. Věříte jí? V době, kdy se řeší očkování proti covidu, jsou jiné směry lékařství docela velké téma.
Už dlouho chodím na psychosomatické terapie. Je pro mě zásadní vnímat nemoci v širším kontextu, dívat se na ně z jiných úhlů než západní medicína. Myslím si, že nemoci jsou vždycky určitá informace o mém životě. A když, nedej bože, přijdou, je dobré přehodnotit svůj přístup k věcem a sama k sobě. Ale to se zároveň nevylučuje se západní medicínou. Vždycky je fajn mít přehled o různých možnostech a pak najít určitý střed nebo volit cestu pocitově. A když třeba cestuju do zemí třetího světa, konzultuju se svou doktorkou, jaká očkování jsou pro to nutná. Nejsem typ člověka, jenž by někam odjel bez očkování, i kdyby věděl, že mu tam hrozí třeba břišní tyfus.
Covid se zásadně promítl i do představení Amerikánka. Spolu s Terezou Ramba v něm hrajete dívku Emu Černou, která prochází dětským domovem a pasťákem. Před dvěma lety jste Amerikánku předvedly právě ve Varech, pak se inscenovala na nejrůznějších místech, třeba na letištní ranveji, teď ji má její režisér Viktor Tauš natočit jako celovečerní film. Jak se pro něj Amerikánka promění?
Kolem Amerikánky se děje tolik věcí, že je nestíhám sledovat, takže vlastně nevím. Ale scénář filmu by měl protáhnout Emin příběh do doby, kdy vyjde z pasťáku. A scénář bude samozřejmě realističtější, nemůžeme s Terezou hrát Emu jako pětiletou holčičku, což je na divadle uvěřitelné. Amerikánku jsme v červenci hrály zase na novém místě, v prostoru Azyl78 na pražském Výstavišti. A to bylo velký! Bylo to zase úplně něco jiného, protože jsme hrály pro šapitó, pro tu půlkruhovou elevaci. A postava Emy se tím vlastně vrátila ke kořenům, protože ona pochází z cirkusu. S Amerikánkou pořád zažíváme neskutečné věci.
Něco jiného pro vás určitě jsou i Letní shakespearovské slavnosti, na kterých účinkujete poprvé. Hrajete Mirandu, jedinou ženskou postavu v Bouři. Jaké to je, vystupovat v amfiteátrech pro šest set až tisíc diváků?
Je to šíleně moc lidí! Mám zkušenosti s opravdu minimalistickým herectvím, což je moje doména, a na „shakespearkách“ je přitom to úplně „největší“ herectví, jaké existuje. Diváci se táhnou do hrozné dálky, v druhé polovině hlediště slyší herce jen zprostředkovaně ze sběrných mikrofonů. Každé gesto musí být velké, dokonce se říká, že než herec začne říkat repliku, má na sebe nejdřív upozornit pohybem nebo zvukem, aby se na něj diváci zaměřili. Pak taky musí člověk relativně dost řvát, pregnantně vyslovovat, výrazně se tvářit, hodně mrkat očima… To prý funguje. Navíc jsem zvyklá měnit si text, aby mi šel líp do pusy, a to se Shakespearem jaksi nejde, u něj se musím maximálně přizpůsobit verši. A když pozoruju, co na pódiu předvádějí třeba Csongor Kassai nebo David Prachař, moje herecké sebevědomí v tu chvíli hodně klesá. Takže zpočátku jsem trpěla panikou, že Bouři prostě nezvládnu. Ale naštěstí režíruje duo SKUTR, Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, se kterými se cítím bezpečně. Postupně jsem se tohohle stylu nějak nadechla a začala ho objevovat – a vlastně mě baví. Je to zase úplně jiná disciplína.
