Každý vám řekne, že slovo dodrží, ale to bývá lež, říká autorka soutěžního filmu Slovo Beata Parkanová
Notář Václav Vojíř je na malém městě, kde žije s manželkou Věrou a jejich dětmi, morální autoritou. Nejen z titulu právnické profese je pro něj dané slovo důležitou hodnotou. Jeho životem i dynamikou uvnitř rodiny zásadně otřesou události roku 1968... Scenáristka a režisérka Beata Parkanová film Slovo vystavěla na osudech vlastních prarodičů i na univerzálních tématech pravdy a integrity. Komorní drama s vynikajícími výkony Martina Fingera a Gabriely Mikulkové má dnes světovou premiéru v Hlavní soutěži MFF Karlovy Vary.
Slovo vychází z osudů vašich prarodičů. Do jaké míry?
Hodně jsem vyrůstala s babičkou a dědou z máminy strany. Děda byl státní notář, který byl za války totálně nasazený a po ní neuvěřil, že nás komunismus spasí, takže komunisty nevolil. Po roce 1948 ho vyhodili z vojenské akademie, ale přesto v 50. letech vystudoval práva a stal se notářem na malém městě. Babička byla děvče z Jihlavy, nejstarší z pěti dětí, ve třinácti šla pracovat, protože se za války zavřely české školy a rodiče jí zakázali studovat na německých. S dědou se dali dohromady, přestože byli z různých prostředí, nebo právě proto. A když v srpnu 1968 přišla vojska, v dědovi to spustilo obavy, že se vrátí 50. léta a on půjde do dolů nebo sedět nebo ho budou nutit vstoupit do strany. Upadl do depresí a situace v rodině se celá nějak přeskládala. Byli spolu šedesát let a tohle všechno mi vykládali spíš pocitově, co všechno může obnášet společný život v manželství. Víc než kvůli politickému rámci se mi ten příběh líbil pro filmové zpracování tou intenzitou proměnou vztahu, kterou vnější okolnosti sice spouštějí, ale která se odehrává uvnitř nás.
Politický rámec se ve Slovu příliš nevysvětluje, projevuje se hlavně v narážkách nebo ve zvukové stopě. Jak jste při práci na filmu řešila srozumitelnost historického kontextu pro zahraničního nebo mladšího českého diváka?
Vzdala jsem se myšlenky, že by film měl nebo mohl dobře osvětlit jakoukoli historii té které země nebo národa; vždycky je zkratkovitý, popisný, neúplný, banalizující... To jediné, co podle mě ve filmu můžete pravdivě vykreslit, je emocionalita – v tomhle případě strach, hrůza, nejistota... Proto jsem se s rokem 1968 snažila pracovat tak, aby byl celosvětově srozumitelný přes pocit ohrožení. Že se za okny bytu děje něco, co lidem uvnitř mění život. A to se může dít kdekoliv – a něco podobného se asi v každé zemi i stalo.
Podobně univerzální jako emoce je i téma pravdy, lhaní, síly a tíhy daného slova. To proniklo až do názvu filmu a uvnitř něj rezonuje na mnoha úrovních. Jak vědomě jste s tím komplexním tématem při psaní scénáře pracovala?
Nemůžu říct, že bych si na lístečky cíleně rozepsala, kdo bude v ději jak zacházet se svým slovem, a pak to dávala dohromady. Píšu tak, že se snažím plně si uvědomit téma, které zpracovávám, a pak se do něj snad dostanu a doufám, že „to“ v tom scénáři je. Píšu scénář a říkám si – je to tam, není to tam? Dávám ho někomu přečíst a ptám se – je to tam? Pro mě to zůstává trochu tajemstvím. Líbí se mi, že Slovo není moralita, ale že klade otázku, jak to kdo se vztahem ke svým slovům má. Každý vám sice řekne – já nikdy nelžu, já slovo dodržuju, ale to bývá lež, to jsou ochranné nánosy. Ten film chce sledovat každodennost, ve které se o tu hranici dodržení slova neustále otíráme. Tak doufám, že se mi to povedlo.
