Nechtěli jsme natočit lezecké porno, říká Adam Ondra o dokumentu Jana Šimánka a Petra Záruby
Adam Ondra: Posunout hranice se netýká jen posouvání hranic fyzických možností. Intimní dokumentární portrét největší české lezecké ikony současnosti zachycuje několikaletou Ondrovu přípravu na olympiádu v Tokiu, ale také proměnu sportovního lezení v show pod tlakem médií, sponzorů a diváků. Adam Ondra film spolu s tvůrci představil na festivalu v Karlových Varech.
Režiséři Jan Šimánek a Petr Záruba začali dokument o přípravě Adama Ondry na olympiádu připravovat už téměř před čtyřmi roky. „Navštívil jsem jednu z Adamových přednášek, kde jsem zjistil, jak propastný rozdíl je mezi tím, jak je prezentován v marketingových materiálech, videích a filmech, a skutečností – tím, jaký život doopravdy žije,“ říká Šimánek, který se v horolezeckém prostředí pohybuje dlouhodobě a sám se lezení věnuje. „Chtěl jsem udělat film o tom, jaký je Adam doopravdy, dostat se za tu adrenalinovou estetiku.“
Ondra ohledně natáčení nejprve váhal, podobných nabídek prý dostává dost. „Rozhodlo asi to, že se s Honzou známe poměrně dlouho a už dříve jsme spolu natáčeli videa, která byla vtipná a jiná než ostatní,“ říká lezec. „Typické lezecké video je takzvané lezecké porno, ten termín se běžně používá. Je v něm prostě to lezení, lezení a lezení a nic nad to, snad jen ohrané záběry jako příchod do skal, nandávání si lezaček, strčení rukou do maglajzáku, obláček prachu z něj... Doufal jsem, že Honza s Petrem natočí film jiný, umělečtější. A výsledek moje očekávání ještě předčil.“
Ondrovi vyhovoval i způsob natáčení. „Nemám rád, když musím nějakou cestu lézt na kameru mnohokrát, znovu a znovu, aby se to natočilo ještě z tohohle a tamtoho úhlu. S klukama to byl pravý opak. Dělal jsem si, co jsem měl zrovna na programu, a oni mě u toho dokumentovali. V tom ta práce byla naprosto úžasná.“
Tvůrci nicméně museli nejdříve přesvědčit lezcova manažera a poté Státní fond kinematografie a Českou televizi kvůli financování. „Se jménem Adam Ondra je výchozí pozice v něčem možná jednodušší. Fond i ČT nám uvěřily a pak jsme film ještě dofinancovali v Itálii, kde se vlastně i část natáčela,“ říká producentka Alice Tabery. „Složité bylo něco jiného a docela mě to překvapilo. Lidé z mého okolí mi říkali – dofinancuješ to ze soukromých zdrojů, od partnerů, velkých firem nebo Adamových sponzorů. Zkoušeli jsme to relativně dlouho, ale nepovedlo se to. Zpětně jsem za to ale vlastně ráda, protože jsme díky tomu byli svobodní a udělali jsme film, jaký jsme chtěli.“
Kreativní producentku ČT Věru Krincvajovou nadchlo, jak chtějí Šimánek se Zárubou film vystavět. „Snažili se odkrývat něco hlubšího, co je za tou přípravou na olympiádu i za Adamovým fenoménem jako takovým. Je tam talent, tvrdá práce, ale ještě něco navíc, určitá magie,“ říká producentka. „Ve filmu třeba uvidíte, jak si Adam vizualizuje cestu nahoru až na úrovni jakési buněčné zkušenosti. Vypadá jako epileptický záchvat, ale kdo dělá jógu, může si to představit jako práci s pránami, východní bojová umění to pojmenovávají jako čchi – právě tohohle se Adam dotýká a to chtěli režiséři odhalovat. Co v sobě ten člověk nese tak zvláštního, že absolutně efektivně využívá svoje tělo a pořád jeho hranice posouvá dál?“
Ondra potvrzuje, že o efektivní využívání nejrůznějších částí těla jde především. „Lezení možná vypadá jako fyzický sport hlavně o rukou, ale v naprosté většině případů to není jako žebřík, pravá levá,“ vysvětluje lezec. „Strašně moc záleží na tom, kam dáte nohu, jak se tam vytočíte, záleží opravdu na milimetrech pohybu vlastního těla i třeba na tom, pod jakým úhlem se chytu chytíte. Třeba v Silence, jedné z nejtěžších cest na světě a první cestě s magickou obtížností 9C, je to klíčové místo krátké, má asi jen deset kroků. Ale ta komplexnost toho pohybu v něm je možná nejvyšší, jakou jsem kdy zažil.“
Režijní představa se podle Šimánka proměňovala s tím, kam byl Ondra ochotný filmaře pustit. „Jak sám říká, je přeučený introvert a svůj osobní prostor si pečlivě chrání,“ vysvětluje režisér. „Měli jsme třeba dohodu, že nebudeme točit u něj doma. Ale když chcete natáčet osobnější, intimní portrét, těžko se to udělá jen na stěnách nebo obecně v neosobním horolezeckém prostředí.“
Natáčení začali cestou po Balkánu, na níž režiséři s lezcem strávili měsíc v malém obytném autě. „Celý ten měsíc jsem s kamerou čekal a doufal, že Adam projeví nějaké prvky normality, že se třeba večer koukne na Instagram nebo že bude někdy líný vstát, ale nic takového se nestalo,“ směje se Šimánek. „Ráno vstal první, uvařil celému štábu, což tedy byli jen dva lidi, snídani, oběd do skal a kolikrát i večeři, aby to měl všechno hotové.“
„Je lepší si jídlo naplánovat dopředu a uvařit všechno třeba právě už při snídani. A když tam jsou další lidi, tak to připravit i jim, protože jinak zdržujou,“ směje se i Ondra. Soustředění a plánování se prý naučil už jako dítě. V lezeckých průvodcích si vybíral destinace, kam pak vyrážel s rodinou a snažil se pobyt maximálně využít. „Spousta lidí by se spokojila s tím, vylézt jeden den jednu cestu. Ale já jsem věděl, že další den budeme zase v jiné oblasti, kde jsem si chtěl nějakou cestu taky vylézt. Takže jsem si po dolezení hned organizoval tu další.“
Pro Šimánka bylo natáčení o to těžší, že na něm vedle režie figuroval i jako kameraman. „Na umělé stěně v Brně deset metrů nad zemí se točí docela dobře, ale když visíte na laně tři sta metrů nad zemí venku, je to už o dost horší,“ vzpomíná. „Neměli jsme prostředky ani čas zajistit stoprocentní zabezpečení, a tak jsem býval úplně paralyzovaný strachem. Dělal jsem si v těch chvílích takové meditace a došel k tomu, že v tu chvíli už je to vlastně jedno a že jediné, co mi zbývá, je hezky to natočit.“
Premiéra filmu Adam Ondra: Posunout hranice je stanovená na 27. října 2022.
