Měla jsem poloviční plat než mužský kolega ve vedlejší roli, potvrzuje Patricia Clarkson z Domu z karet
Byla na karlovarském festivale před čtyřmi lety jako jedna z hlavních hvězd a už tehdy se jí tady líbilo. Letos se sem tato držitelka Zlatého glóbu těšila i na roli porotkyně, dokonce si před festivalem pořídila několikery večerní šaty. Americká herečka Patricia Clarkson, aktuálně členka festivalové hlavní poroty, ve Varech včera oslavila svátek a uvedla projekci snímku Monica italského režiséra Andrey Pallaora. Film pojednává o stárnutí, odpuštění a bezpodmínečnosti mateřské lásky.
Přečtěte si rozhovor, který jsme s nositelkou Křišťálového glóbu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii za rok 2019 pořídili před letošním festivalem.
Před čtyřmi lety jste mi vyprávěla, že budete točit úžasný projekt s italským režisérem; víc jste z pověrčivosti prozradit nechtěla. Ten italský režisér byl Andrea Pallaoro a ten filmMonica, jejž letos osobně uvedete ve Varech?
Je to tak! Už tehdy, v roce 2019, jsem měla v ruce scénář, který se mi moc líbil. Přijala jsem tu nabídku hned ve stejný den, co jsem si ten příběh přečetla! Natáčeli jsme během covidu, loni jsme s už hotovým filmem jeli na festival do Benátek, kde jsme zažili 11 a půl minuty ovací vestoje. A teď se hřeju na křídlech slávy Moniky, denně dostávám e-maily a různé vzkazy, jak hluboce a navždy ten film lidi zasáhl, změnil. Měli jsme nedávno krásné premiéry v New Yorku, ve Washingtonu a v Los Angeles… Monica mi zkrátka dělá v mnoha ohledech radost. Máme za sebou skvělé recenze a já jsem na ten film pyšná, protože dle mého přesně zachycuje ducha doby i téma transgenderu. Považuji jej za aktuální, důležitý a krásný.
Hrajete v něm těžce nemocnou matku Eugenii, která se na poslední chvíli sblíží s dcerou. Tu hraje známá transgender herečka Trace Lysette…
A právě fakt, že tam Lysette dostává tolik prostoru, je jedním z pozitiv filmu. Ale je to především rodinné drama, o věcech, jež v rodinách řešíme všichni. Monica je o lásce a o odpuštění, o pochopení.
Vy sama sice nemáte manžela ani děti, ale pocházíte z velké rodiny v New Orleansu. Vaši rodiče, četla jsem, právě oslavili 70. výročí svatby, je to pravda?
Ano, právě nedávno jsem se vrátila z jejich oslavy platinové svatby! Je jim oběma 88 let, láska ze střední školy, vychovali pět dcer, velmi silných, nezávislých žen, každá z nás má povolání, které jsme si samy vybraly a v němž jsme úspěšné. Některé z nás se provdaly, já ne. Poznala jsem v životě několik krásných, výjimečných mužů, asi tak jednoho nebo dva, jež jsem považovala za tak stabilní partnery, jako by to moji manželé byli. Díky tomu, že jsme se nikdy nevzali, jsem se nemusela rozvádět, což bylo dobře. No ale moje máma a můj táta to zvládli! Mají pozoruhodné manželství a já vyrůstala v domě plném štěstí a lásky, což mi bylo celý život velkou oporou, bez přehánění. Snad proto dokážu hrát ve filmech, které řeší různé rodinné konstelace.
„Už nemohu být tvou matkou,“ řekla kdysi vaše postava, Eugenie, své dceři Monice. Ve filmu je ale velice blízko smrti. Bylo těžké rozumět jí?
Ptáte se, jestli to byla výzva, hrát někoho, kdo umírá na rakovinu mozku? Byla. Měla jsem velmi omezený počet replik, ve scénáři Moniky se obecně mnoho nemluví, a i z hlediska pohybu mi režisér sebral všechny profesní nástroje. Já sama jsem velice aktivní, živý člověk, velmi verbální, od přírody společenský, a najednou jsem nic z toho nemohla! Ta postava, jak je napsaná, mi vzala všechnu mou hereckou výzbroj. Ale milovala jsem Eugenii stejně jako každou jinou svou postavu. Jistě, hrát ženu tak blízko smrti je skličující, ale ona ve svých posledních chvílích zároveň zažívá chvíle nejhlubší. Umírá šťastná, že má krásnou dceru, a ta dcera zase bude po zbytek života žít s tím, že má v srdci lásku své matky. Mě ten příběh nesmírně dojímá.
Pro mě osobně byla důležitá vaše Rebecca Corbett, postava z filmuKdyž promluvila, natočeného podle skutečných událostí. Šéfka investigativního oddělení deníkuThe New York Times, která vlastně iniciuje odhalení producenta Harveyho Weinsteina. Snímek popisuje krok za krokem vznik novinového článku, který nastartoval#MeToo. Setkala jste se s Rebeccou Corbett osobně?
Až na premiéře v Los Angeles. Možnost ji hrát považuju mimochodem za obrovské privilegium. Je velmi těžké zpodobnit žijící, brilantní, hrdinské, fenomenální ženy – a ona je jednou z nich. Řekla jsem si: „No, uvidíme, jestli to zvládnu,“ a snažila jsem se ji nehrát, nýbrž jen převzít podstatu její osobnosti. Ani jsem s ní nikdy nemluvila, jen s jejími kolegy. Myslím, že byla s mým výkonem spokojená, a já zas byla hrdá, že jsem mohla být součástí toho filmu.
Líbilo se mi, že novinářská práce v něm není ani napínavá, ani prestižní, a už vůbec ne sexy. Jen úmorná a potřebná.
Obě herečky, Carey Mulligan a Zoe Kazan, které hrály mladé investigativní reportérky, byly úžasné, výborná byla také režisérka Maria Schrader. Takže to zase byla práce, jež pro mě měla všech pět pé. Pracovat s chytrými a talentovanými lidmi je pro mě jako droga, nabíjí mě energií – je to jako pít opravdu dobrý bourbon. Také jsem si uvědomila, jak neuvěřitelné oběti denně přinášejí kvalitní novináři: je to riziková práce, neustále na nohou, na telefonu, zažíváte odmítání, snažíte se často bezvýsledně získat fakta, musíte mít píli i statečnost, taky dobré kolegy a zaměstnance… A k tomu všemu si musíte udržovat upřímnou víru, že na konci přijde příběh s dobrým koncem. Že odhalíte pravdu.
Mluvíme-li o ženách-hrdinkách, už jste dotočila snímek o Američance Lilly Ledbetter, manažerce z firmy na pneumatiky Goodyear, díky níž dnes v USA existuje zákon o platební rovnosti mezi muži a ženami? Film se má jmenovatLilly…
Datum premiéry ještě nevíme, možná že to bude až v roce 2024, ten film je nicméně hotový. Byl to mimochodem prezident Barack Obama, který v roce 2009 pochopil, co ji to stálo, kolik soudů prohrála, aby se nakonec stala symbolem nerovnosti platů ve Spojených státech (Lilly Ledbetter pracovala od roku 1979 až do svého odchodu do důchodu v roce 1998 jako manažerka ve firmě Goodyear v Alabamě. Na konci roku 1997, po 20 letech ve firmě, dostávala plat 3727 dolarů měsíčně ve chvíli, kdy nejhůře placený muž-manažer vydělával 4286 dolarů a nejlépe placený pak 5236 dolarů. Po mnoha soudech podepsal prezident Barack Obama v roce 2009 zákon o spravedlivém platu, který vešel ve známost jako „Zákon Lilly Ledbetter“; poznámka redakce). Hraju tam Lilly ve věku mezi čtyřiceti a třiasedmesáti, těch 73 se mi mimochodem hrálo snáze! A zase je to stejné: jsem obklopená fenomenálními herci – Thomas Sadoski, John Hickey, jeden hraje mého advokáta, druhý mého manžela.
Zažila jste vy osobně platovou nerovnost?
No jéje! Ženy tím stále trpí, i v Hollywoodu. Stalo se to i mně, když jsem se dověděla, že můj plat byl poloviční než plat mého mužského kolegy ve vedlejší roli. Dokonce zrovna nedávno jsem zjistila, kolik beru já a kolik moji kolegové, a říkala jsem si: no tak to snad není možný! Hollywood se sice mění, ovšem musí se to pořád hlídat.
V čem přesně se změnil Hollywood od časů#MeToo?
Máme více žen v mocenských pozicích, což je nejdůležitější. Mohli bychom mít víc režisérek, ale už máme více producentek a máme, díky bohu, také několik žen, které vedou filmová studia. Myslím si, že ženy dnes mají mnohem větší moc než před deseti lety. Máme před sebou ještě hodně práce, ale osobně považuji za důležité, že v Hollywoodu je také více starších, pracujících žen. Jsme navíc silnější a odolnější, než jsme bývaly dřív. Náš věk nás posiluje, ne oslabuje. Chceme rozmanitý život, chceme kariéru. Stále jsem váhala, zda mám přijímat televizní nabídky, než mi došlo, že i televizní seriály mohou být v současné době vynikající. A pak vždycky přijde něco nečekaného: víte, že teď budu v Londýně zkoušet Cestu dlouhého dne do noci Eugena O’Neilla? A víte, koho budu hrát?
Maminku Mary Tyrone? Jednu z nejzásadnějších, nejkrásnějších postav americké dramatiky?
Přesně tak, vedle Briana Coxe. Začínáme zkoušet v únoru v Londýně. Já hraju Mary Tyrone, onu velkou Mary Tyrone, naproti Brianu Coxovi! A k tomu dva mimořádní mladí herci jako naši synové, Daryl McCormack, Alex Lawther. S oběma jsem se setkala, když projížděli New Yorkem cestou do Evropy. Jsou to prostě snoví borci!
Je to příběh rodiny šarmantního, ale lakomého otce, který odmítá poslat svou nemocnou, na morfiu závislou ženu do sanatoria, k tomu dva dospělí synové k ničemu. Hodně složitý příběh.
A já vůbec nevím: můžu hrát Mary Tyrone? Vždyť Brian Cox, skotský divadelní herec, člen Královské shakespearovské společnosti, je pro Jamese Tyrona tak dokonalý a tihle mladí tak úžasní! Z nich budu muset čerpat inspiraci. Takže prostě doufám, že Mary Tyrone se jednoho dne sebere a přijde za mnou.
Se všemi těmi časově náročnými projekty na talíři, proč přesně se vracíte do Karlových Varů?
Vysvětlím vám to upřímně a jednoduše, budu mluvit opravdu od srdce. A nemyslete si, prosím, že to říkám jenom ze zdvořilosti. Byla jsem na mnoha festivalech, ale Karlovy Vary jsou mým nejoblíbenějším. Ta návštěva před čtyřmi lety pro mě byla nádherným profesním zážitkem. Počínaje krásou lázeňského města přes diváky a fanoušky, kteří mě přivítali s otevřenou náručí, až po pracovníky, kteří ten festival vytvářejí. Ještě nikdy se ke mně lidé nechovali tak bezprostředně a mile, vždyť já přece nejsem žádná velká filmová hvězda. Měla jsem úžasného asistenta, ráda bych jmenovala i všechny ty ostatní, kteří ve Varech pracují, byli milí, laskaví a nadšení. Těch pár dní, než jsem dostala na závěr svou cenu, bylo jednoduše krásných. Tu cenu mám u sebe doma, dívám se na ni, vychutnávám si ji, je pro mě důležitá.
Jste členkou Hlavní poroty, uvidíte 11 soutěžních filmů, budete o nich s kolegy porotci diskutovat. Berete to kromě zodpovědnosti i jako radost?
Jsem za tu nabídku moc vděčná, protože tuhle práci považuji za smysluplný způsob, jak něco ze své zkušenosti vrátit filmové komunitě. Moc se na to těším: sedět v tichém kině, dívat se na nová díla mladých filmařů, popíjet u toho kávu a přemýšlet! Jsem nadšená, že budu chvíli na druhé straně, v tichu, ve tmě, přemítat o filmovém umění. Je pro mě důležité vracet se ke kořenům: vím, jak je těžké natočit film. A ráda bych také zdůraznila, že jsem si pořídila nádherné šaty na karlovarský červený koberec! Právě jsem měla zkoušku, ach ano, zrovna včera jsem měla poslední zkoušku. Pamella Rolandová (oblíbená americká módní návrhářka hollywoodských celebrit; poznámka redakce) mě oblékla na celou dobu, mám dokonce i kalhotový kostým!
„Jsem ráda, že to přišlo, i když později. Mám teď hodně zajímavých nabídek,“ řekla jste v našem minulém rozhovoru. To, zdá se, pořád trvá…
Rozhodně, teď mám další, nádhernou!
Ale zatím o ní nechcete mluvit?
Přesně tak, zatím o ní mluvit nemůžu, ještě nejsou pohromadě všechny finance, a ano, jsem pověrčivá. Dostala jsem tu nabídku teprve asi před týdnem, od skvělého režiséra. A je to zase hlavní role, takže mi hlavou běží moje obvyklé: „Mám do toho jít? Zvládnu to?“ Nemám tušení – ale to je právě to krásné.
