Odlévali mi celý trup těla, říká Eliška Křenková o natáčení filmu Úsvit, který začíná hrůzným nálezem
Úsvit nad Vary. Eliška Křenková vypravuje o svém prvním velkofilmu. Je to film, o němž se bude po jeho dnešní večerní premiéře ve Velkém sále Thermalu mluvit. Ke konverzaci totiž přímo vybízí, protože když jej sledujete, dlouho tápete, jakým směrem vás jeho příběh povede. Český dobový film Úsvit režiséra Matěje Chlupáčka se přelévá z partnerského dramatu do detektivky i svědectví o nečekaném spojenectví. Scenárista Miro Šifra psal hlavní roli Heleny, manželky ředitele moderní továrny v podhůří Tater, na tělo herečce Elišce Křenkové. Ta hraje ženu v kleštích, která si až příliš pozdě uvědomuje, že se s ní nepočítá. Hodně prozrazuje i anglický názvem snímku: We Have Never Been Modern.
DramaÚsvitz podhůří Tater by se klidně dalo považovat za váš dosud největší film, protože na vás stojí. Hrajete Helenu, ženu továrníka, která se začne angažovat v objasnění nálezu mrtvého těla novorozence. Víc prozrazovat se nesluší.
Také to tak cítím. Ten film je veliký, je to vlastně velkofilm, minimálně v našich podmínkách, a Helena je v něm v podstatě pořád. Když se začalo točit, první dva tři dny jsem z toho byla vnitřně úplně v hajzlu. Že to pokazím. Sice to nebylo asi tolik vidět, neboť s tím už vnitřně umím pracovat, ale byla jsem vystresovaná. Musela jsem se trochu sebrat: točíš roli snů, všechno probíhá úplně ideálně, všichni jsou fantastický, je sranda, proč seš takhle vystresovaná? Za dva tři měsíce natáčení skončí a ty si až pak uvědomíš, jak krásný to bylo, ale že ti to celý proteklo mezi prsty, protože sis to vůbec neužila. Od tohoto procitnutí to pak už bylo skvělé.
Jste typ osobnosti, který se snaží lidem kolem sebe zavděčit?
Jo, mám pořád takový ten pocit, že se to musí všem líbit. Ale už to umím trochu potlačit a dovolit si být spokojená. Když něco poseru, tak jsem schopná říct: to jsem posrala, mám ale tendenci se hodně omlouvat i za věci, za které nemůžu. Pracuji na tom, abych tu externí validaci tolik nepotřebovala!
I vaše Helena se ve filmu i přes problémy v manželství a hrůzné nálezy uvolňuje. Snaží se si život v kleci trochu užít.
Ty malé momenty, v nichž se zasměju, někoho imituju, plácám do kytky nebo si vyndávám kamínek z boty, vznikaly právě až na placu. A nevznikly by, kdybych se neuvolnila a neotevřela se. Díky takovým nenápadným činům ta postava vlastně ožívá. Věděla jsem relativně dlouho, že budu Helenu hrát já, v závěrečné fázi jsme nad ní seděli s Matějem i scenáristou Mirem Šifrou.
Ten vám roli psal na tělo, dokázal do ní prý dostat i vaše charakterové rysy. O co šlo?
Scenárista Miro Šifra je pro mě doteď záhada. Je opravdu hodně dobrý. Nevím, od jaké chvíle na mě začal myslet, protože jsme se předtím skoro neznali, v Heleně jsem se ale až podivně přesně začala vidět. A to už při kamerových zkouškách. Heleně například manžel řekne, že nemá ráda samu sebe. Velmi přiléhavé.
V něčem je Helena také urputná. Svoje problémy řeší tak trochu přes jiné lidi.
Můj terapeut mi nedávno řekl: Řešení problémů jiných lidí je dobré, co? Nemusíte se totiž zabývat těmi svými (usmívá se). Musím ale dodat, že Helena je tak dobře napsaná, že jsem ji dokonale a do detailu pochopila. Pak už to jen kvetlo. Teď už jen doufám, že Úsvit bude dobře přijat a že ten film neexpiruje za dva roky. Ale myslím, že ne, protože vychází zevnitř, není tendenční.
V Úsvituse objevuje i téma intersexuality, které proti sobě staví dva tábory konzervativců a liberálů. Skoro jako kdyby vypadly z dnešního bojiště kulturních válek.
Tohle téma sice vyvolává vyhrocené reakce, hodně lidí od něj ale dává ruce pryč, protože mají pocit, že se jich netýká. Před Úsvitem bych se mezi ně také počítala. Víte, že to existuje, ale neřešíte to, protože máte otevřenou mysl. Ať je každý takový, jaký chce. Úsvit z toho ale najednou udělal přirozené téma v životech nás všech.
Jaké bylo hrát s těhotenským břichem?
Nikdy jsem nebyla těhotná, takže jsem se musela naučit s ním správně chodit, proto jsem ho nosila před natáčením. Bylo to hezké, ale dost nepohodlné, zvlášť když bylo horko. Lidi na mě ale byli příjemnější! Pouštěli mě v tramvaji sednout, usmívali se, když jsem někam přišla. Dělali jsme i umělá prsa pro pasáže ve filmu, kde jsem v noční košilce. Aby vypadala, že se v nich vytváří mléko.
Jak se falešné části těla vlastně vytvářejí?
Přes odlitky. Odlévali mi celý trup těla, což není úplně příjemné. Člověk musí být nahatý před cizími lidmi a trvá to desítky minut. Nesmíte se hýbat. Pak to na vás tuhne, takže máte pocit, že nemůžete dýchat. Říkala jsem si: Já to roztrhnu a uteču! Samozřejmě jsem však věděla, že nemůžu, že to bylo strašně drahé. Tak jsem si jen v hlavě opakovala: Tvořím československé filmové dějiny!
Chtěla byste mít vlastní dítě?
Musím říct, že v závěru natáčení jsem se bála, že mi to najede a budu křičet: neberte mi to břicho! Chtěla bych být matkou. Možná časem přijde nefejkové břicho. Bylo by to pěkné.
S Matějem Chlupáčkem jste netočila poprvé, dělali jste spolu už seriálIveta...
… a teď spolu točíme seriál To se vysvětlí, soudruzi! Hraju tam vtipnou roli mladé vdovy s miminem, do které vždycky uhodí blesk. Nedávno mě k ní napadl speciální tanec. Hned jsem natočila video a poslala ho Matějovi s tím, aby zvážil, zda by se nedal použít v závěrečné titulkové sekvenci. Po chvíli odepsal: To si mě pobavila, ale necháme si to na nějakou jinou roli. To náš vztah, myslím, vystihuje. Musí tam být pevná režijní ruka, ale zároveň prostor pro otevřenou spolupráci, kdy můžete přijít s nápady a nebát se, že budete trapní.
Není pracovat s kamarády v něčem nebezpečné? Když se něco pokazí, ovlivní to jak práci, tak přátelství.
Ve chvíli, kdy se respektujeme navzájem, tak přátelství v práci má velkou přidanou hodnotu. Občas se říká, že si nejvíce dovolíme ke své rodině, protože víme, že to jsou lidé, kteří nás milují. Myslím, že spousta lidí na to hřeší. Že tam přestane být respekt, který je ale základní. I přesto, že Matěj, Maja (Hamplová, castingová režisérka filmu; poznámka autora) nebo Olmo, Michal Hogenauer, Jan Foukal nebo třeba Tomasz Wiński jsou moji přátelé, nedovolila bych si na to hřešit. Jiná věc je ale dobře se pohádat. Toho se trochu bojím, ale může to být očišťující, kolem emocí se nemá našlapovat po špičkách. Že se vyřvete, vyslovíte nevyslovitelné nahlas a pak se omluvíte. Člověk musí být schopen se omluvit. S tím má hodně lidí velký problém.
To vás vytáčí?
Určitě. Pak také arogance a neprofesionalita, které se projevují tím, že se mnou někdo jedná jako s kusem hadru. Spíš mě to frustruje. Česká filmová branže je extrémní v tom, že se štáby ocitají v extrémních podmínkách, což generuje zátěžové situace. Přesčasy, velká zima, vedro, nedostatek času, světla, další závazky… A do toho ještě tlak peněz.
Teď se hodně mluví o statusu umělce, který by pozici lidí z uměleckých odvětví ukotvil v českém právním systému.
Myslím, že by bylo dobré, kdyby se status zavedl. Umění je u nás celkově strašně podceňované. Jeho přínos. I kdyby jím mělo být jen to, že si lidé díky umění odpočinou, tak i to je strašně důležité. U nás jsme vnímáni jako přítěž společnosti. Jako lidé, kteří si někde hrají a pobírají za to velké peníze. Ale dlouhodobě je problematické financování například nemainstreamových projektů živé kultury.
Jenže média i sociální sítě akcentují červené koberce, show, skandály. V tom zaniká, že umění je práce.
Nedávno jsme se bavili s kamarádkou o tom, že lidé vidí červený koberec a drahé šaty i šperky, už ale netuší, že všechny ty róby jsou vypůjčené. V životě bychom si je nemohly koupit. Je to jen pozlátko, které je samozřejmě hezké a k té práci patří, za tím vším je ale dřina. To, že je někdo v časopise, neznamená, že za covidu měl na nájem. Ale tyhle mýlky jsou v lidech hluboce zakořeněné. Nedávno jsem viděla dokument v České televizi o jednom americkém herci, kde v českém simultánním překladu zaznělo: „Pózovat, pózovat, pózovat, to jde celebritám nejlépe!“ Pak se divte.
Je vám 33, což jsou Kristova léta. On udělal do třiatřiceti všechno, co měl.
Dobře, to mi moc nepomáhá! Chci tím říct, že budu frustrovaná ve chvíli, kdy půjdu na plac a odpřednáším tam svoje texty nebo je zahraji tak, že budu jen sahat do šuplíku a vytahovat z něj už otestované polohy. Když se v práci nebudeme posouvat dál a vystupovat z komfortní zóny, tak se to nikam vyvíjet nebude. Nemám problém říct, že spousta věcí, jež se točí u nás i ve světě, je prostě odpad. Každý rok napočítáte tak dvacet filmů, které jsou super. Možná ještě méně. Já ale chci dělat těchto dvacet dobrých. Aby to mělo smysl, aby se v nich lidé poznali nebo se jich to dotklo. Aby ty věci trvaly.
Vaši herečtí kolegové ale často tříští pozornost multitaskingem. Tuhle mizerná reklama, tuhle špatná kniha, jak jim potom věřit ve filmu, když dělají na Instagramu teleshopping?
Nechci to hodnotit nebo soudit, ale já osobně nechci věnovat sociálním sítím přespříliš pozornosti. Jako herečka cítím, že bych si měla a chci střežit svoje soukromí. Necítím se jako influencerka, to jsou pro mě dvě rozdílná povolání. Co se týká multitaskingu, tak se ráda věnuji jenom jednomu projektu, nechci tříštit svoji energii, děsí mě, že bych se pak něčemu nevěnovala na maximum a později si to vyčítala.
Nedávno jste fotila v Asii. Jaké to tam bylo?
Byla jsem tam tři a půl měsíce, jako baťůžkářka s foťákem. Během cesty jsem si to prodloužila, protože jsem odjela bez toho, abych měla letenku nazpátek. Původní plán byl, že tam budu maximálně dva a půl měsíce. Cítila jsem, že musím odjet – jak jsem mluvila o těch šuplících, zjistila jsem, že jsou už úplně plné a že je musím někde vysypat.
Kdy přišla chvíle, kdy jste si řekla, že musíte odjet?
Hodně jsem pracovala. Udělala jsem pokračování Princezny zakleté v čase, Úsvit, druhou sérii Ivety, dělala jsem Amerikánku i Letní shakespearovské slavnosti. Bylo toho moc a dostala jsem se do momentu, kdy mě to přestávalo bavit. Myslím, že kdybych neodjela a pokračovala v tomhle tempu, tak bych si zakládala na vyhoření. To nechci, tu práci miluju a nechci si ji znechutit. Jako mladá jsem už totiž měla sebedestruktivní sklony. Abych měla pocit, že žiju, tak jsem se vyčerpávala, abych měla pocit, že je to ono. To už nechci dělat, protože tím ubližuji hlavně sama sobě. Zakládáte si na nemoci, které se neobjeví hned ve dvaceti, ale třeba ve třiceti nebo v padesáti. Někdy do deficitu samozřejmě musíte jít. Když máte uzávěrku, nočku nebo třeba nemocné dítě. Pak se ale musíte dočerpat.
V Asii to šlo?
Zažíváte tam jiný druh vyčerpání, které vás naplňuje. Dlouhé šestihodinové přesuny po zemi, nepohodlné hostely… A Asie je hodně hlučná. Měla jsem velmi zajímavá setkání, úplně náhodná. Třeba s Khmerkou, která půl roku žije v Kambodži a půl roku v Paříži, kam v mládí zdrhla před Pol Potem. Úžasný příběh.
Co jste zjistila sama o sobě?
Mám pocit, že práce nás někdy odpoutává od nás samých. Že řešíme problémy, které se nás vlastně netýkají a nic o nás neříkají. V herecké práci na sebe pořád berete jiné lidi, charaktery, zároveň jste neustále mezi lidmi. Člověk se snaží být příjemný, ale já se třeba extrovertem stanu až v bezpečí. A těch lidí, co na vás sahá! Cítím, že to bere energii. Neřeším sebe. Během cest naopak můžete přemýšlet nad tím, co se vám reálně děje, protože k tomu máte prostor. Soustředíte se na svůj prožitek, čímž si hrozně odpočinete. Na začátku cesty jsem se stresovala, měla jsem pocit, že určitě umřu, ale to postupně mizelo. Pochopíte, že to vždycky nějak dopadne, i když jste se zrovna ztratili, nikomu nerozumíte a v lijáku vám odjel poslední autobus.
Jaký prožitek máte nyní vlastně z divadelního představeníAmerikánka, které hrajete už několik let?
To představení, které hrajeme pět let, je svědek naší proměny s Terezou (Rambou; poznámka autora). Nutně musela proběhnout, obě jsme se koneckonců dostaly za třicítku. Na konci každého představení přichází smích, slzy, lidi tleskají. Vždycky mě dojímá, že při představení pohnete betonem, lidé to cítí a jdou s vámi. Takže brečím na prvním představení z bloku, což je hrozně trapné! Říkám si, že se nemůžu dojímat na své vlastní děkovačce, ale Amerikánka je pořád skvělá a já v ní stále nacházím další nuance. Dává mi energii. S filmem se to v tomhle ohledu srovnat nedá. Natočíte ho, vydáte energii, ale pak máte rok, kdy se nic neděje, protože je v postprodukci.
U Úsvitujste se tedy nemohla dočkat premiéry?
Díky Matějovi jsem chodila na různé pracovní projekce, takže jsem mohla být i malou součástí modelování snímku do jeho finálního tvaru. Těším se na reakce. Pamatuji si, že když jsem koučovala dva kluky, neherce, pro práci na film Všechno bude, viděla jsem, že to funguje, ale pochvala nepřišla. Ne hned, ale až po dlouhé době na premiéře ve Varech ve Velkém sále, kde si všichni stoupli, tleskali a otočili se k těm mým klukům. V tu chvíli se ta energie, kterou jsem jim narvala do hlaviček a tělíček, naprosto vrátila.
Eliška Křenková
Rodačka z Prahy vystudovala taneční konzervatoř Duncan Centre a DAMU. Před kamerou se objevila poprvé v roce 2005 v seriálu Ulice, o rok později následoval filmový debut ve snímku Rafťáci. Zahrála si ve filmech Andělé všedního dne, Rodinný film, Tiché doteky, Atlas ptáků či Marťanské lodě. Je držitelkou Českého lva za nejlepší herečku ve vedlejší roli ve filmu Olma Omerzua Všechno bude, výrazně na sebe upozornila i díky roli v divadelním představení Amerikánka, kde vystupuje s Terezou Rambou. Objevila se také v inscenaci Bouře na Letních shakespearovských slavnostech nebo v seriálech Iveta a Volha. Příští rok se objeví v komediálním seriálu České televize To se vysvětlí, soudruzi!
