Dva metry výšky, klobouk, černá sukně: Rapper Baloji představuje svůj démonický debut Omen
Sešli jsme se na festivalu v Cannes, kde za svůj Omen získal v sekci Un certain regard cenu New Voice Prize. Se dvěma metry výšky, kloboukem a v černé sukni vypadá BALOJI TSHIANI uhrančivě. Rapper s konžskými kořeny vyrůstal v belgickém městě Liege, po několika krátkých filmech se mu konečně podařilo natočit i celovečerní snímek. Ve Varech ho uvidíme celkem třikrát, poprvé dnes večer v půl osmé v Divadle Husovka.
Ve vrstevnatém příběhu Omen se konžský rodák Koffi (Marc Zinga) a jeho belgická snoubenka Alice (Lucie Debay) vydávají z Evropy do Afriky za Koffiho odcizenou rodinou. Muž doufá v usmíření; matka ho kdysi kvůli velkému mateřskému znaménku označila za ďábla a pod tlakem rodiny musel utéct do Evropy. Místo smíření Koffiho doma čeká další ponížení a vyloučení… Díky bravurní práci s obrazem, kostýmy, hudbou a inspiracemi z celého světa působí Balojiho snímek jako energická a pestrá rapová mixtape. Promítací dny, časy a místa? Pátek 30. 6., 19:30, Divadlo Husovka, dále neděle 2. 7., 22:30, Kinosál B a čtvrtek 6. 7., 22:00, Kongresový sál. Pusťte si trailer snímku:
Tématem vašeho snímku je ostrakizace. Máte s ní zkušenosti?
Až do morku kostí. Už jenom kvůli svému jménu. Baloji byl ve svahilštině po staletí mužem vědy. Pak se to změnilo: nejprve šlo o symbol pavědy, pak čarodějnictví. Jako kdybyste se jmenoval Démon nebo Ďábel. Bojuju s tím vlastně celý život, setkávám se s lidmi, kteří se mě po představení začnou bát. Mají pocit, že kolem sebe mám zlé duchy. Na některých rozhlasových stanicích kvůli tomu nechtějí hrát mé písně.
Proč vás rodiče takhle pojmenovali?
Tátovi kdysi zachránil život léčitel. To je první význam slova Baloji. Doktor. Člověk vědy.
Pokoušel jste se jméno změnit?
Ano, ale stálo by mě to 3000 euro. To jsem si nemohl dovolit.
Teď byste už možná mohl.
No, nevím. Je to hrozný balík. A nejspíš už je pozdě. Možná bych se s tím měl smířit.
Omen je váš debutový celovečerní snímek. Co vás k němu přivedlo?
V prosinci 2019 mi zemřel táta. Příští den do místnosti vešly plačky, aby z nás sňaly žal. Připadalo mi, že okolo nás padá voda, jako z vodotrysku. Jako v tom filmu! Tak jsem si říkal, že bych to měl sepsat. Zavřel jsem se na dva měsíce doma a napsal scénář.
Bylo snadné přesvědčit grantové komise?
Dřív jsem se o to snažil. Navštěvoval jsem všechny možné workshopy, pracoval se zavedeným scenáristou. Producent mi vždycky radil, co mám u grantových slyšení říkat, ale stejně jsme nikdy nic nedostali. V Belgii můžete žádat na jeden projekt třikrát. Zkoušeli jsme vždycky jednou, dvakrát, třikrát. A nic. Producent v depresi, všichni naštvaní. Tak sakra! Začal jsem si produkovat na vlastní triko krátké filmy. Mám moc rád krátké filmy, ale nikdo na ně nechodí. Pár tisíc lidí, když máte kliku. Ale dalo mi to svobodu: začal jsem k nim dělat vlastní hudbu, pracovat na výraznějším stylu s barvami a zvukem. A postupně se něco začalo dít. Konečně se o nás začal někdo zajímat. Na belgickém grantu už mě nemohli úplně ignorovat. Ale stejně byli jediní.
Vážně?
Zažil jsem spoustu kritiky: Vaše postavy jsou blbci, na to peníze nedáme. A vůbec, jste muzikant, ne filmař, tak co byste chtěl. Ano, dělal jsem hiphop, neměl jsem školy. A jim to vadilo. Rozumím tomu, protože ať už chci, nebo ne, film je průmysl. Takže mě pak vidí spíš jako firmičku, která se má starat o platy zaměstnanců, než aby vnímali tvorbu a obsah.
Co v hudbě nebylo, že vás to lákalo na filmu?
Hudba má pro mě jasnou strukturu. Písnička začne, nějak se vyvine, pak je konec. Není to nic, co bych nějak extra vymyslel, The Beatles to uměli nejlíp ze všech. Začalo mě spíš bavit vyprávět příběhy, psát scénáře. Myslel jsem, že jsem v tom dobrý, ale komise stejně vždycky řekla Ne.
Můj výsledný dojem z filmu je vyloženě hudební. Zamýšlel jste Omen jako pestrou koláž?
Každá postava má vlastní barvu, náladu a zvuky. A taky jsem si pro každého ze čtyř hlavních hrdinů připravil soundtrack, který jsme si pak pouštěli, když jsme řešili kostýmy. Herci se jím mohli inspirovat. Fakt je, že mě baví čerpat inspirace z celého světa. Karnevalové kostýmy jsou inspirované New Orleansem, nic takového v Kongu není.
Jak se vám v Kongu natáčelo?
Bylo to náročnější, zejména když jsme se pokoušeli pracovat stejně jako v Evropě a nerespektovali, že jsme v Africe. Jako kdybyste přijel natáčet do Los Angeles a nerespektoval tamní normy, všechna ta omezení a pravidla odborů a různých syndikátů. V Africe, viděno evropskýma očima, bohužel pravidla neexistují.
Jaká třeba?
Potřebovali jsme se vejít do třiadvaceti natáčecích dnů, a potřebovali jsme tedy pracovat i o Velikonoční neděli. Místní produkce to odmítla, jenže náš evropský štáb odpověděl, že točit se prostě bude. Dali jsme si začátek na osmou ranní, ale místní tým dorazil ve dvě odpoledne. A najednou je ve vzduchu tenze.
Nařkli vás z čarodějnictví?
To snad ne. Na druhou stranu… V Evropě si říkáme, že jsme tu dávno přestali upalovat čarodějnice, jenže stejně je pořád ohromně snadné zničit někomu život. Vyloučit ho ze společnosti. Jenom se to dělá jinak.
Jak jste přistupoval k čarodějnictví ve filmu?
Vyrostl jsem v Liege, kde jsou křesťanské tradice o čarodějnicích velmi živé. Připadá mi, že čarodějnictví často pochází z matek, které krmí děti něčím špatným. Takhle to vnímám u starých evropských pohádek, ale i u současných filmů od Disneyho nebo Pixaru. Přišlo mi to zajímavé a vyloženě s radostí jsem tuhle evropskou tradici smíchal s africkými reáliemi. Tak potom vznikla například snová scéna s perníkovou chaloupkou.
Věříte na předurčení, na osud, na omen?
Nemám rád tu představu, že úspěch by měl záležet na osobním výkonu. Jako kdyby celý život měl být soutěž! Tenhle přístup z nás jen dělá soupeře. Na druhou stranu beru jako privilegium, že můžu být filmařem. Neznám nikoho, kdo by mohl jen tak říct, že bude čtyři roky pracovat na filmu. Já to zvládám, protože mám úžasnou partnerku, která se dokáže postarat o naši dceru. Je to luxus. Současná filmová nabídka vypadá prachbídně, až příliš mnoho filmů vypráví o čtyřicátnících, kteří podvádějí své ženy. Proč asi? Protože je dělají lidi, kteří tohle prožívají.
