Nová herecká generace: Herec se má v prostředí, kde se otevírá, cítit nanejvýš bezpečně, říká Alžběta Malá
Zazářila coby Tereza v seriálu Pět let, který se věnoval tématu znásilnění z u nás zatím velmi neobvyklého úhlu. Objevila se i ve čtyřoscarovém válečném filmu Na západní frontě klid. Herečka Alžběta Malá (25) by si ale ráda zahrála také v projektech, které zacházejí do směrů jako magický realismus nebo surrealismus a které by tak lépe rezonovaly s její fantazií a zálibou ve snění.
Hromadný profil nové herecké generace najdete v aktuálním čísle tištěného Reflexu.
Co pro vás byla průlomová nebo přelomová role, kariérní zlom?
Tereza ze seriálu Pět let. Byla to moje zatím nejkomplexnější role. Navíc zasazená v důležitém příběhu. Skvěle napsaná. Navíc je zvnitřněná a to je myslím herecky i divácky vděčné. To, co u ní pozorujeme na povrchu, je opravdu jen zlomek její osobnosti. Bavilo mě naplnit se jejími pochybnostmi, bolestmi a nechávat je jen zřídkakdy propuknout navenek. Ale o kariéře se v mém případě ještě mluvit nedá, myslím.
Ztvárnila jste taky menší roli v německém válečném filmu Na západní frontě klid, který se točil u nás a získal mimo jiné čtyři Oscary. Chtěla byste jít tímhle směrem dál – pracovat na zahraničních projektech, hrát v cizích jazycích?
Ano. Ale to byla opravdu minirole. Šlo spíš o zkušenost – zažít si ten zahraniční plac, kde se jedna scéna točí celý den. Tady se bohužel mnohdy jede jako na běžícím páse a na výsledku je to znát. A ano, chtěla bych jít určitě dál ve smyslu překročení hranic. Mám naši zemi ráda, ale poslední dobou je mi v ní trochu těsno. Chci točit jen věci, o kterých jsem přesvědčená, a s lidmi, kteří tu práci dělají dobře a zdravě. V tuhle chvíli se tady s tím přístupem nedokážu uživit. V zahraničí těch kvalitních věcí vzniká víc a zachází se i do směrů, jako je třeba magický realismus, surrealismus. Jsem velký snílek a realita je pro mě někdy v rámci snů, které v sobě nosím, nedostatečná. Chybí mi tady fantazie, překračování reality. A tím neříkám, že se nemáme zabývat aktuálními tématy a příběhy, naopak. Ale vyprávět je můžeme různě.
Vaše projekty, jako právě Pět let, minisérie Guru nebo třeba vznikající Zápisník alkoholičky, jsou přitom syrově realistické až naturalistické...
Herec sice může mít touhu něco tvořit, ale to, jakou dostává práci, je věc druhá. I když věřím, že ty věci přitahujeme. Neříkám, že hyperrealistické věci nedělám ráda, ale jako člověku s velkou fantazií ve mně ten opačný druh látek vyvolává mnohem silnější emoce, probouzí ve mně inspiraci a fantazii. Chtěla bych si vyzkoušet sloužit filmu ve smyslu bytí součástí obrazů. Jistou hereckou odcizenost, vychýlenost, jakou můžeme vidět například u filmů Yorgose Lanthimose.
Máte podle vás s podobně starými hereckými kolegy něco společného? Cítíte nějakou generační sounáležitost?
Díky seriálu Pět let částečně ano, ale moje práce zatím nemá ucelenější tvar, kterým bych se v tuhle chvíli dokázala zcela vyjádřit a prezentovat. Na to je myslím ještě čas. Generační napojení teď cítím primárně s některými studenty FAMU a s jejími čerstvými absolventy, tam vnímám generační i lidské napojení. Mimořádně v tyhle lidi věřím a přála bych si, aby byli mou vlnou.
Z rozhovorů s vašimi vrstevníky mám dojem, že je vám společná určitá zvýšená citlivost. Vnímáte to podobně?
Řekla bych spíš přiznaná citlivost. Citliví jsme odjakživa všichni, někdo míň, někdo víc. Ale moje generace už nevnímá citlivost jako slabost. Naopak je silná v tom, že se se svými emocemi a pocity chce potkat a dát je ven. Síla se redefinuje. Rozumím tomu střetu – když v sobě držíte třeba padesát let neprožité emoce a traumata, a že je máme všichni, musí být nesmírně těžké je otevřít. Dlouho se žilo v tom, že se nemá fňukat a má se makat. Já bych v tomhle nastavení nepřežila a vlastně hluboce obdivuju všechny, kteří v tom žili nebo žijí. Ale moje generace je pro mě takovou náručí, která mě podrží, i když budu slabá, a dovolí mi odpočinout si a nabrat síly. Ocení, když řeknu pravdu o tom, jak se cítím. Pro mě je to celé vlastně o pravdě, ve které si přeju žít.
Co se týče hypersenzitivity jako osobnostní vlastnosti, vnímám obrovskou propast v jejím přijímání coby přirozenosti pro uměleckou práci, nesoucí s sebou cit a hluboký vnitřní svět. Herec se má v prostředí, kde se otevírá, cítit nanejvýš bezpečně. Určitou míru pevnosti v sobě mít musí, ale spíš v rámci svojí vnitřní emoční práce. Rozhodně se nemusíme obrňovat vůči nerespektujícím lidem. V takovém prostředí ani nemůže vzniknout něco opravdového.
Prý jste po roce studia odešla z DAMU. Je to pravda? Souviselo to třeba s těmi „nerespektujícími lidmi“?
Je to pravda. Primárně se neslučovala moje představa s realitou. Moje tempo bylo jiné než to školní. Divadlo miluju opravdu moc, ale ještě víc miluju svůj osobní život a svoje zdraví. Neměla jsem najednou kde čerpat, neměla jsem inspiraci ani radost. Nechtěla jsem se na čtyři roky uzavřít v učebně. Někdo tenhle krok vnímal jako krok od divadla k filmu. Ale tak to vůbec není. Když jsem odcházela, neměla jsem před sebou nic. A jestli mi něco chybí, pak je to divadlo. Ale ne za každou cenu; chci dělat jen takové divadlo, o kterém jsem přesvědčená.
Jedna z mnoha věcí, které jsem na škole pociťovala a se kterou nesouhlasím, je jistá příprava právě na ten „tvrdý herecký svět“, ve kterém musíme obstát. Já bych raději usilovala o vytváření prostředí, ve kterém nám jednoduše bude dobře. DAMU má každopádně mnoho pozitiv a chápu, že na ní člověk může být šťastný. Já jsem nebyla.
Co považujete za svůj zatím největší úspěch?
Nevím, třeba to, že dělám jen věci, kterým věřím. Sice se ve mně bije moje přesvědčení s egem, ale to čistší vítězí. Můj kluk mě často přemlouvá, ať beru práci, ale když s ní nesouzním, tak prostě nemůžu. Jsem v tomhle paličatá. A myslím, že to je dobře. Jako největší úspěch vnímám spíš svoje přeměny v osobním životě.
Jaké máte ambice? Kam se chcete posouvat?
Nepovažuju se za ambiciózního člověka. Musím se často přemlouvat k aktivitě, k realitě. Mám spíš sny než ambice. Nosím v sobě obrazy a pocity, které bych jednou chtěla naplnit. Samozřejmě činím kroky, abych se těm snům přiblížila, ale netlačím na sebe v tom, kdy a jak.
Co je pro vás na vaší profesi momentálně nejtěžší?
Být k sobě opravdu upřímná v tom, zda na určitý projekt mám v danou chvíli kapacitu a můžu mu věnovat maximum. Že tu nevzniká víc věcí, které mají duši, a vzniká tu naopak hodně věcí, co ji nemají. Že pojmy síla a slabost mají pro různé generace různé významy.
