Film Slow je mimořádně dobře natočená vztahovka o asexualitě, ale umí být místy dost… slow
Na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary měl v neděli evropskou premiéru film Slow. Tu první si odbyl na festivalu Sundance, kde taky zaslouženě dostal cenu za nejlepší režii. Je to ale festivalový snímek skrz naskrz.
Česká televize říkávala tomuhle typu filmů „filmy pro náročného diváka”, což mi přišlo vždycky trochu arogantní. Jenom proto, že nechcete ve dvě ráno společně s bandou intelektuálů sledovat islandské drama o barvě zasychající na plotě, přece ještě neznamená, že jste nenáročný divák. Filmový vkus je záležitost subjektivní a objektivně špatných filmů není tolik, jak se často tvrdí.
Festivalový snímek se na tenhle typ bijáků hodí daleko lépe a Slow je kompletně festivalovým snímkem. Je to film evropský, jde o litevsko/švédsko/španělskou koprodukci a je to taková úmyslně obyčejná vztahovka o poměrně obyčejné ženě, která je postavena do neobyčejné situace.
Tanečnice Elena se totiž zamiluje do překladatele znakové řeči Dovydase. Problém je, že Dovydas je asexuál. Byl by to ideální partner, je milující, ochotný, hodný, zábavný a vlídný, je pohledný a má rád burgery z McDonaldu… ale nemá nejmenší chuť ani potřebu pouštět se do jakýchkoli sexuálních aktivit.
Blbý.
Nesnesitelná obyčejnost vztahů
Ta zmíněná úmyslná všednost snímku hraje příběhu neuvěřitelně do karet. Režisérka Marija Kavtaradze je zároveň jedinou autorkou scénáře a evidentně od samého začátku věděla, jak má odvyprávění příběhu vizuálně působit. Příběh Eleny a Dovydase by se mohl odehrávat v jakémkoli městě v Evropě, mohli by to být vaši známí, popravdě, mohli byste to být vy. Tomuhle dojmu taky napomáhá, že herci nemají takový ten hollywoodský lesk, jsou to prostě lidé.
Mužská asexualita sice je problémem vzácným, ale třenice, nejistoty a hádky přináší stejně spolehlivě a se stejnou intenzitou jako nevěra, rodinné spory o peníze, o výchovu dětí, dosaďte si sami. Point je, že i když jste nikdy nebyli litevská tanečnice randící s asexuálem, ve filmu se prostě musíte najít, pokud jste byli alespoň jednou ve vážném vztahu.
Právě v těch momentech je film nejsilnější, šťouchá vám klackem do duše a provokuje. Problém je, že tomuhle účelu madam Kavtaradze podřídila ve snímku všechno, takže film nemá co jiného nabídnout. I s v zásadě skromnou stopáži sto osmi minut se tak snímek ke konci trochu vleče.
Ale! Já nejsem tenhle typ náročného diváka. Jsem fanoušek Jurského parku a Terminátora a občas i Michaela Baye. Zastávám názor, že film by vám měl urvat koule a nacpat vám je do huby. A i takový adrenalinový závislák jako já se u Slow docela bavil. Takže pokud jste na pomalejší vztahovky, budete ten film pravděpodobně milovat.
