Úhoři, uprchlíci, utrpení? Nový český film Hadí plyn se valí příliš mnoha směry
Už jsi viděl Úsvit? Citlivého člověka? A Přišla v noci? Tyhle otázky pokládáte i dostáváte na festivalu pořád, protože jestli tady něco vzbuzuje vyhrocené reakce, jsou to české filmy. Po pondělní premiéře se k nim přidává novinka režiséra Davida Jařaba Hadí plyn. Režisér a scenárista snímků Vaterland – Lovecký deník a Hlava-ruce-srdce před projekcí svého bez osmi minut dvouhodinového opusu sdělil, že jde o divnou komedii a že si ji diváci mají v hlavě aspoň pár dnů nechat uležet. To bohužel hned musím porušit.
Sám David Jařab má látku uleženou dostatečně, protože předlohu Josepha Conrada Srdce temnoty zpracovával už na divadle. Tam šlo o přísnější adaptaci, film (ZDE se podívejte na trailer) o „cestě do temnoty lidské duše“ stojí na jeho autorském textu ze současnosti. Jde ale o realitu trochu vyšinutou, jak poznáte hned z prvních scén, v nichž Robert v podání Stanislava Majera pátrá v Praze po tom, co se stalo s jeho bratrem, jenž se měl přestat ozývat odkudsi z divočiny, kde pracoval pro nepříliš sdílnou firmu.
Mnoho psů, zajícova smrt
Robert se vydává na Balkán, kde ho vezou kolem „ruské enklávy“, aby pak se skupinkou průvodců plul přírodní rezervací, kde se někde má ukrývat bratr. Je zjevné, že jde také o cestu mysli, cestu do Robertova nitra, kdy jako spolucestující nemáme vyžadovat všechny informace ani vysvětlení. Přesto je tenhle svět svou lehce ironickou strnulostí nepřístupný a nepřesvědčivý. A hlavně toho chce pojmout strašně moc.
Majerův Robert se nechává pasivně unášet prostřednictvím obrazů, dialogů i voiceoverů, v nichž se řeší konflikt mezi racionalitou a pudovostí; ta se u něj projevuje jen ve snových scénách, protože jinak je apatický. Vstupují do toho bizarní setkání s postavami, které hrají Jařabovi (druhdy spolu s Dušanem D. Pařízkem vůdčí osobnosti pražského Divadla Komedie) další jeho dvorní divadelní herci, ale také třeba s uprchlíky. „Proč by k nám automaticky měli chovat respekt?“ zazní v narážce na koloniální minulost Evropy.
Padesátník v současné východní Evropě
Připravte se také na úhoře, „emancipované kurvy“ nebo Roberta Mikluše v župánku. Vyjmenovávat podobné jednotlivosti je ale k filmu trochu nespravedlivé, jednoduché a zlomyslné, protože všechno v něm chce nést smysl až v rámci celku. Jenže ten se rozpadá. Některé naťuknuté motivy jsou přitom tolik nosné! Třeba když David Jařab, sám ročník 1971, ohledává, jaké je být v současné východní Evropě padesátníkem, který „mimo svůj mikrosvět už nic neznamená“.
Vy, kteří jste v Karlových Varech, vězte, že třetí Jařabův celovečerák zde lze v dohledné době spatřit ještě třikrát: ve středu 5. 7. v 15:00 v Malém sále Thermalu, ve čtvrtek 6. 7. v 15:00 v Kině Drahomíra a v sobotu 8. 7. v 9:00 v Kinosále B. Do českých kin se snímek s dosud nepříliš příznivým diváckým hodnocením vydá 21. září.
