Vincent Perez, o filmu Ve jménu cti, který ve Varech vyhrál cenu diváků: Herci měli skutečně bojovat
Diváckou cenu deníku Právo na letošním MFF Karlovy Vary získalo historické drama Ve jménu cti, které na pozadí atmosféry Paříže roku 1887 do detailu ukazuje tehdy běžnou praxi soubojů. Mistr šermu a válečný veterán Clément Lacaze se nechá zatáhnout do série duelů, většinou šermířských, již rozpoutá řevnivost mezi jeho mladým, horkokrevným synovcem a zkušeným plukovníkem Berchèrem. Toho si zahrál scenárista a režisér snímku Vincent Perez, jeden z hostů letošního ročníku festivalu.
Scénář Ve jménu cti jste napsal se svou manželkou a rovněž herečkou Karine Silla. Jak jste si dělili práci?
Vlastně jako už dříve. Já jsem i tentokrát provedl hodně historického výzkumu a z něj vystavěl příběh. Pak do toho vstoupila moje žena, která měla na starosti hlavně psychologii postav, jimž dodává hloubku a emocionální realismus. Já se zároveň snažím najít a udržet rytmus příběhu, dát mu filmové kvality a zajistit, aby byl zábavný. Rytmus je pro mě klíčový už ve fázi psaní scénáře; film také psanému textu velmi přesně odpovídá, nebyl žádný prostor pro improvizaci.
Váš film přesně popisuje pravidla, kterými se v dané době souboje řídily – jak probíhá vyzvání, kdo vybírá zbraně, jak vypadá průběh...
A všechno to odpovídá skutečnosti. Tohle je srdce toho filmu, sami jsme byli zvědaví, jak věrně dokážeme vyobrazit tu éru a způsob života v ní. Tehdy se v Paříži konal jeden souboj denně a na každých pětatřicet soubojů připadal jeden mrtvý, o těžce zraněných nemluvě. Souboje byly součástí francouzské kultury po staletí, už od středověku. S první světovou válkou začal tenhle fenomén upadat a s druhou definitivně skončil. Při historickém bádání pro mě bylo vzrušující objevovat a pracovat s knihami, z nichž čerpali sami účastníci tehdejších soubojů. Jednu tehdy slavnou napsal v roce 1836 vikomt de Chateaubriand, ale v roce 1887 už byla celkem přežitá. Tehdy se vycházelo z úplné novinky, knihy Umění souboje, kterou rok předtím napsal Eugène Tavernier, jenž ve filmu vystupuje jako Lacazův přítel. Tahle kniha mi dala zásadní vhled do celé problematiky.
Šokovalo mě, jak odlišné jsou ve vašem filmu tréninky a souboje. Tréninky působí ušlechtile, vznešeně, ritualizovaně, samotné duely jsou pak velmi fyzické a brutální.
Ano. Trénink je trénink, ale když stojíte tváří v tvář smrti, je to něco jiného. Musíte se pak spolehnout na kombinaci techniky a instinktů. Souboje jsou natočené velmi realisticky. Všichni herci, kteří tu před kamerou bojují, museli projít tvrdou přípravou. A tohle je vlastně důvod, proč jsem ten film natočil. Jako herec jsem měl s šermem velké zkušenosti, ve filmech jsem natočil na tři desítky soubojů, spolupracoval jsem s nejlepšími učiteli šermu na světě. Snil jsem o tom, natočit film postavený na šermu. Trvalo roky, než se mi k tomu naskytla příležitost, ale pak jsem po ní skočil: využil jsem všechny svoje znalosti a přesně věděl, co chci. V první řadě jsem chtěl, aby ty souboje působily věrohodně a realisticky, ne jako v Hollywoodu, kde vidíte jen detaily tváří a rukou a většinu práce odvedou dubléři. Chtěl jsem, aby v mém filmu skutečně bojovali herci.
Jak jste pro práci na Ve jménu cti zaangažoval kaskadéra a mistra šermu Michela Carlieze?
Seznámili jsme se při práci na filmu Cyrano z Bergeracu (1990), kde pracoval jako asistent koordinátora soubojů Billa Hobbse, který pracoval například na slavných Soupeřích (1977) Ridleyho Scotta. S Michelem jsem dělal tolik snímků! Fanfána Tulipána (2003), Královnu Margot (1994), spoustu. Měli jsme společný sen natočit film, kde bych byl já režisérem a hercem a on koordinátorem akčních scén. A cítil jsem z něj, že je nadšený, že konečně vznikl film o šermu právě z doby kolem roku 1887. Soupeři Ridleyho Scotta byli z doby napoleonských válek, ze začátku 19. století, tohle je jeho konec. V závěru našeho filmu taky cítíte, jak se svět mění. Šlo o velmi specifickou dobu.
Spojenou třeba i s hnutím žen za emancipaci. Důležitou postavou vašeho filmu je feministka Marie-Rose Astié de Valsayre. Vímal jsem určité paralely mezi jejím úsilím a dnešní fází boje za ženská práva, byl to záměr?
Nedělal jsem to schválně, přišlo to přirozeně. Myslím, že všichni máme „antény“, kterými chytáme signály ze svého okolí a zapracováváme je do toho, co tvoříme. Když dělám historický film, je pro mě důležité, aby rezonoval s dnešním světem, to zcela určitě. Ještě ve fázi námětu Astié ve Ve jménu cti chyběla. Ale narazil jsem na její předobraz v rámci svého historického bádání, taková žena opravdu existovala. Vytvořila první ženskou ligu šermu, byla militantní feministkou a všichni se jí tehdy smáli: muži, ale i ženy a dokonce i tehdejší feministky, protože si všichni mysleli, že je blázen. Ona ale prostě byla napřed. Takže jsme se do ní s manželkou zamilovali a ona si v našem filmu sama našla místo. A taky jsem pyšný na to, že jsme jí konečně dopřáli souboj, který si moc přála uskutečnit, ale vždycky byla odmítnuta.
Ten se slabošským Massatem?
Ano. On ji velmi ponižoval a trápil. Paradoxně měli podobný problém, nemohli být v dobové společnosti sami sebou – ona jako emancipovaná žena, on coby homosexuál. Trpěli nedostatkem svobody a volnosti.
I díky Astié váš film pracuje s motivem boje nebo souboje rafinovaně na mnoha úrovních: ve fyzických duelech, v boji za svobodu, v lásce...
...a ve slovních přestřelkách! Myslím, že většina scén i dialogů v tom filmu je natočená jako souboj. Je to zkrátka ústřední téma filmu, které se projevuje na řadě míst. Dalším takovým tématem je reputace a to, že jste o ni mohl přijít.
Jak třeba?
Třeba tím, že jste odmítal přijmout vyzvání na souboj, jako to i ve filmu zkouší Massat vůči Astié. Ale když jste souboj odmítl, byl jste za zbabělce, a to tehdejší společnost prostě nepřijímala. A i v tomhle jsou paralely s dnešním světem a jeho sociálními sítěmi. Jejich prostřednictvím vám klidně někdo může zničit pověst, vyvolá skandál a je to. V roce 1887 jste věci mohl uvést na pravou míru a očistit si čest soubojem. To už dnes nejde.
