Na festival ve Varech přijíždí s filmem Světýlka scenáristky a režisérky Beaty Parkanové, ve kterém hraje ženu a maminku stojící před těžkým rozhodnutím. Po roce stráveném víceméně na divadle jde herečka Elizaveta Maximová (32) opět z role do role před kamerou. A teprve teď začíná mluvit o tom, co jako žena s rusko-ukrajinskými kořeny prožívala bezprostředně po invazi na Ukrajinu.
Hned dvakrátjste byla na festivalu v Cannes s filmy, které běžely v rámci sekce Cinéfondation,Atlantida, 2003 (2017) a Sto dvacet osm tisíc(2019), Berlinale jste se účastnila se snímkemJe suis Karl(2021), teď hrajete ve Světýlkách, která jsou uvedená v hlavní soutěži v Karlových Varech. Čím pro vás největší světové filmové festivaly jsou?
Vždycky je to velká, hektická oslava filmu a umění. Kolotoč plný nečekaných a inspirativních setkání, projekcí filmů, ze kterých žiju ještě další měsíce. Do Varů se moc těším i proto, že tam letos budu mnohem delší dobu než obvykle a poctivě si tam filmy „nachodím“. V Cannes jsem pokaždé nakoukala všech osmadvacet kraťasů v sekci Cinéfondation i některé tituly z hlavní soutěže, Berlinale jsem ale zažila během pandemie, takže jsem viděla jenom naše Je suis Karl. Kvůli tvrdým covidovým opatřením se tehdy nesmělo promítat uvnitř, projekce probíhaly venku, doprovodný program byl zrušený, takže Berlinale mám zkreslené a chtěla bych ho někdy zažít naplno. Snad se mi to poštěstí.
Jste poctivá divačka, ale užíváte si i glamour?
Právě že mám občas pocit, že se v médiích víc než práce filmařů probírají šaty celebrit. Ale nebudu lhát, ve Varech si glamour samozřejmě taky užívám. Beru ho jako takovou hru s módou, jako další zkušenosti do své herecké dílničky. Především se ale těším na filmy a na setkání s přáteli filmaři. A máme velkou radost z uvedení Světýlek, je to pro nás všechny obrovská čest.
Jak premiéruSvětýlekpojmete?
Jsme poměrně malá filmařská delegace, proto doufám, že celý den strávíme co nejvíce spolu s Beatou a všemi tvůrci Světýlek. Vím, jak je to důležitý den především pro malou Miu, představitelku hlavní role, které jsem hrála maminku, proto bych jí ráda byla co nejvíc nablízku.
Irena, vaše postava ve Světýlkách, má těžkou pozici: ať se rozhodne jakkoliv, vždycky to bude špatně. Buď se vzdá svých ambic a hlasu srdce a zůstane v nefungujícím manželství, nebo rozbije rodinu s malým dítětem. Ocitla jste se někdy v podobné situaci, kdy žádné řešení není úplně správné?
Myslím, že každý máme za sebou spoustu situací, kdy je na nás vyvíjen nátlak, a cokoliv, co uděláme, se nám zdá špatně. Ale na rozdíl od Ireny jsem nikdy nebyla vdaná a nemám dítě, takže zrovna tohle dilema jsem naštěstí zatím řešit nemusela. Hodně jsem při natáčení přemýšlela, jak bych se asi na místě Ireny zachovala. Herectví se proměňuje s životními zkušenostmi, takže jsem zvědavá, jak se mi ty vnitřní pocity poskládají za pár let, až třeba budu mít sama miminko a budu znovu hrát roli matky.
A budete si třeba říkat, že byste Irenu zahrála jinak.
To si v něčem říkám už teď. Světýlka jsme natáčeli před dvěma roky, a když jsem je v květnu viděla, napadalo mě, jaké nuance bych dnes zahrála jinak. Jsem teď o dva roky starší, zkušenější a jinak přemýšlející a mám odstup od placu, odstup od toho dne, kdy se točila určitá scéna. Je to neustálý vnitřní boj – přijmout myšlenku, že se dívám na záznam té doby a že tehdy jsem dělala maximum, co jsem v danou chvíli mohla.
Jak zvládáte dívat se sama na sebe?
Určitě to nevyhledávám, svoje filmy si záměrně nepouštím, ale snažím se to vnímat profesionálně. Vím, že spousta herců při natáčení nechodí „k odkuku“, k monitoru, kde se hned můžou podívat na scénu, kterou právě točili. Mně to naopak často velmi pomáhá, protože pak vidím, na co se zaměřují kameramani, chápu kompozici, líp rozumím tomu, co po mně chce režisér. Práce s kamerou je odlišná od divadelních postupů. Ale naučila jsem se nehodnotit samu sebe jako Elizavetu, ale jako danou postavu v příběhu.
Ve Světýlkáchje výtvarně výrazný postup, kdy je vaše tvář snímána ve velkých detailech 8mm kamerou, to už se hercům neděje. Jak jste to vnímala?
Já to milovala! Když jsem slyšela, jak kamerou běží filmový pás, byl to pro mě kouzelný moment. To je ta opravdová filmová magie: přišlo mi to jako osobní, niterný dialog s živou bytostí – kamerou… Točit na filmový materiál je pro mě sen.
Jak jste se sžily se zmiňovanou Miou Bankó, představitelkou vaší filmové dcery Amálky?
Začala mi na place říkat maminko. Máme krásný vztah, ale nesnažila jsem se napasovat do role její maminky mimo plac, že bych jí něco zakazovala nebo ji nějak přehnaně hlídala. Cítila jsem za ni zodpovědnost, protože jsem chtěla, aby se v našich společných scénách cítila co nejkomfortněji. Mia je úžasná herečka, táhne celý film a sálá z ní dětská upřímnost, opravdovost a něha.
A jaký jste měla vztah se svými filmovými rodiči, Veronikou Žilkovou a Martinem Fingerem?
Fungovali jsme spolu skvěle. Veronika mě na rozdíl od své filmové postavy mimo záběry nesekýrovala, byla velmi vstřícná a za setkání s ní jsem vděčná. S Martinem jsme se jako otec a dcera setkali už v televizním filmu Stockholmský syndrom (2020), ale ve Světýlkách je náš vztah diametrálně odlišný. Protože Světýlka jsou snímaná z pohledu Amálky, z úrovně hlavy šestileté holčičky, dělali jsme si s Martinem legraci, že můžeme mít jen dvě herecké polohy – zatnuté břicho a vypoulené břicho.
Vy jste se do Česka jako malá holka přestěhovala z Ruska s maminkou. Vzbudila ve vásSvětýlkavzpomínky na váš tehdejší vztah?
Vzpomínky ve mně vzbudily spíš dekorace a kostýmy. Světýlka se odehrávají někdy na začátku 90. let a mně připadalo, že v kostýmech vypadám jako moje maminka zamlada. Znám i její fotky z té doby. Moje maminka je ale mnohem srdečnější a obětavější vůči svým dětem, kdežto Irena je na tu dobu nečekaně sobecká.
Sobecká?
Dává přednost osobnímu štěstí před rodinou. A to v té době, myslím, bylo vnímané jako určité sobectví. Taky že jí to ostatní postavy vyčítají. A protože jsem vyrůstala hodně s prarodiči, vzpomněla jsem si u Světýlek na letní měsíce u nich na chatě. Pamatuju se taky, jak se řešil rozvod mých rodičů. Dospělí si neuvědomují, jak moc jsou děti všímavé, kolik toho už chápou a že chytají i všechny ty náznaky, útržky slov, tichá poklepání na rameno, nasávají atmosféru a emoce jako houby. Ale nevyjadřují to. Nebo to vyjadřují oklikou, tím, že schovají kocoura do peřiňáku nebo otrhají sousedovi kytky jako Amálka. Takže mi Světýlka připomněla dětství i to tajnosnubné probírání rozvodu.
Mám pocit, že většinou hrajete kladné postavy, snad kromě skalní stalinistické komunistky Marty v minisériiHerec, která…
A to mě pobavilo, že to říkáte! Protože jiní lidé mi říkají, že hraju samé záporné postavy – například vražedkyně, jiní zase, že samé femmes fatales. Nebo psychicky narušené ženy nebo podivínky. Takže to vnímání je subjektivní. Ale Marta, té jsem říkala Marta „zlo má mnoho podob“ Švarcová. Když hraju záporné postavy, nepřemýšlím o nich jako o zlých: ani ti největší hajzlové si o sobě nemyslí, že jsou hajzlové, jen vnímají realitu ze svého úhlu pohledu. I největší svinstva konají v rámci dobra – dobra, jak ho chápou oni. Pro mě byla Marta Švarcová ženou, která žila podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, zapálená komunistka, co milovala stranu, divadlo a muže. Takhle jsem si ji pojala: ve svých očích byla naprosto v právu, a naopak pohrdala lidmi, kteří nežili podle jejího vidění světa.
Řada vašich rolí je „servisních“: nahráváte hlavním postavám, jako třeba když vaše tanečnice v minisériiDocent(2023) pomáhá vyšetřovatelce v podání Terezy Ramba…
Rozhodně je nevnímám jako „servisní“, to označení se mi příčí. Jsou to role, díky nimž jsem si vyzkoušela nové herecké polohy, poznala se s novými kolegy, získala skvělé zkušenosti. A na Docentovi jsem se poprvé setkala na place s režisérem Jiřím Strachem. I díky téhle spolupráci spolu budeme na podzim točit jeho nový film.
V nedávném snímkuSvatás Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli jste mu hrála televizní reportérku, ale to bylo taky jen na pár minut.
To byl vlastně takový dárek! Jiří se mě zeptal, jestli jsem s paní Bohdalovou někdy hrála. A já, že ne. A on, že mi tam napíše roličku. Díky tomu jsem se mohla s paní Bohdalovou profesně potkat, a ještě po tom, co jsme dotočily naši společnou scénu, jsem zůstala na place a pozorovala ji při práci. Byl to pro mě zážitek, protože ona je vskutku velká herečka. Jak pracuje s kamerou, jak se před ní zapíná, jak s ní v podstatě laškuje, čaruje! Když hraje na kameru, má v očích až takové ďáblíky, které člověka neskutečně nabijí.
Tanečnice v Docentovibyla z Ruska nebo Ukrajiny, v HřebejkověZahradnictvíjste zase hrála sovětskou delegátku. Neuráží vás, když vás režiséři jako rodačku z Kazaně obsazují podle vašeho původu?
Neuráží, protože vím, že těmihle rolemi hodně šetřím, 99 procent jich odmítám, a to mi jich přicházelo opravdu hodně. Nechci zapadnout do škatulky rolí cizinek, když mám perfektní češtinu a dokážu hrát různorodé postavy. Ale když to je zajímavá příležitost a zajímavá spolupráce, jdu do toho.
ProDocentajste se musela nacvičit burlesku, pro seriálTrpaslík(2017) jste trénovala jako roztleskávačka, pro roli ve filmuModelář(2020) jste se naučila hrát a zpívat písničky Janky Ďagilevy… Před pár lety jste mi říkala, že byste toho chtěla v rámci příprav na role vyzkoušet mnohem víc a totálně vyjít z komfortní zóny. Povedlo se vám to?
Například na Stockholmský syndrom jsem měla intenzívní přípravu s psycholožkou, která pracuje jak s oběťmi, tak s pachateli násilných činů. Učila jsem se jinak chodit, vůbec jsem měla tělesné projevy odlišné oproti všemu, co jsem znala předtím nebo co jsem si mohla vyzkoušet. A po natáčení jsem zjistila, že si nemůžu ani dosáhnout rukama na kolena, jak jsem celá zatuhlá. A teď v rámci příprav na roli docházím do nemocnice a tiše pozoruju. Nechci o tom ještě mluvit, je to pro mě nejen herecká zkušenost, ale především lidská.
FilmErhart(2022) jste natáčela mimo jiné v psychiatrické léčebně a v márnici a říkala jste mi, že jste si to „neměla brát tak blízko k srdci“. NatáčetAtlantidu, 2023po pás v ukrajinských bažinách s pijavicemi vás přitom nerozházelo. Jak se od psychického vypětí v rámci role odpoutáváte? Jak si v tomhle ohledu stanovujete hranice?
Ty hranice se mi asi dost posunuly. Když začala válka na Ukrajině, překládala jsem ukrajinským rodinám. Bylo to nejhorší období mého života, nejvypjatější situace, kdy sám potřebujete akutně pomoct, ale pomáháte si i tím, že pomáháte jiným. Překládala jsem v krematoriu, na různých odděleních nemocnic, a že jich už znám po celém Česku hodně, ale nejčastěji to bylo na psychiatrii. A na psychiatriích jsem si uvědomila, jak křehká hranice nás v určitých životních momentech dělí od tamních pacientů – jen branka a bílý plášť. Tehdy mi hodně pomohla Linka důvěry, kam jsem v noci volala a ptala se, jak máme postupovat, aby nás to nesežralo.
Tomu nerozumím. Ptala jste se na pomoc pro sebe, nebo pro ty ukrajinské rodiny?
Obojí. Ptala jsem se na postup, jak třeba jednat s člověkem, kterému včera umřela matka a už nikoho dalšího v životě nemá. A zároveň na to, jak se v takových situacích sama obrnit, protože nejsem profesionálka, nejsem vystudovaná psycholožka nebo sociální pracovnice a pouštím si emoce příliš k sobě. Chodím na terapii a jsem jejím velkým zastáncem; pro herce, který neustále pracuje se svými emocemi a nejniternějšími prožitky, je psychoterapie nutnost. Zdravému odstupu mě, myslím, naučila spíš realita než nějaká herecká cvičení.
Taková existují?
Spousta hereckých metod vás učí psychohygieně, tomu, jak roli odhodit. Například podle Meisnerovy metody si do postav svých hereckých kolegů dosazujete lidi ze svého života, se kterými jste nejčastěji v kontaktu. Ale pak jim reálně musíte třeba zavolat, aby si váš mozek uvědomil, že to byla jenom hra a představa. Spláchnout to. Tahle metoda mi přijde skvělá, mnohem nebezpečnější mi připadá práce se zpřítomňováním vlastních zážitků z minulosti.
Můžete ještě rozvést, proč pro vás byla invaze na Ukrajinu nejhorším obdobím v životě? Protože jste se bála o příbuzné? Protože jste byla tak vyčerpaná z pomoci ukrajinským rodinám?
Protože mám rodinu jak v Rusku, tak na Ukrajině. Vnímala jsem to tehdy tak, že se nám zhroutil svět. Že život v Rusku i na Ukrajině, jaký jsme znali předtím, už nikdy nebude stejný. A že potrvá mnoho a mnoho let, než se situace aspoň trochu spraví.
Devět dní po invazi jste se k válce vyjádřila impozantním, až státnickým projevem v přímém přenosu České televize v rámci udílení Českých lvů. Muselo vás to stát spoustu odvahy a odhodlání. Jak na to vzpomínáte?
Děkuju. Tehdy nikdo nevěděl, jak se válka bude vyvíjet a jak moc budou v Rusku pronásledovaní příbuzní lidí, kteří se k válce vyjádří v zahraničí. Před Českým lvem jsem mluvila na akci Milionu chvilek a později jsem měla ještě proslov na pětaosmdesátinách Karla Schwarzenberga na ministerstvu zahraničí před velvyslanci zemí EU a NATO. Ten byl neveřejný, nepřenášený, asi pětiminutový v angličtině a pro mě hodně důležitý. Všechny ty proslovy jsem překládala do ruštiny a posílala je příbuzným do Ruska. A než jsem šla na první protestní akci na Václavák, řekla jsem prarodičům, že se pak možná už neuvidíme. Že nevím, co se stane. Byla jsem překvapená, jak moc mě rodina podpořila. Říkali, že jsou na mě pyšní. Věděla jsem, že kdybych ty věci veřejně neřekla, nebudu si moct vážit sama sebe. Byly to ty nejčistší, nejryzejší věci od srdce, co jsem potřebovala říct a podpořit tak jak Ukrajince, tak Rusy, kteří jsou proti válce. A zároveň jsem si uvědomovala, že potom už nejspíš nebudu moct zpátky za svými nejbližšími.
Tehdy vám bylo čerstvě třicet. Pro magazínEllejste překročení třicítky zrekapitulovala slovy: „Ustát, vydržet, zvládnout, stihnout, zavolat, vytáhnout, převézt, ubytovat, nepřijít o rozum, přeložit, napsat, vystoupit, podpořit, být tu.“ Nikde jste ale, myslím, nemluvila o tom, co konkrétně jste dělala, jak jste pomáhala.
Začínám o tom mluvit až teď. Když už jsem to vstřebala. Nevěděli jsme, jak se budou vyvíjet osudy rodin, kterým jsme pomáhali, i z úcty k nim jsem o tom nemluvila. A také nechci, aby to vyznělo s nějakým hrdinským patosem – o hrdinství se fakt nejednalo, byla to prostě realita prvních měsíců. Pomoci bylo málo, překladatelů bylo málo, skoro nešlo sehnat ruskojazyčné nebo ukrajinsky mluvící psychology nebo třeba i paliativní péči... A situace byla taková, že když těm lidem nepomůžeme my, život se jim rapidně zhorší jen z toho důvodu, že tady prostě jenom nebyl nikdo, kdo by to v tu chvíli udělal. A zároveň jsem pomáhala i hodně pro sebe – v tom smyslu, že když se angažujete v životech cizích lidí, utíkáte před tím svým.
Jak jste se s nimi kontaktovala?
Vždycky mi někdo zavolal. Vědělo se, že umím rusky. Pak se to nabalovalo jeden na druhého, trávila jsem dlouhé hodiny na telefonu a propojovala lidi mezi sebou. Komunikovala jsem hodně s ukrajinskou herečkou Vitou Smačeljuk, se kterou jsme se setkaly ve filmu Oběť (2022), ta znala hodně umělců prchajících z Ukrajiny přes Českou republiku. Na Oběti jsem jí shodou okolností dělala jazykovou koučku, když skutečná koučka onemocněla covidem. A považuju to za jednu ze svých nejlepších filmařských zkušeností. Vidět plac z druhé strany pro mě bylo zásadní, všem hercům to doporučuju.
Zpět do současnosti. Na rozhovor jsme dlouho hledali termín, protože jste pořád pracovala. Na čem?
Točíme momentálně dvě věci naráz, z obou projektů mám velkou radost. Bóra je šestidílná série pro Voyo v produkci Film Kolektivu, režíruje ji Zuzana Mariánková a Marek Najbrt, název je zatím pracovní. Je to příběh o velmi nesourodé partičce deseti lidí, kteří jedou na esoterický workshop na maják, kde je od pevniny odřízne právě bóra – vítr, který dosahuje rychlosti až 300 kilometrů za hodinu. V Chorvatsku jsme točili exteriéry, ve studiu v Bratislavě, kde byl postavený vnitřek majáku, jsme teď strávili přes čtyři týdny.
A ta druhá věc?
Desetidílný seriál Děcko pro Českou televizi v režii Rozálie Kohoutové a Radima Špačka. Judit Pecháček v něm hraje matku, která nabízí své dítě k přímé adopci, a my s Honzou Jankovským jeden z párů, jež se o ně ucházejí. Baví mě, že v Bóře a Děcku mám naprosto odlišné postavy, nemůžou být rozdílnější, takže teď mám i takové rozpolcené vnímání. A taky se na podzim bude v České televizi vysílat nová minisérie v režii Jana Vejnara o fenoménu OnlyFans, má se jmenovat Citlivý obsah. Budeme ji prezentovat ve Varech.
A co divadlo? Hrajete pořádNatašin sen, náročné monodrama, které jste si držela od absolutoria DAMU v roce 2016?
Už ne. Ale slyšela jsem, že s útržky monologu z té hry chodí dnes uchazeči o studium na DAMU a JAMU na přijímačky. Divadlu jsem se věnovala skoro celý minulý rok, koketovala jsem s myšlenkou, jestli by mě naplňovalo věnovat se mu víc, jestli nejít dokonce do angažmá. Ale po tom roce jsem zjistila, jak moc mi chybí kočovný filmařský život. Ze kterého teď sice chvilkově umírám vyčerpáním, ale miluju ho: vím, že tu energii, kterou mám na place, nikde jinde necítím.
