Vlny jsou vyprávěním vítězů: Dobové drama vzdává hold novinářům Čs. rozhlasu v atmosféře konce 60. let
V roce 2008 získal Jiří Mádl s filmem Děti noci Cenu za mužský herecký výkon jako nejmladší herec v historii MFF Karlovy Vary. Tentokrát na festival přijíždí jako scenárista a režisér. S producentkou Monikou Kristl po mnohaletých přípravách natočili velkofilm Vlny, který vypráví o Redakci mezinárodního života Československého rozhlasu v pohnuté době kolem invaze v srpnu 1968. Členové redakce Milan Weiner, Věra Šťovíčková, Jan Petránek, Luboš Dobrovský a další byli celebritami své doby.
Vlny se zvedaly přes deset let; šlo dokonce o první projekt, o kterém se Jiří Mádl a Monika Kristl bavili, rozhodli se ale vyzkoušet si vzájemnou spolupráci na „menším“ snímku, než je nákladné retro odehrávající se na pozadí zásadních okamžiků národních dějin. „Byla jsem si jistá, že se s Jirkou potřebujeme nejdřív pracovně poznat, než spolu uděláme tak velký film jako Vlny,“ vzpomíná producentka. „Jirka měl tehdy za sebou snímek Pojedeme k moři, který se mi líbil a na němž prokázal, že umí vyprávět příběh. A protože měl shodou okolností hotový scénář filmu Na střeše, připadalo mi skvělé zkusit si spolu nejdřív projekt daleko jednodušší než Vlny – komorní příběh ze současnosti, v zásadě v jednom bytě se dvěma herci.“
Na střeše tak fungovalo jako referenční film pro budoucí koproducenty, zahraniční partnery a prodejce. „Lidé se často bojí nového. Potřebovali jsme ukázat, že jsme ověřený tým producentky a režiséra a že máme něco za sebou. Proto jsme si už pro film Na střeše vybírali spolupracovníky z tvůrčích profesí s ohledem na to, že s nimi chceme pracovat i na dalších věcech. Takhle jsme se dali dohromady třeba s kameramanem Martinem Žiaranem nebo kostýmní výtvarnicí Katarínou Štrbovou Bielikovou, kteří dělali i na Vlnách,“ vysvětluje Kristl.
Natočím si to sám
Inspiraci k Vlnám však Mádl sbíral už od dob studií sociální a masové komunikace na Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze, která ukončil v roce 2009. „První jiskřičkou bylo, když jsem na škole zpracovával knihu Od mikrofonu k posluchačům Evy Ješutové, Rostislava Běhala a dalších autorů, což je souborná historie rozhlasového vysílání u nás,“ vzpomíná filmař. „Zaujala mě v ní kapitola právě o Redakci mezinárodního života. Napadlo mě původně, že na tohle téma jednou napíšu scénář pro nějakého světově proslulého režiséra, představoval jsem si, že to bude velký hollywoodský film. Asi v roce 2013 jsem si začal dělat výzkum. Než jsem vyrazil mluvit přímo s redaktory mezinárodního života, chtěl jsem mít hodně načteno.“ Podle dostupných knih a výpovědí přímých účastníků sepsal Jiří Mádl dvacetistránkový námět, jejž představil Monice Kristl.
Rozhovory s redaktory, kteří byli v té době ještě naživu, probíhaly na etapy. „Úplně první schůzka byla s dětmi Milana Weinera, s panem Jiřím a paní Janou,“ vzpomíná scenárista na potomky šéfa RMŽ, jenž zemřel už v roce 1969 v pouhých čtyřiačtyřiceti letech. „Potom jsem mluvil s Pavlem Žáčkem a dalšími historiky z Ústavu pro studium totalitních režimů, dál s Vladimírem Príkazským, který s RMZ spolupracoval; byl to on, kdo v srpnu 1968 seděl ve spojovně rozhlasu se samopalem u hlavy. Pak už přišli na řadu redaktoři: Jan Petránek, Luboš Dobrovský, a hlavně Věra Šťovíčková. S tou jsem se sešel nejvíckrát, byla jediná, za kým jsem chodil pravidelně, její výpovědi jsou možná až šedesát procent všech mých zdrojů. Pamatuju si třeba, jak jsem jí z Jordánska vezl kafe s kardamomem, které si během zahraničních cest zamilovala.“
Hlavní postavou Vln nicméně není redaktor, nýbrž technik Tomáš, který se po smrti rodičů stará o mladšího bratra Páju. „Rodinný příběh je fiktivní, ale Tomáš je spojením tří skutečných postav, o nichž jsem se dozvídal z vyprávění redaktorů. Chtěl jsem vyprávění postavit na někom, kdo je průměrný, aby se s ním dalo dobře ztotožnit, a kdo je zranitelný,“ říká Mádl. „Práce techniků byla v rozhlase důležitá a během sovětské invaze klíčová. Jejich osudy jsem ale musel kondenzovat do jedné figury a děje, který zvládnu odvyprávět za dvě hodiny. Ukazuju samozřejmě i další pracovníky rozhlasu, ta budova není prázdná, ale v příběhu s nimi už nejdeme.“
Redakce jako mozaika
Fiktivního Tomáše ztvárnil Vojtěch Vodochodský, skutečného Weinera Stanislav Majer, Dobrovského Martin Hofmann, Petránka Petr Lněnička, Šťovíčkovou Táňa Pauhofová. „Rozsahem castingu a časem, který jsme mu mohli věnovat, mi Monika dala dárek,“ vzpomíná režisér na velkorysé obsazování hlavních rolí. „Dovedu si představit, že by mě jiní producenti tlačili, abych šel víc na jistotu, že by se soustředili na vnějškovou podobu. Tak se to u filmů podle skutečných událostí bohužel dělá často. Já ale chtěl jít především po energii lidí a postav, a když tam vyvstala i nějaká podoba, jako se to stalo třeba právě u Dobrovského nebo Weinera, šlo o určitý bonus navíc. Chtěl jsem, aby redakce fungovala dohromady jako mozaika. Potřeboval jsem, aby obsazení co nejvíc odpovídalo vyprávěním, abych z něj tu redakci cítil, takže jsem už tolik neřešil, jestli třeba odpovídá věk jednotlivých lidí.“
Za další dárek od producentky Mádl považuje, že měl dost času na obhlídky lokací. Například dům, kde bydlí Tomáš s Pájou, stojí v Josefově, který je svou oprýskaností pro retro ideální. Natáčelo se samozřejmě i v budově někdejšího Československého rozhlasu na pražské Vinohradské ulici, interiér redakce vznikl v ateliéru na Barrandově. Vlny jsou ale zvláštním druhem retra: kombinují nově vzniklé záběry s původními, autentickými. Díky tomuhle spojení bylo možné ve filmu přesvědčivě evokovat válečnou zónu, v niž se Praha proměnila po příjezdu „spřátelených vojsk“ v roce 1968, bez jediného tanku.
„Od začátku jsem Jirkovi, kameramanovi Martinu Žiaranovi i architektu Petru Kuncovi říkala, ať na tank v Praze zapomenou. Že na Vinohradskou prostě žádný nepřivezu,“ vzpomíná Kristl. „Měla jsem tuhle zkušenost z filmu Krycí jméno Holec, kde jsem tank před rozhlas dostala, ale ta energie byla úplně mimo. Věděla jsem proto, že mít skutečný tank, se kterým vytvoříme atmosféru obležení rozhlasu, je plýtvání prostředky a že to na plátně stejně nebude fungovat. Tank jsme nakonec využili, ale jinak.“ Tvůrci tedy hledali řešení, jak invazi věrohodně a ve velkém natočit i bez těžké techniky. „To byla jedna z prvních věcí,“ říká producentka. „Natočili jsme testovací záběry, v nichž jsme zkombinovali části natočené s herci s archívní stopáží. A až v momentě, kdy všechno hrálo dohromady, jsem začala shánět finance. Test jsem při tom používala jako ukázku našeho přístupu a toho, že chceme Vlny natočit inovativně a jinak, než by se asi očekávalo.“
Práce ve vlnách
Film tak spojuje záběry natáčené na 16mm film, „pětatřicítku“ i digitál. V postprodukčním studiu UPP se archívní materiály obarvovaly, ty nové zase kvalitativně degradovaly, aby stopáž ladila dohromady a aby si na kombinaci divákovo oko zvykalo už od začátku snímku. Scéna invaze pak i přes velkou živelnost a záměrnou chaotičnost vznikala velmi precizně. „S kolegy jsme dlouho hledali v archívech a zkoumali své možnosti, jak sekvenci odvyprávět. Každý záběr je promyšlený, není tam moc náhodného pohybu kamery, i když to někdy vypadá divoce. Bylo to jako zdobit vánoční stromeček, věšet koule na větvičky,“ popisuje Jiří Mádl. „Byla to zároveň taková alchymie v tom, že na sebe jednotlivé kroky práce nenavazovaly, nebo se naopak překrývaly a vracely nás zpátky. Opravdu jako vlny. Budu si muset na názvy dalších projektů dávat pozor,“ směje se Kristl. „Jirka napsal scénář, pak jsme k němu hledali dobové záběry a na jejich základě zase Jirka scénář přepisoval, aby k nim co nejlíp seděl.“
Retrofilmy obvykle čelí komentářům a výtkám na margo historické autenticity. Bude to i případ Vln? „Setkávám se s tím, že lidé mají pocit, že tu relativně nedávnou dobu znají a přesně vědí, co tehdy bylo a co nebylo. Ale často jsem zjistila, že si to myslí špatně,“ říká producentka a uvádí příklad švýcarského nahrávacího zařízení Nagra. „I naši zvukaři si mysleli, že tenhle model v roce 1968 ještě neexistoval, ale rekvizitáři to měli správně. Nebo auta! Spousta věcí, které máme spojené se sedmdesátkami, existovala už na konci 60. let, jen tehdy možná nebyly v širším povědomí.“ Tvůrci se co do rekvizit snažili o maximální věrohodnost – včetně technických detailů, jako jsou typy mikrofonů a jejich používání v rozhlase.
Jindy muselo docházet ke kompromisům, třeba když se Jiří Mádl nemohl shodnout s kostýmní výtvarnicí Štrbovou Bielikovou ohledně brýlí Milana Weinera. „Jirka prosazoval brýle, které Standovi Majerovi víc odkrývaly oči, tím pádem i jeho výraz, Katarína ale říkala, že tenhle typ koncem 60. let ještě neexistoval,“ vysvětluje Kristl. „Každý hájil svoji profesi. Jirka to, aby šlo herce líp vnímat z plátna, Katarína historickou věrohodnost. Myslím, že v kostýmech zůstáváme opravdu věrní. A nakonec i v brýlích Jirka ustoupil.“
Good vibe 60. let
Heslem pro evokování doby byla prý „nadčasovost“, což se týkalo i výběru dobové hudby. „Některé písničky fakt zestárly a dnes už si je nikdo nepustí. Ty nadčasové ale vydržely. Takové tedy bylo i zadání pro kostýmy a výpravu: pojďme používat nadčasové prvky, třeba oblečení, které si můžeme obléct i dnes a nebudeme přitom působit jako z jiné éry. Vytvořili jsme si takový výsek věcí, které z dané doby přežily,“ říká producentka, pro niž byla klíčová právě hudba. „Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli budeme moct všechny vybrané písničky využít, ale zároveň jsem cítila, že je důležité mít ve Vlnách jak české, tak zahraniční. Právě v 60. letech se totiž Československo znovu na chvíli připojilo k západnímu světu a já chtěla, aby ten zahraniční ,good vibe‘ doby skrze hudbu zazněl.“ Ve filmu tak zpívají nejen Vondráčková, Kubišová nebo Matuška, ale třeba i americké The Ronettes.
Snaha o autenticitu nicméně narážela na to, že „každý máme svoje vnímání reality“, jak poznamenává Kristl. „Vtipné bylo, že každý z redaktorů si události z doby kolem roku 1968 pamatoval jinak,“ potvrzuje Mádl. „Nikdy jsem s nimi nemluvil pohromadě a oni pak jeden druhého kritizovali – co to říká, vždyť to tahle vůbec nebylo! Ale podobně se hádají i historici. Člověk na sebe prostě musí v jednu chvíli vzít zodpovědnost, rozhodnout se pro jeden směr a vydat se cestou, která slouží příběhu.“
Kritika přicházela i z dalších stran, a to už ve fázi psaní. „Nejvíc poznámek a komentářů jsme neměli od pamětníků, ale od mladších lidí. Pozastavovali se nad určitými momenty ve scénáři, že takhle se to stát nemohlo, a samozřejmě poukazovali na Jirkův věk,“ říká Kristl. Jiří Mádl je ročník 1986. „Musela jsem na projekt shánět dobrozdání, a tak jsem byla třeba za hercem Miloněm Čepelkou, který v rozhlase v dané době pracoval. Scénář se mu líbil, prošel u něj bez výhrad.“ Jiří Mádl potvrzuje, že „čím mladší lidi jsou, tím víc si jsou jisti svojí pravdou“. Některé situace nicméně tvůrci posunuli oproti realitě schválně, v rámci zhuštění děje. „Třeba prohlášení ,Dnes v ranních hodinách‘, oznamující invazi, pronesl do éteru Vladimír Fišer – herec, jenž v rozhlasu někdy četl zprávy. Ale v příběhu není čas představovat další postavy a vysvětlovat, co tam dělají. Nebo Dobrovský, ten taky odjel do Moskvy jindy než v našem filmu. Musel jsem to odvyprávět přehledně,“ říká autor.
Nejen trauma, ale i euforie
Pro tvůrce bylo důležité zachytit také atmosféru pražského jara, které invazi předcházelo. „To pro mě bylo hodně důležité,“ zdůrazňuje producentka. „Už od dětství jsem cítila, jak lidé osmašedesátý rok vnímají hodně negativně, prostě národní trauma. Ale moji rodiče zároveň vyprávěli, jaká tu tehdy byla neskutečná energie a drajv! Chtěli jsme proto ve Vlnách pracovat s tím, jaká tu vznikala hudba nebo filmy a jakým způsobem bylo Československo zase propojené s Evropou, do které jsme se dokázali na chvíli vrátit.“
I Jiří Mádl cítí disproporci mezi pocitem národního traumatu a tím, jak rok 1968 vnímali redaktoři RMŽ. „Jejich postoj byl vlastně jedním z hnacích motorů, proč jsem tuhle látku chtěl zpracovat. Protože v jejich vyprávění nebylo vůbec nic poraženeckého. Šťovíčková o okupantech říkala dokonce něco v tom smyslu: ,V čem to byla jejich výhra? Že sem přijeli se strašným množstvím tanků, v přesile, a zabrali to tady? Ale nás nikdo neporazil, nezlomil, v našich myslích jsme jeli dál.‘ Ona teda o Rusácích mluvila hrozně. A pak si stejně našla svoji cestu, našla lásku svého života, dělala výstavy v Náprstkově muzeu… Petránka se zase pokusili zabít, a stejně to nebyl zlomený člověk. Oni to se svým lidským duchem vyhráli. To, co mi říkali, bylo vyprávění vítězů.“
Ve Vlnách se objevují situace, které důvěrně známe ze současných zpráv: Rusko označuje invazi do Československa za potlačování kontrarevoluce, za boj proti fašismu, za pomoc, podobně jako nyní v souvislosti s Ukrajinou. Opakují se témata propagandy a dezinformací. Do scénáře se nynější ruská agrese propsat nestihla, podle producentky se ale projevila v tom, jak ho vnímalo okolí. „Lidé nám původně říkali, že naše téma už není aktuální. A přesně v den, kdy Rusové vlítli na Ukrajinu, jsme měli slyšení na Státním fondu kinematografie,“ vzpomíná.
Cizinec jako mladý český divák
Historie se opakuje, ale přesto je potřeba vysvětlovat kontext. Vlny začínají střihovým úvodem, který ilustruje mezinárodní situaci po druhé světové válce, nástup komunismu a stalinistická 50. léta. Kristl přizvala ve fázi psaní dramaturga Jacka Sideyeho, který měl zkušenosti s látkami, jež se odehrávají na pozadí velkých historických událostí. S první verzí střihu pak tvůrci oslovili zahraniční přátele z oboru. „Na lidech, jejichž rodiče z Československa třeba emigrovali nebo kteří nemají s naší zemí žádnou spojitost, jsme testovali srozumitelnost filmu,“ říká producentka. „A pak jsme to taky zkoušeli na mladých divácích, třeba na mých dětech, protože cizinec je v tomhle ohledu totéž jako mladý český divák, jenž se o historii nezajímá.“ Jiří Mádl tvrdí, že se až úzkostně snažil, aby byl dobový kontext srozumitelný, ale nakonec se na vysvětlování dokonce ubíralo.
Při samotném natáčení byl pro režiséra největším strašákem časový tlak, i když měl k dispozici na Česko velmi velkorysých pětapadesát natáčecích dní. „Já se nebál, že bychom něco nezvládli udělat tak, jak jsem potřeboval. Věděl jsem, že máme dobrou přípravu a správné herce, že jsme s nimi důležité věci důkladně nazkoušeli. Ale vždycky jsem šel na plac s obavami, že to třeba nestihneme. To tikání hodinek v hlavě bylo nejhorší. A pak samozřejmě vyčerpání, když se tak dlouho budíte se stresem. Měl jsem toho nakonec fakt plný brejle.“
Jiří Mádl ostatně preferuje jiné fáze výroby filmu. „Ještě jsem nepřišel na to, co je na režii příjemného, i když ten pocit, když se člověku něco povede, herci se dívají na právě natočené záběry a reagují na ně, je skvělý a nabíjí mě,“ směje se. „Režírování mě baví, ale radši mám castingy a postprodukci. A velmi mě baví střih a zvuk, tam se cítím bezpečně a mám pocit, že k nim mám hodně co říct.“
Jisté obavy měl Jiří Mádl z režírování hromadných scén, jako je oslava silvestra 1967 u Věry Šťovíčkové doma. „V mých předchozích filmech rozhodně nejsou scény o deseti lidech. Ale nakonec to šlo, vždycky bylo víc možností, jak to odvyprávět, podržet na někom kameru déle…“ Nesmírně si pak pochvaluje spolupráci s představitelkou Věry Šťovíčkové, Táňou Pauhofovou. „Bylo mi ohromnou ctí ji režírovat, fakt zážitek,“ vypráví nadšeně. „Táňa Pauhofová se režíruje tak, jako se dneska dělají světla na place. Osvětlovačům řeknete: ,Tamhle přidáme třicet procent, tamhle deset, patnáct… dobrý!‘ A s ní to je: ,Táňo, teď ten strach tam byl pro mě čtyřicet procent, potřebuju šedesát, a naopak tu nejistotu dej klidně osmdesát.‘ A ona to tam dá tak, že to přesně odpovídá požadovaným hodnotám. To je fascinující. Tímhle herectvím i celým svým přístupem je pro mě Táňa Pauhofová opravdová filmová hvězda.“
Novinařina je kultivování
Závěrečné titulky Vln končí vyjádřením úcty a vděku všem statečným novinářům. „Já jsem chtěl být novinář,“ přiznává Jiří Mádl. „O hokejové nebo herecké kariéře jsem snil jako dítě, ale reálnější plány, když si člověk na škole vybírá předměty a přemýšlí, kam půjde na vysokou, jsem měl vlastně jen dva: novinařinu a diplomacii. Tyhle dvě věci se propojují v zahraničních redakcích: pracují v nich lidé, kteří mají mandát trávit nějaký čas na určitém místě. A k tomuhle typu žurnalistiky právě v té době, o které Vlny vyprávějí, jsem zahořel láskou. Protože my jsme dnes na investigativní a dobře vyzdrojovanou novinařinu zvyklí, kdežto provozovat ji tehdy bylo strašně těžké.“
Filmař vede další paralely s dneškem. „Rozčiluje mě, když si lidé myslí, že mají právo na vlastní názor založený jen na pocitu. Nemají. Jeden můj blízký kamarád třeba říká, že se oproti uvolněným 90. letům zase vrací cenzura. Nevrací. Novinařina není cenzurovaná, ale má být určitým způsobem moderovaná. Ne každý si zaslouží vpustit do veřejného prostoru, musí tam fungovat síto určité relevance. Ale dneska se politici vyjadřují pomocí sociálních sítí, myslí si, že novináře nepotřebují, nikdo veřejnou diskusi nemoderuje a lidé začínají vnímat poctivou novinařinu jako přítěž. Jenže žurnalistika je i kultivování veřejného prostoru. Platilo to u Redakce mezinárodního života a platí to i dnes, jen nebezpečí přichází z jiného směru – v našem případě právě ze strany sociálních sítí,“ uzavírá Jiří Mádl.
Vlnymají světovou premiéru 1. července ve Velkém sále Thermalu v sekci Zvláštní uvedení, do kin vstupují téměř v předvečer výročí invaze – 15. srpna.
