Jiří Havelka (44), stručná historie: Kmenový člen divadelního sdružení Vosto5. Začínal v Ypsilonce. Inscenuje v Národním divadle v Praze, ve Slovenském národním divadle v Bratislavě nebo v Divadle Na zábradlí, od ledna 2025 se stává uměleckým šéfem Dejvického divadla. Ve Varech bude v předpremiéře pomítán jeho čtvrtý celovečerní film Zahradníkův rok, místy krutá studie o bezpráví páchaném bohatým sousedem. Idylický život zahradnického páru naruší nový majitel sousedního zámku, s nímž přišel žiletkový plot, zavřená příjezdová cesta a stres jak blázen… Děj je inspirován mediálně známým příběhem zahradníka Reného Mandyse, v hlavní roli s výjimečně nemluvným Oldřichem Kaiserem, jemuž sekunduje jeho životní partnerka Dáša Vokatá, ale také Štěpán Kozub, Tomáš Jeřábek, Alena Mihulová nebo Magdaléna Borová.
Kdy vás napadlo příběh Reného Mandyse prokládat eseji Karla Čapka z bezmála sto let staré knihyZahradníkův rok?
V hlavě mi Zahradníkův rok naskočil, jakmile jsem kauzu začal sledovat, tedy téměř před patnácti lety. Karla Čapka jsem měl rád už na škole, ale od nápadu k realizaci mi to někdy trvá. Marek Hovorka, ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů, kamarád ze základky a jeden z mých životních přátel, mi nabídl, zda bych s ním nechtěl udělat film. A ať nastřelím nějaká témata. V hovorech se nám jako nejslibnější námět brzy usadil Zahradník. Marek sehnal grant a já začal psát scénář, kde se už určitá aluze na Čapka objevila. Ale pak všechno na dlouho usnulo, až se mi po letech ozval producent Jirka Tuček a scénář ho zaujal.
Proč jsteZahradníkův roknakonec točili ve mlýně u vašeho táty?
Snad rok jsme nemohli najít vhodnou lokaci! Profesionální zahradnictví nás odmítala, kdo by si taky nechal rozhodit provoz celoročním natáčením, vždy na dva až tři dny v měsíci. Až v nouzi mi došlo, že „svojské“ zahradnictví má můj táta. Kdysi koupil rozpadlý mlýn na Humpolecku, kde za ta léta vybudoval slušnou farmu. Navíc kousek od něj sídlí docela velké profesionální zahradnictví, jehož majitel, pan Plíhal, nám dělal workshopy pro Oldu s Dášou a my od něj brávali, co jsme potřebovali na jednotlivá období. Ale hlavním poradcem se nám stejně stal táta, vlastní hospodářství zná ze všech nejlíp. Dával pozor, abychom se vyvarovali nejrůznějších nesmyslů a nevypadali jako moulové, kteří neumějí ani sázet brambory.
Jaký byl rok s Oldřichem Kaiserem a Dášou Vokatou?
Skvělý, ponorka nehrozila, točili jsme jen pár dní v měsíci. Před natáčením jsme se sešli v humpoleckém Hotelu Kotyza, kde probíhal až rituální večer, který i díky tátovi s jeho kytarou chvílemi dostával naprosto bizarní obrysy. Co já se tam o českém disentu dozvěděl za věci! Možná jsem je nikdy nechtěl vědět… Obraz českého hudebního disentu očima Dáši Vokaté je něco neuvěřitelně poutavého, leč těžko publikovatelného.
Věděl jste od začátku, že Zahradník během filmu vůbec nepromluví?
Jak jsme film zhušťovali, bylo jasné, že každou ze scén je nejlepší opustit ve chvíli, kdy by postava Zahradníka začala mluvit. Což je paradoxní, protože pan Mandys, který je Zahradníkovým základním, ač ne jediným předobrazem, je velmi hovorný.
Reálného zahradníka Reného Mandyse terorizoval ruský vlastník vedlejšího zámku, ale ruský prvek se z filmu nakonec úplně vytratil. Proč?
Ono to opravdu celé vznikalo velmi dlouho: psaní několik let, natáčení přes rok, náročné stříhání. První verzi jsme se střihačem Kubou Hejnou měli hotovou celkem rychle – měla skoro dvě a půl hodiny a byla spíš procedurálním filmem, možná víc o Zahradníkově ženě než o Zahradníkovi samotném. A nastalo zkracování, dramaturgické vstupy a vytváření různých, často dost odlišných verzí… Baví mě všechny fáze vzniku filmu, ale střižna, ta je pro mě pořád tajemstvím. Vůči divadlu asi největší rozdíl. Že teprve ve střižně může z jednoho materiálu vzniknout tolik různých filmů… Mám rád, když věc, na které právě pracuju, zůstává otevřena novým impulsům co nejdéle, protože se tak do toho hlouběji otiskují doba i lidé. Existuje několik verzí střihu Zahradníkova roku: jedna dokumentárnější, další romantičtější, jiná alegoričtější. Nakonec si musíte vystačit s jednou. V našem případě tou bez přímých odkazů na Rusko. Ty má dnes divák v hlavě i bez našeho přičinění.
Ve filmu padne Čapkova věta: „Čím horší neřád, tím se má víc k světu.“ Platí i pro dnešek?
Nakonec jsme ji použili jako motto, abychom diváckou imaginaci rovnou nějak rámovali. Na Čapkovi mi přijde úžasné, jak přesně, pro někoho až naivně a primitivně, dokáže pojmenovat jednoduché principy. Jakkoli banálně to může znít, největší sígři jsou nejodolnější.
Což je též poučení z Vlastníků. Nebo se mýlím?
Nemýlíte, někteří lidé prostě mají hroší kůži. Ale vysílat z filmů nebo divadel moudra o lidech nebo o světě není mým cílem. Pro mě je nejdůležitější, aby cokoli, co dělám, bylo jakousi otevřenou výzvou, aby se divák stal spolutvůrcem. Proto jsem o žádné návaznosti na Vlastníky neuvažoval. Ačkoli nedávno se mě jeden váš kolega ptal, jestli mě nějak zvlášť zajímá téma osobního vlastnictví.
A zajímá vás?
Určitě ne primárně, ne jako něco, o čem bych chtěl vyprávět. Ale pokud je součástí konkrétního lidského problému, pocitu nebo situace, pak ano. Jako v případě některých vlastníků, jejichž vlastnictví bylo nabyto podivným způsobem po revoluci nebo jejichž majetek jim dává moc a sílu ovlivňovat víc než jiní chod celého baráku. V případě Zahradníka jde přímo o útok na osobní vlastnictví, na pilíř liberálnědemokratického systému, který se bezduchému frontálnímu útoku, opřenému třeba o nekonečné množství peněz, brání jen stěží.
Zmínil jste se o undergroundových příhodách Dáši Vokaté, na divadle jste si už na bývalý disent sáhl. Na Nové scéně jste vytvořilSametovousimulaci– adaptaci rozhovorů mezi Občanským fórem, vedeným Václavem Havlem, a tehdejšími vládami ČSSR na přelomu listopadu a prosince 1989. Inspiroval jste se záznamy Vladimíra Hanzela, které vyšly pod názvemZrychlený tep dějin. Neuvažujete, že byste vzpomínky Dáši Vokaté zdramatizoval?
Spíš ne, i když s dramaturgyní Martou Ljubkovou se už delší dobu bavíme o tom, že bychom rádi vytvořili podobný projekt, jako byla Sametová simulace. Ne snad tematicky, ale způsobem vzniku – divadlo jako simulace. V principu jde o to, že nevytváříte inscenaci jako postupně vznikající stavbu, která má základ a nad ním patra, kde stavíte obraz za obrazem, ale že rovnou budujete otevřený systém, který se s blížící se premiérou nezaklapává do jediné polohy. Nebudujete přesný tvar, spíš vymezujete hrací pole, do kterého vstupují jak aktéři, tak diváci. Až jejich příchodem se spouští celý systém.
To do jisté míry dělá každé divadlo.
Ano, ale když to vědomě uplatňujete jako princip tvorby od prvotního nápadu, zkoušení pak má úplně jiný charakter. Herci se neučí texty, spíš nasávají mentální terén, nezkouší se tři měsíce, ale třeba tři dny, zkoušky zdaleka neprobíhají jen v divadle… Podobně vznikala Dechovka naší skupiny VOSTO5. Zkoušeli jsme fragmentárně, různé kousky v separátních skupinách, a celé se to dalo dohromady až pár dní před premiérou. Diváci totiž hráli natolik podstatnou složku nejen tematicky, ale i čistě scénograficky, že bez nich vůbec nemělo cenu něco zkoušet a pilovat. V tomhle smyslu bych si pohled na československý disent dokázal představit. Uchopit ho čistě z lidského pohledu – vztahového, emočního, ne primárně politického nebo ideologického.
Jaké látky vás lákají?
Fascinuje mě kniha Jitky Vodňanské Voda, která hoří. Tu mám ve wishlistu hned vedle Zábranova Celého života. Rád bych inscenoval taky nalezený deník Václava Havla z prvního vězení, dohromady s knihou Někam jsem to ukryl, kde je publikována dlouho ztracená reportáž o zážitcích z prvního vězení. Myslím, že pro utváření identity Václava Havla je to klíčové období. Z prvního vězení vychází jiný člověk, než který do něj vešel. Vychází člověk s intenzívním pocitem morálního selhání, ze kterého posléze čerpá nejen inspiraci, ale hlavně sílu.
Mezi svá oblíbená představení Vosto5 řadímZabijačku, kterou jste premiérově hráli v Národním muzeu u příležitosti ukončení českého předsednictví Evropské unii na konci roku 2022. Jak vznikala?
Ještě že ve VOSTO5 máme Petra Prokopa, který producentsko-produkčně dokáže dotáhnout i zdánlivě nesmyslné nápady. Ještě před zahájením našeho předsednictví EU mě oslovili z Úřadu vlády ČR, že k oslavě závěru českého půlročního období by chtěli přistoupit jinak než klasicky, kdy hrává symfonický orchestr, a zda bych nezrežíroval nějaké pásmo. A že si představují trochu nový cirkus, trochu taneční, ale třeba i loutkové představení. Nejdříve jsem s díky odmítal, že to není úplně moje parketa. Zareagoval jsem až v momentě, kdy padl návrh, že by mohlo vzniknout něco původního. Moje rozhodování také dost ovlivnilo to, že ač jsem už na DAMU skončil, vedl jsem tehdy ještě magisterský běh, kde studovala Veronika Loulová, která k nám přešla ze studia operní režie na HAMU a dnes je šéfkou opery a operety Moravského divadla Olomouc. A já ji navezl do pokusu vytvořit v uvozovkách původní českou operu, co trochu působí jako zapomenutá opera od Josefa Kajetána Tyla a Bedřicha Smetany.
Na Úřadu vlády ČR na mystifikaci slyšeli?
Docela se to líbilo. Jako ústřední téma jsme si vzali typicky českou zabijačku, která by z fleku mohla usilovat o zapsání do seznamu UNESCO, pokud tam už není, a začali se nad libretem scházet s Veronikou, Martou Ljubkovou a producenty Kubou Málkem a Petrem Prokopem. Marta nám dala přednášku o obrozenském psaní, my si osvojili jednoduchý říkankový rým a začali jsme to sázet: „Hladový je vždycky smutný, nacpat bříško, to je nutný!“ Nebo: „Není přece naše vina, že je z něho potravina!“ Zasadili jsme děj do chudé vesnice, kam každý rok jezdí řezník z bohatého kraje udělat zabijačku, aniž tuší, že jejím předmětem se stane on sám. Že ho vesničané zabijí a že to je vlastně rituál, který je v pořádku: „Chudý bere, tučný dává, koloběhu světa sláva!“ Evropská unie přece funguje tak, že bohatší dávají a ti chudší, včetně nás, berou.
Zabijačkaje občas na programu bývalého vršovického kina Vzlet. Proč ji nehrajete častěji?
Ve finále se nám do Zabijačky podařilo vtáhnout jako autory hudby Ivana Achera s Martinem Konvičkou a vznikla koprodukce se spolkem Run Operun a s operou Moravského divadla v Olomouci. Celé to dostalo výrazně profesionálnější zázemí, ale s operními pěvci je to dost finančně náročné, jinak by se kus ve Vzletu rozhodně hrál častěji. Většinou musíme najít mecenáše, ale lístek stejně přijde skoro na tisícovku. Na druhou stranu divák v průběhu představení ochutná čerstvou zabijačku. Roznášení a pojídání výslužky jsou nedílnou, ne-li hlavní součástí konceptu. Takže na příště srdečně zvu.
Dva spoluzakladatelé Vosto5 se dali na politiku. David Kašpar, už bývalý člen, je místostarostou v Praze 10 a Petr Prokop v Praze 6. Je VOSTO5 líhní pražských komunálních politiků?
Úplně nevím, jestli jsou kluci rádi, když se tohle v médiích příliš zdůrazňuje. Jsou pak na politické bázi v lepším případě za komedianty, v horším za kašpary, což je u Davida Kašpara vtip na druhou. Ale jinak to považuju za naprosto přirozenou druhou mízu Vostopětky. Pro nás nikdy nebylo tím nejpodstatnějším vytvářet přelomové inscenace, ale spíš tvořit kulturní prostředí, ve kterém se lidé můžou setkávat. Zní to školometsky a banálně, ale takhle jsem vnímal ježdění s naším Stand’art Cabaretem, což byl vojenský stan, se kterým jsme putovali po letních festivalech a nabízeli v něm kavárnu, divadlo i tančírnu. Vždycky jsme divadlo brali jen jako součást celkového kulturně sociálního podhoubí. Bylo otázkou času, kdy se samotné vytváření inscenací u některých členů Vosto5 ocitne na druhé koleji. Takže ano, Vostopětka je líhní politiků, a já si troufám říct, že dobrých politiků.
Vás politika neláká?
Nemám na ni povahu. Neumím konflikty, neumím ventilovat hněv ani vytvářet otevřené střety. Na poslance nebo šéfa strany to nevidím. Možná bych zvládl prezidenta. Věkově už můžu.
Takže Havelka for president?
Brzy se mám vidět s Petrem Pavlem, můžu s ním hodit řeč. Už jen proto, že proti němu bych kandidovat nechtěl. Zeptám se ho, jestli má v plánu druhé volební období. Někdy říká, že jo, někdy, že ne. Tak si to vyjasníme.
Proč jste se rozhodl stát uměleckým šéfem Dejvického divadla?
Už nějakou dobu jsem věděl, že se postupně dostávám do bodu, kdy se budu chtít víc soustředit na jeden prostor. Že mám malé děti a už se mi nechce tak často odjíždět mimo Prahu, režírovat po celém československém prostoru. Prostředí Dejvického divadla navíc důvěrně znám. Poznal jsem je v mnoha fázích: na DAMU nás trochu učil Mirek Krobot, který mi pak po škole dal možnost inscenovat tam Černou díru, pro mě velký zlom. A potom jsem se tam v pravidelném intervalu čtyř až pěti let režijně vracel.
Naposledy, loni v prosinci, jste v Dejvicích v premiéře uvedlBitvu o Hernaniho…
A tam právě hraje i Martin Myšička, který je sedmým rokem uměleckým šéfem Dejvického divadla. Nějak přirozeně se nám do hovorů i do hry dostávalo téma samotného Dejvického divadla a začali jsme s Martinem a ředitelem divadla Lukášem Průdkem vést řeči. Když pak nakonec přišla nabídka, nebylo to tedy něco, k čemu by se ostatní členové Vosto5 museli postavit pozitivně nebo negativně, byl to přirozený vývoj. Jak říká Martin Myšička: „Ne revoluce, ale evoluce.“
Zahrálo ve váš prospěch, že prostory Dejvického divadla mají v sezóně 2025/2026 projít rekonstrukcí a že právě vy jste zvyklý inscenovat na dost divokých místech?
Je pravda, že v konečném rozhodování pro mě sehrál roli fakt, že první sezónu musí Dejvické divadlo hrát a obstát v nějakém jiném prostoru. Chtíc nechtíc musí být vytaženo ze své komfortní zóny. Já dělal projekty v nedivadelních prostorách, kde právě prostor samotný byl klíčovým prvkem autorského tvoření divadla. Ale víc rozhodlo to, že dejvický kolektiv znám, jsou to vesměs mí kamarádi. Což na druhou stranu může být později nevýhodou při určitém šlechtění souboru…
Šlechtění?
Použil jsem možná příliš genetický nebo zahradnický výraz, ale právě tohle je na pozici uměleckého šéfa to nejtěžší. Musíte soubor pořád okysličovat, oživovat, dotovat energií, aby měli všichni pocit, že jsou součástí organismu, že jsou využíváni, že objevují ještě nepoznané v sobě i na divadle obecně. Jenže Dejvické divadlo toho v současné podobě už dost zažilo. Vymyslete nové výzvy pro herce, které několik let vedl Mirek Krobot. Nicméně s Martou Ljubkovou jsme přesvědčeni, že to lze. Právě způsobem vzniku inscenace, autorským podílem v nových souvislostech, zkoumáním okrajových poloh činoherního herectví, nefixováním na jeden divadelní sál…
Už víte, kde budete hrát?
Zdá se, že to nakonec bude můj favorit – budova někdejšího prvního multikina ve středovýchodní Evropě, v Praze na Hájích. Nefunkční multikino Galaxie, které má jít na konci roku 2026 do likvidace.
Posíláte Dejvice do Hájů?
Přesně. Jedna sezóna v háji. Uprostřed dvacetitisícového sídliště, přímo na metru, s třemi sty parkovacími místy dole a devíti vybydlenými sály v betonovém skeletu. Když jsme tam přišli poprvé, byli jsme uhranuti. Ale smysl to dává jedině ve chvíli, kdy se podaří celý prostor rozžít v synergii s dalšími subjekty, protože je tak velký, že by mohl být dočasným azylem pro daleko širší spektrum divadelní scény než jen Dejvické divadlo. Oslovujeme potenciální partnery, festivaly a podobně. Z technicko-produkčního pohledu je to pro Dejvické divadlo dost krok do neznáma a poměrně velké sousto. Každý je nejdřív nadšen, ale pak si uvědomíte, že jste opravdu na periférii, skoro půl hodiny z centra metrem, pro některé herce úplně na druhé straně Prahy, šatny tam nebudou nijak luxusní, vybavení základní… Ale to mě právě láká. Existuje šance, že vznikne něco časově jasně ohraničeného, ale o to intenzívnějšího. Že při troše dobré vůle může dojít k vzájemnému obohacení herců, místa, obyvatel, různých diváků i umělců z různých divadelních žánrů. Prostě že může vzniknout vibrující kulturní spot. Anebo taky ne.
