První festivalový víkend, další restaurovaný skvost české kinematografie. Letos se na obřím plátně Velkého sálu Thermalu rozprostřeli Stíny horkého léta, tísnivé drama Františka Vláčila z poválečných Beskyd, kde obyčejná rodina na jedné ze samot čelí skupině pěti banderovců. Všude si přečtete, že jednoho z padouchů hraje Jiří Bartoška a že snímek v roce 1978 získal na festivalu Křišťálový glóbus. Reflex však mezi pamětníky zjišťoval, že historie tohoto filmu je mnohem barvitější.
Nad beskydskou samotou krouží dravec, který plánuje lovit v kurníku hospodáře Ondřeje Barana. Jenže muž bere do ruky zbraň a slídícího ptáka zastřelí. Je v tom rozhodnost, kterou hrdina v podání Juraje Kukury v očích svého okolí po zbytek filmu trochu postrádá, když podle svého malého syna „posluhuje“ skupině pěti ozbrojených banderovců, tedy ukrajinských nacionalistů, kteří stavení přepadli. Jeden z nich je zraněný a potřebuje ošetřit. Za pár dní, až se kumpán uzdraví, prý ozbrojenci zase odtáhnou. Nebo to aspoň tvrdí.
Úvodní scéna Stínů horkého léta z roku 1977 naznačuje, čeho je jinak nekonfliktní a mírumilovný Baran schopný a jak patrně konflikt vygraduje. Podle kameramana filmu Ivana Šlapety ale Vláčil scénář Jiřího Křižana psaný přímo pro danou lokalitu přepracoval, zkrátil a vyřadil několik obrazů, které by prozrazovaly z děje příliš. Dialogy otce se synem, hraným Robertem Lischkem, zase oprostil byť jen od náznaku sentimentu. Snad proto, že horalé jsou tvrdí chlapi.
„Soustředil se výhradně na základní konflikt Ondřejovy rodiny a vetřelců,“ píše Šlapeta v knize memoárů Stín ve tmě mizí. Zbavil se prý tří dramatických okamžiků, ale tím se příběh posílil a velkým nebezpečím se stal hrozící příchod malé dívky, která se na samotu dorazí zeptat, proč její spolužák a Baranův syn přestal zčistajasna chodit do školy.
Jiří Křižan psal scénář ve spolupráci s režisérem Zdenkem Sirovým, který měl Stíny horkého léta i točit, z politických důvodů to však nešlo a materiál doputoval k Františku Vláčilovi. Ten už měl za sebou Marketu Lazarovou, Údolí včel či Adelheid a od Sirového dostal požehnání, jakkoli původní režisér litoval, že tak kvalitní scénář ctící ryze filmovou řeč nemůže natočit sám. Filmaři vyrazili na valašskou dědinu poblíž Velkých Karlovic.
Marta Vančurová: Buď Vláčil, nebo seriál
„Říkám tomu srdeční film, protože natáčení mám pořád v sobě. Jako bychom tam sami žili. Těch několik letních týdnů, kdy jsme se moc nerozptylovali dojížděním, mělo na výsledek také vliv,“ vzpomíná pro Reflex herečka Marta Vančurová, jež hraje Baranovu ženu Terezku, matku dvou jeho dětí, která musí prokázat při ochraně nejbližších velkou vnitřní sílu.
Marta Vančurová se před natáčením rozhodovala, zda vzít Stíny horkého léta, nebo televizní seriál, který se pak stal velmi populárním. „Věděla jsem, že oboje dělat nechci. Ne že bych to nestihla, ale cítila jsem, že Stíny potřebují vysoké nasazení. Pokud je chci dělat, musím dělat jenom je. A byla to pravda. Odmítla jsem onen seriál, což by mě asi nasměrovalo jinam, ale tak jsem o tom neuvažovala. Prostě jsem chtěla dělat s Vláčilem. To pro mě bylo rozhodující,“ vypráví herečka, která si později zahrála i v jeho dalším snímku Stín kapradiny.
Přes vděk za nabídku od režiséra ale prý měla obavy. Valašskou ženu si představovala úplně jinak. „Byla jsem hubená, takže jsem si připadala trochu nepatřičně. Měla jsem jinou představu, jak by moje postava měla vypadat. On mi ale říkal, ať se nebojím, že mi to vyvrátí. Když jsme pak točili v chaloupce, kterou nám půjčili dva staří manželé, představil mi paní, která tam bydlela. Byla krásná, takový střízlík. ,Tak takhle budete jednou vypadat,‘ řekl mi. Pořád čekám, kdy se to stane,“ směje se Vančurová.
Když si herečka, které v době natáčení nebylo ani třicet, poprvé rychle a povrchně přečetla scénář, řekla si, že v něm vlastně moc není. A nemluví. Takové čtení ale podle ní bylo nepřesné, protože šlo o výpověď obrazem, jak to Vláčil uměl dokonale.
„Vždycky jsem po tomhle toužila. Byla jsem ráda, že jde o obrazovou záležitost. Pro mě tehdy film znamenal obraz. Dnes se dostal do úplně jiných dimenzí, všechno se musí vypovídat,“ myslí si herečka, podle níž absence některých klíčových dialogů i němé tváře hrozivých banderovců také zvyšují napětí.
Potíže se svícením vystřídala euforie
Podle Ivana Šlapety se natáčení dá popsat jedním slovem: dobrodružství. Aby se Stíny horkého léta vůbec mohly natočit, požadavky na techniku byly minimální. Velké množství zdrojů totiž tehdy zrovna využíval například Otakar Vávra a další budovatelské projekty. „Točili jsme téměř vše na samotě v lese, kde končil přívod elektřiny, příkon slabý a frekvence kolísavá, proto nám výbojky blikaly a na některých záběrech je to vidět. Jednoduše řečeno, se svícením byly potíže,“ vzpomíná kameraman například na scénu operace, která nakonec ve studeném světle vyzněla jako na operačním sále. Někdy režisér přisvítil zrcadlem.
František Vláčil během svého života zápasil nejen s komunistickou mocí, která mu komplikovala tvůrčí činnost, ale také s alkoholem. Ivan Šlapeta vzpomíná na moment, kdy si štáb promítl denní práce v místním kině, po nichž zavládla euforie a slavilo se. Jenže další den se František Vláčil na place neobjevil.
„V noci jej našli v sedm kilometrů vzdálené vesnici, v hospůdce. Opět se vrátil ke své tradiční životosprávě, ale ustál to a udržel v přijatelné míře,“ píše ve své knize Ivan Šlapeta.
Klidný a tichý, tak o Františku Vláčilovi kromě Ivana Šlapety hovoří i Marta Vančurová, podle níž lidé jeho typu bývají většinou komplikovaní. „Byl v režírování velmi úsporný. Vnímala jsem, že je blízko, a čekala, jestli něco řekne, ale on většinou mlčel nebo se jen díval. Když bylo potřeba, něco doplnil, ale moc mě nerežíroval. Měl všechny záběry rozkreslené, volil spíš pozorovací metodu.“
Ivan Šlapeta vzpomíná na jednu z lokálních premiér, při níž režisér před publikem a nastoupenými funkcionáři bez okolků hovořil o Valaších, u nichž se točilo a jimž komunisté sebrali majetek, na němž ale sami neuměli hospodařit.
Šlapetu s Vláčilem také pozvali až na zakončení festivalu v Karlových Varech v roce 1978. „Nic jiného jim nezbývalo, když jsme dostali hlavní cenu. Při předávání ve Velkém sále hotelu Thermal ozdobili naši skromnou účast čerstvým českým kosmonautem Vladimírem Remkem a jeho náhradníkem Oldřichem Pelčákem,“ vzpomíná kameraman.
Letošní slavnostní premiéru digitálně restaurované verze doprovodí Vančurová, Kukura i Bartoška – a po roce od znovuuvedení restaurovaného snímku Každý den odvahu před dvanáct set diváků nastoupí i šestaosmdesátiletý pamětník dějin české a československé kinematografie Šlapeta. Výjimečnou delegaci by měl doplnit i představitel Baranova syna, nyní přední český odborník v oblasti hrudní chirurgie Robert Lischke.
Ten na beskydské natáčení vzpomínal před dvěma lety pro Lidové noviny jako na nejhezčí prázdniny svého života. Bylo mu tehdy deset let. „Vždy mi jen řekli: ,Mrač se na otce.‘ Ale jak se ty scény točí na přeskáčku a jak se v tom filmu skoro nemluví, nerozuměl jsem tomu, nikdo mi nic nevysvětlil. A navíc mě to před kamerou strašně nebavilo, cítil jsem, jak mi to nejde. Vlastně to dopadlo dobře. Protože jsem pochopil, že herec ze mě nebude, že budu asi užitečnější jako doktor.“
Jak se restaurovalo
Do práce na filmu ale nyní vstoupil ještě jeden významný aktér, totiž vršovické postprodukční studio UPP, kde už „čistili“ v rámci projektu iniciovaného festivalem a Jiřím Bartoškou desítky filmů. Letos jejich počet překročí šedesátku. Všechny byly hrazeny ze soukromých zdrojů manželů Kučerových či nadace České bijáky. A právě Vláčilova Marketa Lazarová se v roce 2011 stala prvním z digitálně restaurovaných filmů festivalu.
„Každý film nese v sobě stopy všech tvůrců, režiséra, kameramana, zvukaře a dalších,“ popisuje pro Reflex technologický ředitel společnosti Ivo Marák, podle něhož je hlavním cílem zprostředkovat divákovi takový zážitek a emoce, které tvůrci do filmu vložili. „Jedním z prvních kroků restaurování je zjistit co nejvíc informací o použitých technologiích a záměrech, abychom v průběhu restaurování co nejvěrněji simulovali postupy použité při výrobě. Vláčilovy filmy jsou z tohoto pohledu vždy velkou výzvou,“ popisuje.
V Marketě Lazarové v jedné scéně například František Vláčil pobízel jelena větvičkou. Ale dřív, než utekl ze záběru. Narazilo se i na další podobné výjevy, které v historickém filmu neměly být, například autobus nebo betonový most. „Z hlediska restaurování se to řeší velmi pragmaticky a všechny věci ve filmu zůstávají. Jsou jeho součástí a zároveň i určitým otiskem tvůrců, kteří jsou lidé stejně jako my,“ usmívá se Ivo Marák.
Ve Stínech horkého léta se žádný takový „přešlap“ nenašel, zmíněné potíže se svícením, jak o nich hovořil Ivo Šlapeta, jsou přesně takovou součástí filmové historie. Restaurování proběhlo z originálního negativu obrazu a zvuku pod dohledem samotného Šlapety.
„Přítomnost kameramana při restaurování filmu je pro nás vždy odměnou, velkou inspirací. Dává nám jistotu, že se co nejvíc přiblížíme původní podobě, jak film tvůrci vytvořili, a budeme mít k dispozici maximum informací o použitých materiálech a technologiích,“ dodává Ivo Marák.
Ve studiu UPP mají za cíl obraz, kdy diváka nic neruší, využívají k němu i umělou inteligenci, která hledá „špíny“. Má ale své limity, takže nastupuje člověk, který musí zkontrolovat, zda automat neudělal chyby a neodstranil něco, co ve filmu mělo být. „Zde není úkolem cokoli dokreslit, jak se dnes často ukazuje jako geniální schopnost AI. Hlavním úkolem je odstranit z průběhu restaurování co nejvíc repetitivních manuálních kroků, tím práci co nejvíc vylepšit,“ říká expert z UPP. Stíny horkého léta se tak budou v nejvyšší kvalitě rozprostírat po premiéře ve Varech třeba i na VOD službách nebo v televizi.
Film v tomto ohledu obstojí v testu času, který byl podle všeho důležitý i pro samotného Františka Vláčila.
„Nemám rád chaos. Proto se příliš nezabývám současností. Čekám, až se hladina uklidní a hlouposti padnou kamsi ke dnu. Nejlepším kritikem toho, co jsme vytvořili, je čas,“ tvrdil režisér, který prý ale podle svých slov nikdy nepracoval.
„Člověk má tvořit, ne pracovat. Má se těšit z toho, co dělá, a pak to může mít nějaký výsledek. Když člověka nějaká látka nadchne a přitahuje a není nějak výrazně vadný, pak nemůže mít špatný výsledek,“ citoval kolegu Šlapeta.
To už je hozená rukavice.
